Rubrika: třistapětašedesátka poštvrté

Chutná to nějak divně.

Chtěl jsem udělat nějaký vtip o tom, jak nechávám Pardubice před sebou, protože přece jedu zády ke směru jízdy, ale nakonec jedu ksichtem dopředu, takže nic. Jsou za mnou, o dva dny později oproti původnímu plánu, a minimálně o dva týdny dřív, než by se mi chtělo. Ale holt když musím, tak musím – přece jen mě zítra čekají trochu kyselé věci, a nerad bych to tam tahal. Bude to tak lepší. (A zase si nejsem úplně jistý tím, koho se tu vlastně snažím přesvědčit. Jsem. Sebe. Hlavně proto, že nemám nejmenší tušení, kdy se mi tam zase povede odjet. A tentokrát fakt, za dva týdny to nebude. Velmi pravděpodobně.) Má skleróza dosáhla takového levelu, že by mohla používat Swift Flight Formu, a to minimálně – nevím, jak moc jsem tady rozebíral svou neurčitost. Ale teď to zjišťovat nebudu, jednak jsem na mobilu, kde se cokoli dohledává dost nepohodlně, druhak tak nějak furt jedu na vlně Najednou, nebo vůbec, a té se chci i držet. Alespoň tentokrát, když už mi to došlo dostatečně včas.

Takže budu muset pojednat o něčem jiném. Třeba o hřbitově vlaků, který mám tak rád, a píšu tu o něm snad pokaždé, když jedu kolem. A koukám z okna. A vzpomenu si. Což teď ale půjde jednoduše, protože oproti mým obvyklým vlakům tenhle v Třebové staví. Ale ještě jsem daleko. A je tma jak v pytli. Ale zkusím to, protože ho mám fakt rád.

Takže ještě jiné téma, nějaké tak akorát na cestu z Ústí do Třebové. Trošku mě mrzí, že nevidím na všechny ty místa, které si pamatuju ze sjíždění Orlice. Ale asi by mě pak po palici praštila palicí nostalgie, a to je to poslední, co právě potřebuju. První, co potřebuju, je vybrat. Myslím. Možná ani ne, ale tak nějak mě to napadlo. Domů cesta dlouhá, mohlo by se to povést. (A predikce mi nabízela píchat, nemám nejmenší tušení proč. Taková slova obvykle nepoužívám. Když už se o takových věcech musím vyjadřovat, používám mnohem poetičtější označení. A hele, on je v Ústí sníh, to je boží. Jsem zvědavý, jak je na tom Brno.) Ale na druhou stranu jestli ne, taky se nic nestane – vlastně je velmi pravděpodobné, že bych tím pádem dost ušetřil, protože bych mohl mít zítra nutkání udělat si něco, čemu budu pro zjednodušení a názornost říkat Dvojden pizzy. Vypadá to tak, že si objednám 2+1 pizzu, a je toho tolik, že to jím dva dny.

Až teď mě napadlo, že za dobu mé absence v Brně se mohlo stát něco strašného. Třeba mi mohlo zkysnout mlíko – nejsem si úplně jistý, jestli bych to zvládl rozchodit. Je velmi pravděpodobné, že ne. Možná už jsem to tu někde psal, ale opakování je stejně matka moudrosti: Kafe bez mlíka je jako kafe bez mlíka. Se stim smiřte. A to bych sice pil, ale rozhodně bych si to tak neužil.

Podle množství vyhýbek odhaduju, že přijíždíme do Třebové – a mám pravdu. Občas překvapím. Hlavně sám sebe. Zívám, měl jsem si koupit nějaké pití. Chtěl jsem, ale ten automat na nádraží se se mnou odmítal bavit. Záporák. A zase jedeme. Okolo je trochu sněhu, takže je možné, že i něco uvidím! To by mi vpravdě zlepšilo náladu – ne, že by byla špatná, ale je mi tak nějak smutno. A, už. Jak tak na něj koukám, něco mi nehraje. Buď býval větší, nebo si ho pamatuju špatně. Anebo to vůbec není ten hřbitov, který myslím, a je na trati na Olomouc a Bohumín. To by… mohlo být. Anebo prostě jenom většinu těch vlaků zpracovali – ať už formou opravy, nebo utracení. Pak by to ale znamenalo, že to nebyl hřbitov, nýbrž nemocnice!

Jdu dumat, radši už potichu.

Začínám si z toho dělat zvyk, pomalu. Možná už rychle, touhle dobou. Ale věřte tomu, že to ne vždycky jde, a celý den. Zrovna včera nebyl ani prostor, ani nálada – občas obojí najednou, občas každé samo, ale nikdy jsem toho nebyl prost. Pravdivý příběh.

Byli jsme v kině, na Doktora Strange. Nejspíš v pravý čas a poslední šanci, vzhledem k tomu, že jsme byli v sále sami. Ale kdo by taky chodil do sálu, kde je uprostřed místo sedadel ulička. Ale film byl asi super, minimálně magie vypadala krásně, přesně tak, jak to mám rád. No.

Jinak se nic zvláštního nestalo, jako vždycky. Kromě jednoho pacienta v kómatu odpojeného od přístrojů, konečně. Ne doslova, to byl pracovní metafór. Do oběda to šlo špatně, pak – s dostatkem cukru v krvi – to šlo až překvapivě dobře. Víceméně, v rámci možností. Než zase došel, ale to už byl skoro konec, a pak ten Strange. A tak.

Další literární akce, tentokrát jsem ji úplně zazdil, a vzpomněl si na ni až připomenutím. Odpoledne mě úspěšně schvátila migréna, úplně jsem se z ní ještě nevzpamatoval. Ale všechno se dá přepít, bych řekl. Nejspíš.

Než jsem to mezi všemi různými vyrušeními a rozptýleními napsal, tak mi to radši uteklo. Se to asi stydělo, nebo co.

A teď to, co udělá SwiftKey.

Snad to bude v pohodě a já jsem nerad chodil první pohled nižší než v roce a půl roku a pak se vyspíš v kanclu jako je to v prdeli a já jsem nerad chodil první pohled nižší než v roce a půl roku a… cyklus, konec.

Každou chvíli to začne, nebo co. Tak já ještě počkám, jestli ze mě taky něco nevypadne.

Slyšel jsem, že tohle čtení bývá samá kundička, ale dneska, dneska se to fakt povedlo. Nejlepší byl samozřejmě příspěvek z Turbohřbitova, o tom žádná, ale vůbec… dohromady. Dneska je to fakt husté, povedené.

A alkohol je, ale nemůže za to. Je to puding samo o sobě.

Vlastně už ani sám nevím, jestli jsem těma posledníma dvěma příspěvkama něco sledoval, někam s nima mířil, nebo jestli měly vůbec aspoň krapet smysl. A to je teprve dva dny po prvním! Nejspíš jsem byl prostě jenom líný psát, to by tak odpovídalo. Na mou obhajobu – tak vyčerpaný z práce jsem ještě nebyl. Teda z obyčejné směny, ten nonstop čtvrtek-pátek dva týdny zpátky byl trochu jiná liga.

Pchá!

Po pěšině.

Ticho.

Kdybych neměl vedle hodin napsané, co je za den, klidně bych mohl odpřísáhnout, že je dneska pondělí. Spíš bylo, tak nějak. Nejdřív se objevila vstávací krize, ale ta byla očekávaná, přece jen se ukáže každé ráno. Pak přišla jrize pracovní, když všichni začali chtít všechno, a ideálně samozřejmě okamžitě. A nakonec přišla krize existenční, tvůrčí a vůbec všechny ostatní, které vás napadnou. To dobré ale je, že třeba zítra dají pokoj.

Deadliny se nade mnou vznáší jak Damoklův meč
Že se ti nechce mluvit? Tak třeba klidně meč
Stejně jsou to pro všechny jen otravné zvuky
Takže je úplně jedno, jaké to jsou zvuky
Komu to jedno není, toho se drž
A teď už jdi spát a hubu drž

Jednoho krásného dne si to po sobě všechno přečtu, a začnu se svýma radama i řídit. Ano, včetně těch rýmovaných. Těch s absolutním rýmem obzvlášť.

Jak se mám? Právě si užívám, že mám sinead, protože po drop jsem zrovna chtěl trochu víc věcí, než obvykle, a chudinka se zasekla v takovém stavu, že neví, jestli reaguje, nebo ne. Kurzor se hýbe, ale nic dalšího se neděje. Tak jí dávám chvilku na rozmyšlenou, a vás jdu obšťastnit svým psaním na sinead. (Pro představu – když drop ještě reagovala, trvalo jí minutu, než se stalo, co jsem chtěl. (Změna okna, hlavně.) A teď má hodiny zaseknuté na čase před osmi minutama. Ale kurzor se pořád hýbe. Asi by jí prospěla nějaká ta RAMka navíc. Co už.)

A jak je teď ta potvůrka zaseknutá, tak já jsem taky. Nedokážu se soustředit na nic jiného, než na její odseknutí s co nejméně zlým dopadem. To mám za to, že jsem se naivně pokoušel otevřít dvě persony v prohlížeči najednou. Nikdy více.

Dneska se zase nic moc zvláštního… Asi vážně začnu meditovat, momentálně se mě snaží naštvat ale úplně všechno. Ve třičtvrtě na deset, všechno.

Kašlu na to.

No jistě, zase vynechal. To je ale záporák. Přišel bych s nějakou obhajobou, ale to už je trapas tak jako tak, tak co bych se namáhal, žejo. Ale byli jsme na výletě u babičky, což bylo náročné jak mentálně, tak fyzicky, takže jsem to prostě po návratu nedal a zalomil.

Vždycky, když odněkud odjíždím, přemýšlím nad tím, co jsem zapomněl. „Nabíječky, telefon, peněženka, klíče, všecko mám. Cajk,“ říkal jsem si při dnešním odjezdu. Prdlajz cajk, housle bych nechal v Ostravě. Naštěstí šla máma na zastávku se mnou, a vyšli jsme s dostatečnou časovou rezervou, navíc mi vzala batoh, takže jsem se stihl pro nástroj vrátit. Všechno dobře dopadlo. Alespoň zatím. Cestou na zkoušku jsem zjistil, že na konci listopadu hrajou v Brně Skillet. Říkal jsem si „Pecka! Na Rock for People jsem nejel, tak si je nenechám ujít aspoň samotné.“ Ani prd. Vyprodáno. Příště musím takové věci zjišťovat, ne zakopávat o ně.

I dneska jsem nějaký mrtvý, ten důvod, proč jsem tak vypsaný… ten způsobil, že jsem stejně vypsaný jako vždycky, ale tentokrát mám z toho ke všemu depku, protože jsem nesplnil kvótu, a včera jsem jej vypustil, stejně jako blag.

Jdu se stydět někam do kouta. A zítra tady, znova. Z kyselého Brna, zase, znova. Já tu záhadu odhalím, však uvidíte. Jsem řekl.