porodnice shonu plná

Nevím proč mě tak baví sledovat cizí dobrodružství, možná i víc, než tvořit vlastní, nebo je dokonce zažívat. Což mi připomíná, že jsem jedno vynechal! Pamatujete pojednání o psích koulích? Tomu totiž předcházelo dobrodružství. Pomáhal jsem stěhovat šuplíky na kolečkách přes půlku Brna, až pak jsem se opivil natolik, že jsem byl rozhořčen brzkou zavíračkou (ve středu, v Brně!) a věnoval pozornost psím koulím.

Nevěřili byste, jaká je zábava tlačit kolečkové šuplíky. I když jsem byl jenom do počtu, kdyby náhodou. A na schody od šaliny, na těch jsem pomáhal. Svět se v tu dobu rozdělil na tři typy lidí. Jedni, těch bylo asi nejvíc, nás ignorovali beze slova a změny výrazu. Druzí před ignorací nejprve zakroutili hlavou. A třetí typ, přesně jedna osoba (pokud jsem dobře viděl, nerad bych někomu křivdil) se nejdřív pousmála, než nás začala ignorovat. Nebyl to výsměch, byl to úsměv. A takový člověk se snažím být taky, a myslím, že bychom se o to měli snažit všichni. Ou jé.

A teď jsem zjistil, že trojka jezdí po celé své trase, no ne! Okamžitě to jdu otestovat.

plesksisklo

Vlastně ne, to už jsem říkal. Teď abych si vymyslel něco nového. Tak třeba… pohádku na dobrou noc?

Byl jednou jeden koblížek. Měl život moc rád, ale všichni se mu pořád vysmívali. Byl totiž nedopečený. Jednoho dne k nim do města zavítala krásná princezna z rodu donutů. Koblížek se do ní na první pohled zamiloval, těsně poté ale upadl do deprese. Takového nedopečeného koblížka by přece nemohla mít ráda. A tak princezna zase odjela, aniž by se s koblížkem setkala.

Dva týdny po královské návštěvě hlásil trubač, že princeznu unesl zlý drak. A kdo ji zachrání, dostane půl království, a princeznu za ženu. Pokud ta svolí, samozřejmě. Nikdo z koblížků se ale na výpravu za její záchranou nechystal, koblížci jsou totiž od přírody líná stvoření. A tak náš koblížek, ve vší své depresi, na výpravu vyrazil. Říkal si: „Tady mě stejně nikdo nemá rád, tak nikomu nebudu chybět. A když draka porazím, aspoň zachráním tu přesladkou princeznu, i když si mě pak nebude chtít vzít.“ A tak vyšel.

Putoval dva dny a dvě noci, bez přestávky, jen aby to měl co nejdříve za sebou. Draka stočeného v klubíčku a spícího si všiml ještě dost zdálky, tak se stihl namotivovat. Pak tasil meč, a překonal i poslední zbytek cesty. Souboj neproběhl podle drakových představ. Plivl na koblížka oheň, což sice koblížek čekal, ale rozhodl se nereagovat. Tím, že byl nedopečený, se mu ale nic nestalo, a ještě se dopekl. Draka to tak vyděsilo, že stáhl ocas mezi nohy, a zatvářil se jako nakopnuté štěně. Koblížkovi se jej zželelo, a tak jej nezabil. Měl zachránit princeznu, ne zabít draka.

Princezna byla překvapená, jaký spanilý rytíř ji to přišel zachránit. Pak v něm ale poznala nedopečeného koblížka, kterého viděla v davu před dvěma týdny, na návštěvě v jednom malém městě. Styděla se za ním ale jít. Se svatbou tedy souhlasila okamžitě. Koblížek osedlal draka, doletěli do hlavního města, a pak se sedm dní radovali a veselili, ženili a vdávali. A pak se radovali a veselili celý zbytek života, protože měli jeden druhého. A jestli nezemřeli, žijí ještě dnes.

A drak? Ten zůstal s nimi. Chuť na princezny jej nuceně přešla, ale protože byl všežravec, spokojil se i se zeleninou a občasným hovězím.

Dobrou noc, děti.

Jak trumfnu včerejší post, to teda fakt nevím. Večer jsem věděl jenom že jsem něco napsal, ale co to bylo, to jsem zjistil až teď. Čirá pravda.

Navštívil jsem obchod, kde jsem si ověřil, že má skleróza je opravdu mocná. Chtěl jsem koupit rýži a čočku, jenomže tam zrovna prodavač-specialista doplňoval. Tak jsem se říkal: „Nebudu vtírat, naberu všecko ostatní, a pro ty dvě věci se pak vrátím.“ Vzpomněl jsem si, to jo. Jenomže až když jsem doma vykládal nákup. Ale dokud je zásoba junk-foodu, svět je hlavou nahoru a nohama na zemi.

Debata o koulích dominuje večeru. Když ten pes je vážně má až po kolena. Vostrý psycho. A už se ani na pivo nezeptali, tak asi fakt budou zavírat. Ou jé.

Zvláštní, nikdy jsem si neuvědomil, kolik je mezi jednou a stem pěkných čísel. Dneska další takové. Jinak bych o tom asi nemluvil, pravda. POslední dobou zjišťuju, že jsou dny moc krátké. Nevím, jestli je to tím, že nedělám nic kreativního, nebo tím, že prostě nemám dost, ale vždycky než stačím mrknout, je večer – půl desáté, minimálně. Měl jsem velké plány. Kulové z toho. Tak snad aspoň zítra – prý se plánuje nějaké dobrodružství v reálném světě a tak. Tak uvidíme.

Včera i dneska jsem se úspěšně bránil opouštění bytu. Zítra už mi to asi neprojde, docházejí zásoby. Jenom vody je dost, a na vodě prý dokázalo hodně lidí přežít hodně dlouho. Navíc tu ještě mám čaje, a i čočku. Ale kyselou čočku bez čehokoli taky nemůžu žrát věčně. No jo, jsem s tím smířen. Zítra jdu do světa. Plus to dobrodružství, tedy. To bude den!

Opět jsem celý den nad ničím nedumal, a je to tak asi dobře. K ničemu pěknému bych nedošel. Mé krámy se asi zhoršují, oproti mému očekávání. Ale snad už to moc dlouho nevydrží, a pak zmizí odkud přišly. Doufám.

Huh, nějak asi měknu nebo co. Budoucnost a optimismus v jednom příspěvku… Že chcete radši vědět jaký jsem měl den? Tůdle.

Málem jsem šel spát. Skleróza je holt sviňa. A taky jsem hledal u Ginny numerický blok. Jsem nějaký zmatený nebo co. A dneska to ani nemůžu svést na vedro. Smolík.

Dalo mi problém vynořit se z toho podzemí. Mluvím o The Division. První expanze. Underground. Přidává to něco ve stylu… něco jako rifty v Diablu III. Víceméně náhodně se generuje jak mapa, tak úkoly. Měnitelná obtížnost, časem i nastavitelná délka. Plus se postupně odemykají modifikátory (žádná minimapa, méně nábojů, apk.). Smrt je konec (teda aspoň sólo, v partě možná ne, tam snad nějaké oživování funguje). A vlastně je to furt dokola. Ale z nějakého důvodu je to zábava. [A taky jsem dneska dovršil prvních 100 hodin. Nic moc, když si vzpomenu na doby Xfiru a čísla, které mi tvrdil. (A asi měl pravdu.) Ale je to pěkné kulaté číslo, to jo.]

Jinak se vlastně asi nic zvláštního nestalo. Jo, finále první řady Daredevila. Jak říkám, nic zvláštního. A už vůbec ne kreativního. A to je první den v měsíci! Jsem říkal, že se nic nezmění. Tak možná příští měsíc. Rok. Dekádu.

Cestování. Bouřka, opravdová! Dokonce i v Brně, aspoň víc než obvykle. Division. Podzemí. Ou jé.

Nezlobte se. Nebo klidně. Ale dneska fakt ne. Zato od zítřka. Nový měsíc! Takže se nic nezmění! Kromě data, tedy…

… a pak přijdou dny, kdy fakt absolutně nevím, o čem bych jako měl psát. Nemám dostatečnou hladinu alkoholu, nejsem dostatečně unavený. Není mi prostě jedno, co napíšu, ale nic konkrétního, důstojného, hlubokého, ba ani vtipného – nic takového mě prostě nenapadá. A tak smolím slova o tom, jak mě nic nenapadá, než si řeknu, že se vlastně stydím, omlouvám, a skončím. Asi jako teď.

Dnešek byl opět ve znamení přesunu, nikoli však zrychlenému. Opakovala se situace z minula, i když dneska bylo zpoždění jenom třičtvrtě hodiny. To už jde, ne? Ale ne, nestěžuju si – klimatizace, hudba (i když z těch záložních chrastítek)… co víc si přát?

Jídlo! Jsem si říkal, že mi celou cestu něco chybí. Poznámka pro sebe: Příště si nachystej svačinu, ty tele. Heh, mám nějaké divné ruce. A ne, nic jsem nehulil. Asi fakt hlad. Však ono už je to jenom kousek. Stačí vyjet z Frýdku, Místku, nebo odkud vlastně, vjet do Ostravy, vystoupit, nastoupit do auta, a bude to! Snad. Ou jé.

Dneska jsem nekoukal na Furious 7 jako tolikrát předtím, ale na Inception. Měl jsem tak nějak tušení, že to se zpožděním dopadne jako minule, a tak jsem se rozhodl zkusit to stihnout. Vyšlo to. Hustý film. A hlavně ten konec, ten opravdový konec, mi ani nepřijde moc natažený, přeslazený, nebo tak. Shit, spoilery, sorry! Tak abych vás zmátl, neřeknu vám nic o té poslední bitce dinosaurů s idiomy, ani to, jak pak zdivočelá umělá inteligence doráží přeživší, a jak se tomu zbytky lidstva hystericky smějí z podvodní základny na dně Mariánského příkopu. Nic z toho vám neřeknu, to bych vám to úplně zkazil, celé. Chybí tam jenom piráti, zombie a ninjové. Ti prý ale budou v pokračování.

Přestup, budu to muset dorazit doma.

A fakt že jo, jídlo bylo. A výborné, jak taky doma jinak. K tomu Flynn Carsen a Kate Beckettová: Lovci upírů. A potom Brennanová a Booth: Počátky. Televize, ou jé.

Jupí, třistapětašedesátka dva na šestou! Pojďme slavit, radovat se, a vůbec veselit! Nejbližší takhle krásně kulaté číslo nás čeká za jednou tolik dní. Už slavíte? Ne? S váma je teda domluva. Dále ze světa: pomalu se blíží pátek, což znamená v mém případě hlavně to, že se zase shledám se svými sluchátky, která i jdou používat. Po celých dvou týdnech v odloučení, nejprve úplně bez filtru reality, a pak radši taky bez něj. Akorát tu cestu budu muset s těma chrastítkama nějak přežít, a pak…

No, abych dostál všem zažitým tradicím: Fuj, to bylo dneska ale vedro. A nic zvláštního se nestalo a neudělal jsem.
Teď tedy máte obojí na jednom místě a já se můžu pokusit vyplodit něco jiného, pro změnu. Ehm… něco… jiného…

Bohové, já chci svoje sluchátka! Zvenku se už druhý den ozývá křičící dítě – asi se mu ještě nechce spát. Chápu jeho utrpení, ale tyhle sluchátka vůbec nefungují jako špunty. Má bublina se hroutí. Mohl bych zavřít okno, ale to se mi nechce moc dělat zrovna teď, když se venkovní teplota změnila v takovou, kterou si do domu rád pustím.

Kafe! Na noc? Nebylo by to poprvé. V tom vedru? Vždyť už není! Tvůj boj. Nezbude ti mlíko na zítra, na pracovní dobu. Když to děcko už zase řve. To dítě za to nemůže. To já přece taky ne. A co s tím má společného to kafe? Třeba se pak budu moct soustředit na zvuky? Proč mě ukecáváš, když už jsem ti to odkýval? Že jsem si nevšim. No nic. Jdu vařit vodu.
— aneb i sám si v tomhle vystačím

Prokrastinace, ou jé. Žádné takové, nic nebude. Ale do svého detektivního deníčku si píši vyzjistit jedno datum, ať to tady pak můžu pořádně ventilovat. Šel bych zkusit napsat něco kloudného, když už jsem to tak dlouho nedělal, ale… nedokážu zaostřit na jednu myšlenku. Vedrem a kofeinem roztěkaný, zvuky zvenku snadno slyšitelné i přes sluchátka (prý špunty, pche) pro změnu rozzlobený. Radši jdu něco hrát a rozmlátit něco ve hře, než abych byl rozmlácený já, nebo něco v mém okolí. Howgh.