Byla to bžunda, dneska. Jsem používal strunovou sekačku, dokonce jsem ji i spravil, když začala blbnout. Prostě úplně kutil Zelda. A pak jsem zase cestoval – do Pardubic, opéct si párek. Co párek, špekáček. Oheň, špekáček, pivo. Co víc si přát?
poštvrté! 082
Tak dneska to bude těžké, pomyslel si, a začal si hryzat záděr. Okousával by tužku, ale klepal do klávesnice. Okousával by si třeba nehty, ale víc už to nešlo. Jeden prst si úspěšně rozhryzal do krve, tak se radši vrátil k psaní. Hrálo mu k tomu něco od Andrew Lloyd Webera, ale v tom se vůbec nevyznal. Každopádně lepší, než ten celodenní Šlágr. Začínalo mu z toho hrabat takovým způsobem, že se mu začínalo zdát, že to ani není všecko špatné. Vedro mu přišlo skoro nesnesitelné, tak upil piva, zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho, a radši se soustředil na něco jiného.
Tulipán. Byl to zpropadený tulipán! Kolik toho musel Tony oběhat, prolézt, obvolat. A pak si tady, když už má v ruce kytici jiných květin, pak si tady jen tak uprostřed ničeho a trávy roste zpropadený žlutý tulipán. No vás by to nevytočilo? Že jo.
Vedro. Ucho svědí. Podrbal se a pokračoval.
Stál před důležitým rozhodnutím. Ale nakonec to udělal fikaně. Tulipán utrhl, ale kytici si nechal. Věděl, že po tulipánech se může Emily utlouct, tak ji trochu napne. Nemohl se jí dočkat, tak přidal do kroku. Cesta naštěstí ubíhala rychle.
Zamyslel se jak moc chce být vlastně na Tonyho hodný. Ta jeho Emily nepočkala. Ale jo, tahle počká, rozhodl se nakonec.
Chvíli se ho zmocnila zlá předtucha, ale Emily na zvonek zareagovala. Přišla. Zamával jí před obličejem kyticí, ale ona jakoby nevnímala. Pak vydala zvláštní zachrčení a natáhla ruce před sebe – oči červené, výraz šílený, zuby od krve.
Sečteno a podtrženo – kytice není dobrá obrana v případě zombie apokalypsy. Cože? Ne, ani tulipán vám moc nepomůže.
poštvrté! 081
Jak jsem tady včera popisoval zážitky s PlayOnLinux a tak, tak jsem se dneska nasejřil, a kopnul tam widle. Primárně abych zjistil, jestli to je kompem, nebo emulací. Dual-boot, to už jsem dlouho nedělal. Ale je to hlavně psací komp, takže akorát Battle.net a přes něj Starcraft, nic víc tam dávat nebudu. Ano, ještě pořád tak trochu doufám, že budu mistr světa. Nebo aspoň v GrandMaster lize. Nebo že aspoň občas vyhraju.
poštvrté! 080
Tak zase cestování. Zase Šlágr. Furt postaru. Nějak se mi ale povedlo rozchodit Starcraft II na Linuxu. Říkám nějak, protože na samotném rozcházení nic nebylo, ale mám v noťáku integrovanou grafiku a ATi, a ta mrcha brala jenom tu Inteláckou integrovanou. Po dlouhém boji jsem vygooglil, že když spustím ten svůj PlayOnLinux nějak takhle:
$ DRI_PRIME=1 playonlinux
řeknu prý tím kernelu, že prostě fakt jako chci, aby to spustil přes tu diskrétní grafiku. Jakože fakt moc. A on, protože je to hodný pán, to udělá. To je sice moc pěkné řešení, ale jenom dočasné. Zkoušel jsem s tím parametrem spustit i nějaké jiné programy (mimo POL a Steam) – hlavně Chromium – a jde tam poznat rozdíl. Takže by bylo záhodno nějak mu to říct i při bootu. Nebo úplně vykopat podporu té integrované. Což už jsem teda zkoušel, ale vykopat ovladače nestačilo, a na víc už takhle večer fakt nemám kapacitu. Takže v tom asi zítra budu pokračovat. Pokud bude aspoň chvilka.
Všichni okolo mě dokončují romány, a já si tady sedím na vedení a celé odpoledne nevím, co po tom kompu vlastně chci, aby s těma programama udělal. Třista slov za den, každý den, a taky bych měl román. Budu na to holt muset zase naběhnout. Přece jen vím jak na to. Ale ta… ne, motivace není dobré slovo, není to to, co mi chybí. Motivaci mám. Můza možná, tedy inspirace. Musím hledat, asi. Ale jak se taková věc hledá? To se snad ani nedá, no ne? Asi to bude jako se vším – dělat něco jiného, ideálně jakoby nic, a ona třeba přijde sama. No ne?
poštvrté! 079
Ok. Nejdřív jsem sem chtěl dát jenom tohle:
Ale pak se stalo něco hrozného. Objevil jsem tohle:
(Abych jenom nekradl obrázky, tak proklik vede tam, kde jsem je čmajznul. Snad mě nikdo nezabije. A třeba jednou někoho v jednom z těch triček potkám.)
Move along.
poštvrté! 078
Dneska jsem odolal pokušení objednat si své oblíbené 2+1 pizzy. Šel jsem radši na nákup. Který vyšel o stopade dráž. No co, kafe je prostě třeba, a šampon taky. Když už mám ty úžasné krátké vlasy, mohl bych je taky mít i umyté, no ne?
Jel jsem na výlet. Do knihovny. A po cestě jsem si nečetl. Místo toho jsem se vrátil do mládí, když jsem si pustil Fallen od Evanescence. Pořád mi to přijde stejně dobré, se stim smiřte. A snad poprvé jsem měnil čtyři knihy jenom za jednu (!). Trochu za to může moje odvaha, nebo spíš její absence. Když jsem totiž slyšel „Jo sci-fi a fantasy, na to máme takový malý oddíl, támhle. Jo on je tam teď pán,“ sbalil jsem tu jednu, co jsem si za těch deset minut vybral, a vysmahnul.
Taky jsem se rozhodl udělat si radost. Nejen tou tlačenkou, co jsem večeřel. Asi hodinu jsem brouzdal herníma obchodama, protože jsem něco hledal. Druhou polovinu. Nenašel. Tak zítra, až si ji donesu domů, ukážu aspoň tu, co mít budu. Už tady totiž dlouho nebyla žádná fotka, ou jé!
po4.! 077
Dneska jsem vstal snad úplně nejdřív za… co to kecám? Měl bych si vymyslet lepší CAPTCHA na budík, než ten QR kód. Je skoro tradicí, že vstanu, vyfotím kód, posunu budík o hodinu, a zase spím. Tak to prostě nejde. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli by to jiný způsob vyřešil, nebo je to něčím úplně jiným. Jak se znám, obojí je možné.
Taky jsem dneska updatoval. Úplně sám úplně poprvé. A nikdo při tom nezemřel, servery oba naběhly… asi haluz.
poštvrté! 076
Nad to není – plení, hlení,
mžení, klení a pršení.
poštvrté! 075
Prostě to ze mě poslední dobou nějak neleze, se stim smiřte. Ani jazz tomu nepomáhá. Co se dá dělat, nějak to jít bude muset. Tak třeba… jak jsem říkal, že mám to Ubuntu, a že se ani moc nerozsypává, tak s tím asi právě začíná. To mám z toho, že jsem věřil přehrávači, že si nainstaluje správné kodeky. Taková slonina. Jako kdybych touhle dobou nevěděl, že jediný můj kamarád v Ubuntu je apt. No co, třeba se to odrozbije stejně, jako se to asi rozbilo. A kdyby ne, tak v tom kompu stejně nic nemám – kromě Dropboxu a pár kravin nic důležitého. (Jako třeba sbírka hudby nebo filmů.)
Ok, to je asi nějaký uspávací výběr jazzu. Jestli nemám na blog obtisknout svůj obličej, tak to budu muset přepnout. Jop, přesně to udělám.
Pozoruju to na sobě, ale nic s tím asi neudělám. Zase sklouzávám k izolovanosti a prokrastinaci. Možná nejen odkládání, ale rovnou vytlačování všeho, co se mi nějakým způsobem nechce. Takže všeho. Snažím se přijít na to, kde se to zlomilo, kde to šlo šejdrem. Prostě se mi nechce, zase, i když jsem se sám sobě zapřísáhl, že tahle věta ze mě nikdy nevypadne, ani v duchu. Můžu to svést na vedro, že jo? Jak jako ne? Čí je to blag? Tak vidíte. Myslím si, že vím, co to způsobuje, zanedlouho si to budu moct ověřit. Samozřejmě o tom budu průběžně informovat. Možná. Pokud si vzpomenu, že jsem to chtěl udělat.
Teď jsem zjistil, že se Spotify nějak povedlo udělat mi bordel v interpretech – některé alba mám uložené u jednoho interpreta dvakrát. Což by nemělo být možné. Nemělo by být, ale očividně je. Některé jdou spravit jednoduše, ale u milionsongových Eluveitie na to kašlu. Nebo třeba Epica. Rovnat to je sebevražda. Děkuju pěkně, teď budu mít zkreslený shuffle. Já bych se na to dneska fakt… Jednadvacet stupňů? To tak někde v průvanu, ne? No nic, možná je to nedostatkem cukru v krvi, možná vedrem, každopádně tady ten whine radši utnu, dřív než
poštvrté! 074
Tohle dneska bude muset stačit, krásně to vystihuje můj dnešní den. Až na zkoušku, ta byla fajn, jako vždycky.
V jednu jsem dal louhovat čaj. Před půl třetí odcházel. Vlakové dobrodružství, pak návrat. A teď jsem teprve vyhazoval sáček. Tak schválně.
— Zelda (@DarthZ3lda) August 7, 2016