Dnes opět na stroji, transkript následuje, fotky až nakonec. (A kdybyste se někdo chtěli zbavit skeneru, adoptoval bych ho, asi.)
Tak jo, aspoň jsem si ujasnil, že kladívka „y“ a „z“ vyměnit nepůjdou. ou jé. S malým „o“, přesně tak, protože to je jen malá radost. To už tak sarkastická radost většinou bývá, víte?
Trochu by mě zajímalo, jak moc jde to klapání slyšet na ulici. napsal bych vám, ať mi to přijdete zjistit a říct, ale tohle si stejně přečtete až nějakou dobu po tom, co to dopíšu, takže jsou takové nápady celkem bezpředmětné.
Musím psát pomaleji, v předchozím odstavci mi to párkrát udělalo neplechu. Taky by mě zajímalo, jestli je vzdálenost skoku tabem nějak nastavitelná, poněvadž aktuálních… jo tak, ono to jede, dokud to držím – užitečné zjištění, i když zatím nevím, k čemu se jeho užitečnost vztahuje. „Y“ a „Z“ se furt trochu pletou, navíc „a“ píše trochu divně. Ale vrtat do toho asi radši nebudu, alespoň zatím. Taky jsem právě zjistil, že můžu dělat nejen přehlásky, ale i čárky oběma směry. Třeba se to bude někdy k něčemu hodit.
Je to zábava, mít novou hračku a moct ji objevovat. Furt bych chtěl nový telefon, tablet, webkameru, a bohové vědí, co všechno ještě, a přit omsi skvěle vyhraju s tím, co mám.
Taky to nutí psát pomalu, takže mám dost času nad psaním přemýšlet – samozřejmě bych musel nejdřív chtít, že. Navíc je to celkem namáhavé – nejsem ještě ani v půlce strany, a už mě bolí šest prstů, obě předloktí, hlava. Takže časté pauzy budou na místě, což jenom podpoří přemýšlení nad textem. Ale říkám to znova – nejdřív bych asi musel chtít, že. I když mám tak nějak pocit, že mě k tomu ten stroj nutí – zatím nevím jak, ale jednou na to kápnu.
Teď už si jenom nechat zase narůst všechny vousy, a jsem hipster jak z obrázku. Btw. kdybyste přemýšleli nad tím, co mi dát třeba k Vánocům, když už se kvapem blíží, pouvažujte nad páskou. Je to Zeta, ale jak zjistit víc nevím, označení modelu nikde zřetelně nevidím.
Teď si jdu udělat kafe a zkusím se pustit do něčeho kloudného, a to vše v rámci dnešní 365ky! Volejte sláva a tři dny se radujte, jsem řekl.
Tak ne, tak ještě jedna věc – jak poznám, že se blíží konec stránky? Nechci tím říct, že by mi to hrozilo, ale občas se vyplatí myslet dopředu – a tohle by mohl být jeden z těch případů…
Dal bych si panáka, pomyslel jsem si, a vzápětí se v duchu nazval něčím mezi oslem a debilem. Deslem. Osilem. Ne, tohle nějak nefunguje. Vstal jsem, došel ke skříňce s chlastem, a nalil si panáka tullamorky. Nevím, kdo to byl Tull a proč ho chtěl někdo mořit, ale to pití se jim povedlo. Než jsem se napil, ubalil jsem si ještě cigaretu z pekelně silného tabáku, rozžvýkal a polkl dva preclíky, vyvalil se v křesle a pohodil nohy na stůl, od benzíňáku zapálil výše zmíněnou cigaretu. Teprve pak jsem se napil.
Můj požitek však neměl trvat příliš dlouho, ozvalo se totiž klepání na dveře. Prosklené dveře s nápisem Dick Gamble – Soukromý detektiv.
Typické, pomyslel jsem si, nahlas jsem však při vyfukování kouře vypustil z úst ostré „Dále.“ Vůsel! Vůl s oslem, konečně jsem na to kápl!
Ve dveřích se objevila mladá žena. Kdyby nehrozilo, že mi vypadne cigareta z úst, asi by se mi otevřely dokořán, a vsadil bych se, že vám na mém místě taky. Prázdnou rukou, tedy tou obsluhující cigaretu aktuálně trčící z mých úst, jsem ukázal na židli naproti sobě, a současně s tím se ve mně probudily nějaké zbytky slušnosti, které mě postavily na nohy, a sednout si mi dovolily až poté, co se usadila má návštěva, s největší pravděpodobností zákaznice. Kdo jiný by se taky škrábal do pátého patra budovy bez výtahu.
„Dobrý den,“ vypadlo ze mě, když už jsme oba seděli. „Co vás ke mně přivádí?“ Radši jednám s chlapy, k těm se můžu chovat jako naštvaná gorila, a je jim to putna. Navíc pak mají tendenci mě podceňovat. Ale k ženským si to z nějakého důvodu nechci dovolovat.
„Jmenuji se Eva Thornová,“ řekla žena, a mi okamžitě došlo, že jsem přece jen gorila – ani jsem se nepředstavil. Opět – u chlapů tohle není třeba, mám to na dveřích. Ale slušnost je slušnost. Naštěstí nevypadala, že bych ji urazil, beztak má chudinka svých problémů dost. Pokračovala: „Poslala mě paní Hooliganová, prý najdete všechno.“ Musím paní H. někdy poděkovat – našel jsem jejího zaběhlého psa, už je to pár let, a ona mi za tu dobu poslala na deset zákazníků, jestli ne dokonce víc. Kývl jsem hlavou na srozuměnou, že vím, o koho jde, a žena tak mohla přistoupit k jádru pudla.
„Hledám svou kamarádku a spolubydlící, Janice. Janice Kellyovou. Včera večer nepřišla domů, což je u ní krajně nezvyklé, ale na policii nic neudělají nějakou dobu, dva nebo tři dny, nevím přesně. A já mám strach, že tou dobou už bude pozdě, Pomůžete mi?“
Chápal jsem ji, hlavně teď, když se ve městě tyhle případy pohřešovaných osob dost rozmáhaj, a málokdy nějak dopadnou. A když, tak špatně. Hlavně mi ale řekněte – dokázali byste na mým místě říct týhle osobě ne? Tak jsem jí to odkývnul.
„Máte u sebe nějakou její fotku, čím aktuálnější, tím líp?“ Sáhla do kabelky a podala mi fotografii, na které byly obě, což mi dalo i poměrně přesnou představu o její výšce a stavbě. „Taky by se mi hodilo vědět v čem včera večer odešla z domu, kam šla, ideálně celý její včerejší plán, spolu s místy, kam často chodila, kudy často chodila, oblíbené zkratky, bary, výkladní skříně, prostě cokoli vás napadne.“
A tak diktovala, všechno co jsem po ní chtěl. Dělal jsem si zápisky do úhledných kolonek a rámečků a tak vůbec. Systém je přece jen systém. A pak už následovaly jen formality – její adresa domů a do práce, telefon na obě místa. A samozřejmě peníze. Rvalo mě to tak trochu na kusy, ale přece jen nejsem charita.
OK, asi to bude chtít dost zredigovat, ale zformovalo se mi to v palici tak nějak asi celé. Jdu si to někam poznačit. A pokračovat asi budu zase na stroji – přece jen to tématicky sedí, a tak nějak to k tomu i vybízí. Skoro jako kdyby to ten stroj psal sám, hůůůůůůůů!
A slíbené fotky. Moc jsem ten text neupravoval, kromě Gamblovy části, ta je plná překlepů, tak jsem je přepsal správně. Klidně si to můžete vytisknout a projít s červenou tužkou a kroužkovat. Peace.