poštvrté! 093 : zase na stroji

Dnes opět na stroji, transkript následuje, fotky až nakonec. (A kdybyste se někdo chtěli zbavit skeneru, adoptoval bych ho, asi.)

Tak jo, aspoň jsem si ujasnil, že kladívka „y“ a „z“ vyměnit nepůjdou. ou jé. S malým „o“, přesně tak, protože to je jen malá radost. To už tak sarkastická radost většinou bývá, víte?

Trochu by mě zajímalo, jak moc jde to klapání slyšet na ulici. napsal bych vám, ať mi to přijdete zjistit a říct, ale tohle si stejně přečtete až nějakou dobu po tom, co to dopíšu, takže jsou takové nápady celkem bezpředmětné.
Musím psát pomaleji, v předchozím odstavci mi to párkrát udělalo neplechu. Taky by mě zajímalo, jestli je vzdálenost skoku tabem nějak nastavitelná, poněvadž aktuálních… jo tak, ono to jede, dokud to držím – užitečné zjištění, i když zatím nevím, k čemu se jeho užitečnost vztahuje. „Y“ a „Z“ se furt trochu pletou, navíc „a“ píše trochu divně. Ale vrtat do toho asi radši nebudu, alespoň zatím. Taky jsem právě zjistil, že můžu dělat nejen přehlásky, ale i čárky oběma směry. Třeba se to bude někdy k něčemu hodit.
Je to zábava, mít novou hračku a moct ji objevovat. Furt bych chtěl nový telefon, tablet, webkameru, a bohové vědí, co všechno ještě, a přit omsi skvěle vyhraju s tím, co mám.
Taky to nutí psát pomalu, takže mám dost času nad psaním přemýšlet – samozřejmě bych musel nejdřív chtít, že. Navíc je to celkem namáhavé – nejsem ještě ani v půlce strany, a už mě bolí šest prstů, obě předloktí, hlava. Takže časté pauzy budou na místě, což jenom podpoří přemýšlení nad textem. Ale říkám to znova – nejdřív bych asi musel chtít, že. I když mám tak nějak pocit, že mě k tomu ten stroj nutí – zatím nevím jak, ale jednou na to kápnu.
Teď už si jenom nechat zase narůst všechny vousy, a jsem hipster jak z obrázku. Btw. kdybyste přemýšleli nad tím, co mi dát třeba k Vánocům, když už se kvapem blíží, pouvažujte nad páskou. Je to Zeta, ale jak zjistit víc nevím, označení modelu nikde zřetelně nevidím.
Teď si jdu udělat kafe a zkusím se pustit do něčeho kloudného, a to vše v rámci dnešní 365ky! Volejte sláva a tři dny se radujte, jsem řekl.
Tak ne, tak ještě jedna věc – jak poznám, že se blíží konec stránky? Nechci tím říct, že by mi to hrozilo, ale občas se vyplatí myslet dopředu – a tohle by mohl být jeden z těch případů…

Dal bych si panáka, pomyslel jsem si, a vzápětí se v duchu nazval něčím mezi oslem a debilem. Deslem. Osilem. Ne, tohle nějak nefunguje. Vstal jsem, došel ke skříňce s chlastem, a nalil si panáka tullamorky. Nevím, kdo to byl Tull a proč ho chtěl někdo mořit, ale to pití se jim povedlo. Než jsem se napil, ubalil jsem si ještě cigaretu z pekelně silného tabáku, rozžvýkal a polkl dva preclíky, vyvalil se v křesle a pohodil nohy na stůl, od benzíňáku zapálil výše zmíněnou cigaretu. Teprve pak jsem se napil.
Můj požitek však neměl trvat příliš dlouho, ozvalo se totiž klepání na dveře. Prosklené dveře s nápisem Dick Gamble – Soukromý detektiv.
Typické, pomyslel jsem si, nahlas jsem však při vyfukování kouře vypustil z úst ostré „Dále.“ Vůsel! Vůl s oslem, konečně jsem na to kápl!
Ve dveřích se objevila mladá žena. Kdyby nehrozilo, že mi vypadne cigareta z úst, asi by se mi otevřely dokořán, a vsadil bych se, že vám na mém místě taky. Prázdnou rukou, tedy tou obsluhující cigaretu aktuálně trčící z mých úst, jsem ukázal na židli naproti sobě, a současně s tím se ve mně probudily nějaké zbytky slušnosti, které mě postavily na nohy, a sednout si mi dovolily až poté, co se usadila má návštěva, s největší pravděpodobností zákaznice. Kdo jiný by se taky škrábal do pátého patra budovy bez výtahu.
„Dobrý den,“ vypadlo ze mě, když už jsme oba seděli. „Co vás ke mně přivádí?“ Radši jednám s chlapy, k těm se můžu chovat jako naštvaná gorila, a je jim to putna. Navíc pak mají tendenci mě podceňovat. Ale k ženským si to z nějakého důvodu nechci dovolovat.
„Jmenuji se Eva Thornová,“ řekla žena, a mi okamžitě došlo, že jsem přece jen gorila – ani jsem se nepředstavil. Opět – u chlapů tohle není třeba, mám to na dveřích. Ale slušnost je slušnost. Naštěstí nevypadala, že bych ji urazil, beztak má chudinka svých problémů dost. Pokračovala: „Poslala mě paní Hooliganová, prý najdete všechno.“ Musím paní H. někdy poděkovat – našel jsem jejího zaběhlého psa, už je to pár let, a ona mi za tu dobu poslala na deset zákazníků, jestli ne dokonce víc. Kývl jsem hlavou na srozuměnou, že vím, o koho jde, a žena tak mohla přistoupit k jádru pudla.
„Hledám svou kamarádku a spolubydlící, Janice. Janice Kellyovou. Včera večer nepřišla domů, což je u ní krajně nezvyklé, ale na policii nic neudělají nějakou dobu, dva nebo tři dny, nevím přesně. A já mám strach, že tou dobou už bude pozdě, Pomůžete mi?“
Chápal jsem ji, hlavně teď, když se ve městě tyhle případy pohřešovaných osob dost rozmáhaj, a málokdy nějak dopadnou. A když, tak špatně. Hlavně mi ale řekněte – dokázali byste na mým místě říct týhle osobě ne? Tak jsem jí to odkývnul.
„Máte u sebe nějakou její fotku, čím aktuálnější, tím líp?“ Sáhla do kabelky a podala mi fotografii, na které byly obě, což mi dalo i poměrně přesnou představu o její výšce a stavbě. „Taky by se mi hodilo vědět v čem včera večer odešla z domu, kam šla, ideálně celý její včerejší plán, spolu s místy, kam často chodila, kudy často chodila, oblíbené zkratky, bary, výkladní skříně, prostě cokoli vás napadne.“
A tak diktovala, všechno co jsem po ní chtěl. Dělal jsem si zápisky do úhledných kolonek a rámečků a tak vůbec. Systém je přece jen systém. A pak už následovaly jen formality – její adresa domů a do práce, telefon na obě místa. A samozřejmě peníze. Rvalo mě to tak trochu na kusy, ale přece jen nejsem charita.

OK, asi to bude chtít dost zredigovat, ale zformovalo se mi to v palici tak nějak asi celé. Jdu si to někam poznačit. A pokračovat asi budu zase na stroji – přece jen to tématicky sedí, a tak nějak to k tomu i vybízí. Skoro jako kdyby to ten stroj psal sám, hůůůůůůůů!

A slíbené fotky. Moc jsem ten text neupravoval, kromě Gamblovy části, ta je plná překlepů, tak jsem je přepsal správně. Klidně si to můžete vytisknout a projít s červenou tužkou a kroužkovat. Peace.

Strana 1 Strana 2 Strana 3

poštvrté! 092

Vyčistil jsem Ginny, abyste věděli. Na dvojstisku na jeden úhoz to nic nezměnilo, žel bohům, ale aspoň už nevypadá tak krotě zaprášeně a ulepeně. Na chvilku. Než na ni napadá prach a ulepí se. Jako oraz jsem u čištění koukal na Rychle a zběsile – ano, patnáct let starý první díl. Je úžasné, jak vypadají Paul Walker a Vin Diesel jako děcka, oproti poslednímu dílu. (Nejen oni, ale protože jsou tam nejvíc, jde to nejvíc poznat.)

Taky jsem dneska zvesela velkoplánoval. Jakože fakt velké. Až bude čím, tak se pochlubím. A jestli se v dohledné době ničím nepochlubím, tak jsem to prostě neudělal. Což by byla škoda, ale vzhledem k mé historii dotahování plánů a nápadů by to nebylo nic nezvyklého.

V momentě, kdy tohle píšu, se děje něco, co rád vidím, ale v turnaji bych plakal. Hraje proti sobě DeMusliM a TLO. Oh, a právě dohráli. Shodou okolností jsem koukal na DeMusliMův stream, protože do toho hraní občas i mluví, kdežto TLO zarytě mlčí. (Toho mám o ždibec radši, přece jenom hraje za zergy.) A DeMusliM vyhrál, viním z toho sebe. Teda… asi to zvládnul sám, těžko říct, mám to puštěné jenom jako kulisu. A během protahování začal další zápas. Proti Snuteovi. Samé mé oblíbené jména, ale vám to asi stejně zní jako značky kabelek nebo jména hráčů amerického fotbalu. Ale co, byl jsem nadšen a překvapen, tak jsem se o to musel podělit, přece.

A nakupoval jsem. Protože už je mi skoro dobře, řekl jsem si, že ten žaludek trochu potrápím, a koupil jsem pivo a 7up. Dobře, možná spíš močák, než žaludek a střeva, ale… asi je na čase přestat psát, co?

poštvrté! 091

Baví mě podnikat průzkum ve stylu „zahraju prvních pár tónů něčeho, co už jsem někde slyšel, nezní to zle; začnu přemýšlet odkud to znám a jak to pokračuje; najdu to; zjistím, že je to mnohem těžší, než jsem si myslel; moving on“. Dneska jsem tak vykoumal při svých hrátkách s flétnou (ne, nikdy jsem nebyl na hudebním táboře) rovné tři písničky, a shodou okolností všecky z The Arcane Dominion od Eluveitie. Mě tak napadá, že slibovali, že Evocation I bude mít pokračování – a kde nic, tu nic. A to už půlku kapely vyměnili. Co už, všecko je to politika – důležité je jen a pouze jak to zní.

Mám rád svou novou (relativně) myš. Do té doby, než se – asi v rámci úspory energie (powertop‚e, jestli za to můžou tvoje bazmeky na úsporu energie, nakopu tě (ale asi nemůžou)) či co – začne trhat jako kráva takovým způsobem, že dýl stojí, než jede. Taky jí možná docházejí baterky. Nebo mám přetížený procák. Blbě zasunutý receiver. To je fuk. Byla mi ukázána, a jsem za to rád. Otevírá se totiž jako auto, receiver se schovává dovnitř. A má dobrou vychytávku, kterou jsem zatím nejspíš nikde neviděl – kolečko se dá zmáčknout jako kdyby do strany, což pak posune browser v historii dopředu, či dozadu. Taky se dá namáčknout a zmáčknout, rozdíl jsem neodhalil, nicméně namáčknutí v Linuxu vkládá, a to je všechno, co jsem potřeboval vědět. (Heh, právě končilo intro songu, a do prvního tónu, jak se do toho všichni krásně opřeli, jako bonus zvenku štěknul pes. Psycho.) A to kolečko je červené! Zatím se úspěšně vyhýbám jmenování, myslím, ale pokud se k tomu dočte člověk, který mi to doporučil, tak mu tímto děkuju.

Je fajn mít zase noťák, i když je to docela poděs. A při instalaci (instaloval jsem dokonce dvakrát, to když mi došlo, že to bez widlí asi přece jen úplně nedám) jsem zjistil, že mě docela baví nastavovat, stahovat balíky a programy – prostě uvádět stroj do provozu a měnit ho k obrazu svému. Taky jsem (Breaking News!) objevil jeden mrtvý pixel – snad úplně první, který jsem kdy zažil. Možná druhý. I když technicky vzato drop má mrtvý celý displej, těžko říct nakolik se to dá počítat. A tak si tady sedím na zemi, aby dosáhla nabíječka, zadek mi lehce duní od subwooferu položeného vedle, a i když mám kafe mimo dosah, je mi vlastně tak nějak fajn. Po dlouhé době mě ty krámy asi přešly, světe div se, a pak se raduj. Jsem řekl.

poštvrté! 090

Tak jsem hledal to datum, jak jsem tu o něm snad minimálně jednou mlel, a nedohledal jsem ho. Buď neumím hledat, nebo s osobama v té věci zapojenýma komunikuju tak často, že to prostě zapadlo. Spíš to první, jakkoli bych si radši myslel to druhé. Anebo obojí, to je taky možnost.

Dneska se, jako poslední dobou pořád, nic zvláštního nestalo. Ale našel jsem aspoň fakt super hru. Hříčku. Whatever.

SPACEPLAN. Nemůžu toho o ní moc říct, abych nespoiloval. Je to klikací blbost, ale donutí vás ji dohrát.

poštvrté! 089

Včerejší večer jsem propařil, tak ten dnešní jsem prostě musel procivět. Chtěl jsem přestat, vážně, ale nešlo to. Díval jsem se na Star Wars: Rebels, animák sice, a od Disneyho, ale stejně dostatečně Star Wars. Taky jsem zjistil, že vyšel nový Deus Ex, s podtitulem Mankind Divided. Samozřejmě jsem věděl, že vychází, jenom mi absolutně uniklo kdy. Což je ostuda, stejně jako dlouhodobé přesvědčení o tom, že Mass Effect: Andromeda vychází ještě letos. Měl bych se sebou a svou pamětí něco dělat. Třeba si to psát. Hm.

Ok, nemám nic proti lidem, kteří dělají cokoli jakkoli hlasitě. Pokud je to přes den. Ale zabíjet hřebíky o půl jedenácté, vcelku dlouhodobě a vytrvale, to mi lehounce hýbe žlučí. Jen tak light. Taky si občas v tuhle hodinu vzpomenu, že jsem chtěl udělat něco hlasitého. Ale co s tím udělám? Nic! Nebo si to napíšu, abych na to druhý den nezapomněl. Ale rozhodně s tím neudělám to, že to začnu dělat. Já osobně mám časový limit rachotu nastavený na osm večer. Chápu, že je to moje věc, ale po desáté už by být nemusela. Ale protože mám blog, tak si o tom postěžuju na něm, místo abych to řešil jakkoli jinak.

Břicho? Ale jo, jde to. Lepší se to. Dík za optání. Vážně nevím, co mě tak skvěle sestřelilo. Řekl bych, že si to budu hlídat, že začnu jíst zdravějc, a tak vůbec, ale sám moc dobře vím, že bych pravděpodobně stejně kecal. Ale zkusím aspoň najet na cyklus o třech jídlech, plus možná i jabko nebo banán mezi nima. Zkusím. Časem.

poštvrté! 088

Někdo krátí dny. A když říkám krátí, tak tím myslím ořezávání konců a tak, ne zlomky. Ještě to tak. Jestli to dělá někdo z vás, přiznejte se – bude to pro vás jednodušší. Ook, když nikdo, tak nikdo. Ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Tak rád jsem dneska viděl Ginny. Chvilku jsem na ní hrál, pak jsem zkusil psát a zjistil, že se neumoudřila, že některé znaky pořád při jednom úhozu občas napíše dvakrát. Takže teď datluju na mobilu – trvá to dvakrát dýl a predikce ještě pořád neumí všechno mé výrazivo, ale píšu, a mošna i bez chyb. Ale dneska zase jenom tohle. Když už nemusím myslet střídavě na křeč někde ve střevech a na udržení poslední vypité tekutiny v žaludku. Nejlepší podnět pro to, abyste začali dělat libovolnou věc, je dostat se do stavu (cíleně nebo ne, nehraje roli) ve kterém vám ta věc chybí. Pravdivý příběh. A možná chybějící čárka, měl bych si v tom udělat pořádek. Jedinou výjimkou je možná spánek – ten mi sice pořád chybí, ale dřív jak v jedenáct zalehnu málokdy, a v Brně nikdy. Život je asi moc krátký na to, abych ho prospal – ty povídky se samy nenapíšou, knížky nepřečtou, hry neodehrajou a seriály nezkouknou. Taky pravdivý příběh.

poštvrté! 087

Škrtiti škrtiče ostnatým drátem / není moc rozumné když pokryt je blátem. / Raději sochu mu udělat dlátem.

poštvrté! 086

Souhlasím s váma, nemoci jsou zlo. Hlavně když věříte ve svou nezničitelnost, a pak vás uprostřed dovolené sestřelí něco, co jste nikdy neměli. Je ale fajn, že jsem byl někde, kde se o mě mohl někdo postarat. Ale už by to mohlo přejít.

poštvrté! 085

Včera jsem vynechal, za což se omlouvám, ale dneska to udělám znovu – trápí mě krutý břichobol, který potlačuje veškeré mé kreativní tendence.

poštvrté! 084

Vzal jsem si dovolenou proto, abych se hrabal v kompu. Nevím, jestli jsem víc nasejřený na ty widle, nebo na Asus. Věc se má takhle: notebook nemá mechaniku, zato má USB. Ovšem z nějakého důvodu Win7 nemají k těm USB ovladače, takže instalace se sice zapne, ale pak zahlásí, že nemá ovladače. Pokusy propašovat do instalačky ovladače nepřinesly kýžené ovoce, navíc všechno ztěžuje fakt, že aniž bych ten stroj rozebral, nemám vlastně jak zjistit, co tam je za desku. Tři různé způsoby, přes půl hodiny kopírování a pašování ovladačů na jeden způsob, každý provedený dvakrát. Žel bohům to musí být sedmičky, takže to budu muset zvládnout. Beztak je to promyšlený tah, jak donutit lidi opustit sedmičky a instalovat desítky.