Chtěl jsem udělat nějaký vtip o tom, jak nechávám Pardubice před sebou, protože přece jedu zády ke směru jízdy, ale nakonec jedu ksichtem dopředu, takže nic. Jsou za mnou, o dva dny později oproti původnímu plánu, a minimálně o dva týdny dřív, než by se mi chtělo. Ale holt když musím, tak musím – přece jen mě zítra čekají trochu kyselé věci, a nerad bych to tam tahal. Bude to tak lepší. (A zase si nejsem úplně jistý tím, koho se tu vlastně snažím přesvědčit. Jsem. Sebe. Hlavně proto, že nemám nejmenší tušení, kdy se mi tam zase povede odjet. A tentokrát fakt, za dva týdny to nebude. Velmi pravděpodobně.) Má skleróza dosáhla takového levelu, že by mohla používat Swift Flight Formu, a to minimálně – nevím, jak moc jsem tady rozebíral svou neurčitost. Ale teď to zjišťovat nebudu, jednak jsem na mobilu, kde se cokoli dohledává dost nepohodlně, druhak tak nějak furt jedu na vlně Najednou, nebo vůbec, a té se chci i držet. Alespoň tentokrát, když už mi to došlo dostatečně včas.
Takže budu muset pojednat o něčem jiném. Třeba o hřbitově vlaků, který mám tak rád, a píšu tu o něm snad pokaždé, když jedu kolem. A koukám z okna. A vzpomenu si. Což teď ale půjde jednoduše, protože oproti mým obvyklým vlakům tenhle v Třebové staví. Ale ještě jsem daleko. A je tma jak v pytli. Ale zkusím to, protože ho mám fakt rád.
Takže ještě jiné téma, nějaké tak akorát na cestu z Ústí do Třebové. Trošku mě mrzí, že nevidím na všechny ty místa, které si pamatuju ze sjíždění Orlice. Ale asi by mě pak po palici praštila palicí nostalgie, a to je to poslední, co právě potřebuju. První, co potřebuju, je vybrat. Myslím. Možná ani ne, ale tak nějak mě to napadlo. Domů cesta dlouhá, mohlo by se to povést. (A predikce mi nabízela píchat, nemám nejmenší tušení proč. Taková slova obvykle nepoužívám. Když už se o takových věcech musím vyjadřovat, používám mnohem poetičtější označení. A hele, on je v Ústí sníh, to je boží. Jsem zvědavý, jak je na tom Brno.) Ale na druhou stranu jestli ne, taky se nic nestane – vlastně je velmi pravděpodobné, že bych tím pádem dost ušetřil, protože bych mohl mít zítra nutkání udělat si něco, čemu budu pro zjednodušení a názornost říkat Dvojden pizzy. Vypadá to tak, že si objednám 2+1 pizzu, a je toho tolik, že to jím dva dny.
Až teď mě napadlo, že za dobu mé absence v Brně se mohlo stát něco strašného. Třeba mi mohlo zkysnout mlíko – nejsem si úplně jistý, jestli bych to zvládl rozchodit. Je velmi pravděpodobné, že ne. Možná už jsem to tu někde psal, ale opakování je stejně matka moudrosti: Kafe bez mlíka je jako kafe bez mlíka. Se stim smiřte. A to bych sice pil, ale rozhodně bych si to tak neužil.
Podle množství vyhýbek odhaduju, že přijíždíme do Třebové – a mám pravdu. Občas překvapím. Hlavně sám sebe. Zívám, měl jsem si koupit nějaké pití. Chtěl jsem, ale ten automat na nádraží se se mnou odmítal bavit. Záporák. A zase jedeme. Okolo je trochu sněhu, takže je možné, že i něco uvidím! To by mi vpravdě zlepšilo náladu – ne, že by byla špatná, ale je mi tak nějak smutno. A, už. Jak tak na něj koukám, něco mi nehraje. Buď býval větší, nebo si ho pamatuju špatně. Anebo to vůbec není ten hřbitov, který myslím, a je na trati na Olomouc a Bohumín. To by… mohlo být. Anebo prostě jenom většinu těch vlaků zpracovali – ať už formou opravy, nebo utracení. Pak by to ale znamenalo, že to nebyl hřbitov, nýbrž nemocnice!
Jdu dumat, radši už potichu.
