aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Není tomu tak dávno, kdy jsem tu dost možná kritizoval rodinné výlety. Jestli to tak není, tak nic. Jestli je to pravda, tak nutno přiznat, že po dnešku jsem svůj vztah k této aktivitě musel přehodnotit. Bylo to fajn. Ou jé. Navíc výlet, cesty, a tak.
Ale psát, psát tady asi fakt nejde. Mrzí mě to.
Tak jsem zase cestoval, tentokrát s menší změnou – měl jsem hodinu zpoždění. To se mi ještě nestalo. Ale cajk, furt nejlepší způsob dopravy. A viděl jsem v buse Furious 7, podruhé. Furt stejně dobré. Doma pak televize, ve které šel Knihovník. Ano, ten. Flynn Carsen. Ale nebylo mi dáno vidět ho celého.
Byl jsem totiž vytažen na pivo. A tak jsme si zavzpomínali na mládí s nu metalem. A zjistili, že blink-182 zní trochu jinak. Ale asi furt dobře.
Na nějaké pojednávání o smyslu života asi nemám kapacitu, a to jsem skoro nepil. Možná je právě to ten problém, možná jsem měl pít víc. Tak dobrou noc, nebo co.
To by mě teda zajímalo, kam jsem si tu věc ze včerejška poznamenal. Na nějaké imaginární místo, podle všeho. Přesně tak to mám nejradši. Bych se na to taky mohl… no nic.
Dneska jsem v práci provedl dost Inception-like věc. Těžko popisovat, ale bylo to vážně dost podobné – na jedno virtuální centrum, z něj remote desktop na druhé, a pak otevřít konzoli na stroj. A všechno pěkně na fullscreen, abych pak nevěděl jak hluboko vlastně jsem. A fakt mě to občas i mátlo, i když se úroveň zanoření dala celkem obstojně odhadnout podle toho, jak moc se všecko sekalo. Takže to vlastně bylo naopak – čím hlouběji, tím bylo všechno pomalejší, takže čas ubíhal… to je fuk, chápete to. Bylo to fakt pomalé.
Dneska končím, a to hned ze dvou důvodů – jednak mám hlad, a je výhodnější jít spát, než se nacpat na noc, a druhak se mi chce spát, takže je výhodnější jít spát, než ponocovat. Howgh.
Tak jo, je to tady. Mám novou klávesnici. Tuhletu, kdyby vás to zajímalo. Tak jsem si říkal, že to zkusím dneska odbušit na ní. Zatím se jeví příjemně. Dohmat ani vysoký, ani nízký, vyklápěcí packy na změnu náklonu. Zvuk slyšet jde, ale není příliš hlasitý (tady pozor – to, co dělá Ginny, je uším lahodící; ne všechny klávesnice ale mají zvuk takového typu). Navíc je bezdrátová, takže se mi na přeplněném stole neplantají další kabely. Doslova neplantají, musím s tím něco udělat – děkuju za připomenutí.
Jméno? Ne, to zatím nemá. Vlastně od Ginny jsem žádný kousek hardwaru nepojmenoval. Asi to je úplně odlišnou cenovou relací. Nebo tím, že prostě nejsou dostatečně chytré, nepřijde mi, že by měly osobnost. Zato Ginny teda rozhodně, a ještě na mě žárlí – a proto možná opakuje ty znaky. Musím si s ní o tom někdy promluvit. Nepojmenovaných věcí mám spoustu. Mobil jenom tak napůl, všechny se jmenují stejně. Vlastně jo, ten poděděný noťák jsem musel pojmenovat – přece se nebude jmenovat zelda-PC, nebo co mi to tam ta instalačka Ubuntu chtěla vlepit. Ano, mám v něm Ubuntu. Ne, nevím jak dlouho tam ještě vydrží. Ani za co ho eventuálně vyměním. Mint, Fedora, nebo možná čistý Debian. Těžko říct. Zatím ještě funguje, ale předtím nikdy dýl jak dva týdny nevydržel. Takže vlastně všechny důležité věci mají jména. Až na ty dvě kytary. A housle, ale ty už mám tak dlouho, že by mě něco mělo napadnout.
Dneska bylo pro změnu docela přijatelně, dokonce občas i pršelo. Po cestě pro klávesnici taktéž. Akorát teda nijak zvlášť – jen tak, abych si nemohl hrát s mobilem. Nakonec jsem se ale stejně zpotil jako dobytek – musím se nejspíš naučit chodit pomalu. Když já většinou když už vylezu, tak někam spěchám. Takže když výjimečně vyjdu ven a nespěchám, tak už pomalu chodit holt neumím. Je to prokletí, mít dlouhé nohy. Dobře, asi ne, za rychlost chůze mé nohy nemůžou.
Včera jsem se zmiňoval, že opravdu za to stojí jen příspěvky s podtitulem – pokud tenhle laťku nesplňuje, tak se omlouvám, ale když on se projednou nabízel úplně, ale úplně sám. Dneska to ze mě nějak padá. Na Brno opravdu nezvyklý úkaz. Možná se v tom vyžiju, a dokonce to i otaguju! (Teda oštítkuju.) To bude teprve puding.
Hodil bych k dobru zase nějakou na koleně zbastlenou pohádku, ale když já jsem zrovna dokoukal pilot Muže z vysokého zámku, a poznamenalo mě to tak hluboce, že by to tam nejspíš šlo poznat. A to nemůžu udělat ani P.K. Dickovi, ani tvůrcům seriálu. Tak to dneska radši zase polknu, a půjdu se mrknout na nějaké další tvoření. Howgh.
přidáno: Vzpomněl jsem si, o čem jsem chtěl pojednat včera, jak to navazovalo na předvčera. Tak aby těch relativních časových údajů nebylo málo, poznamenám si to na zítra.
Málem jsem měl pizzu! Ale aspoň jsem ušetřil. Kdybych přišel o deset minut dřív, žužlám teď gumové těsto, místo toho ale…
Píšu vám… ještě včera jsem byl blízko vás…
To byl včerejšek však čas je čas, a já tu sám, teď… WTF?
Měl jsem téma. Navazovalo na to včerejší. Ale když venku tak hezky prší… Ach…
Měl jsem dneska dokonce záměr. Téma. Znělo „pozdní příchody“. Ale pak mi bylo ukázáno světlo, takže už to tak moc nehoří. Ale možná o tom přece jen zkusím pojednat, kdyby se osoba, která mi ukázala světlo, přece jen rozhodla to číst, aspoň dneska.
Chtěl jsem se mnoho zamyslet, od jednodušších věcí. A od těch dřívějších. Zamyslete se a uvědomte si, jestli jste někdy přišli pozdě do školy. (Základní, střední, vysoká – je to fuk.) Stoprocentně, každý z vás. (Do školky asi ne, a kdyby, tak to nebyla vaše zásluha, snad. Považuju se za dost samostatného člověka [alespoň co se vývoje týče], ale do školky jsem teda sám nechodil.) A kolikrát jste si za to mohli sami? „Ujel mi trolejbus.“ „Máma zaspala.“ a bohové vědí jaké ještě výmluvy. Jo, občas dávaly smysl, uznávám. Ale vždycky tam nějaká byla, pěkně po ruce, i kdyby třeba nebyla pravda.
Kdo z vás přišel kdykoli pozdě do práce? Aspoň jednou, no tak? Nebylo to na vyhazov, ale trapas to byl. Mi se třeba jednou v předchozím zaměstnání stalo, že jsem byl přesvědčen, že mám odpolední směnu. A v osm ráno mě vzbudil telefon proč jako nejsem v práci. Možná bych vyhrabal někde fotku rozpisu před tím, než jsem odjel na dovolenou, ale spíš ne. Nicméně vím, že to nebyla moje chyba. To až podruhé, když jsem zaspal fakt dokonale. Ale bylo mi kupodivu míň trapně, než když jsem zaspal směnu, o které jsem ani nevěděl.
A co teprve hospody. Pozdní příchody byly tak nějak tolerované, i když hospoda není holubník. Důvody pozdních příchodů se táhly od „dřív jsem se v práci/škole utrhnout nemohl“ přes „musel jsem ještě nakrmit zvířata/partnera(/ku)“ někam po „se nám ta soulož trochu protáhla, no“. A to nepočítám různé hygienické úlety typu „musel jsem se osprchovat“. Vážně. Kdo se sprchuje před tím, než jde do zakouřené hospody? (Dobře, v létě toto riziko klesá vlivem zahrádek, navíc je čím dál více hospod uvnitř nekuřáckých… ale stejně!)
To jsou všechno strašně přízemní pozdní příchody. Co takhle vztahy. Přijde mi, že v mnoha případech by se mnoho věcí změnilo, kdybych přišel o pár chvil dříve. V jednom až dvou jsem si dokonce jist, že by můj brzký příchod něco změnil. Chtěl jsem tady celý půlnoc fňukat nad tím, jaký jsem byl chudáček, že prostě neumím chodit včas. Ale pak mi byla ukázána zajímavá myšlenka, které se asi chytnu (jinak možná zešílím) – totiž že možná moje prozatím pozdní příchody stávaly se proto, abych přišel včas přesně tam, kam přijít mám. Možná jsem se do toho trochu zamotal, ale… možná jsem vždycky přišel pozdě prostě proto, že jsem neměl přijít včas. Dává smysl?
Jestli ne, tak mě berte s rezervou. Mám v žaludku nějaké čtyři piva, a do krve asi prosakují celkem obstojně. Rozhodně ne pozdě. Tak dobrou nebo co.
P.S.: Pokud to čteš, důvode změny pohledu, věz, že Ti děkuji.
Dnešek se nesl ve znamení horečky. Nejdřív bylo na té půdě fakt vedro, tak jsem se přesunul do kumbálu. Za chvíli začlo být vedro i tam, ale co se dalo dělat. A pak přijeli ti, u nichž jsem trávil čas, a ti trpěli horečkou pro změnu cestovní. Takže fakt horečnatý den.
Taky jsem cestoval. Zase. I když nic moc, trasu Pardubice -> Brno už znám pomalu nazpaměť, a navíc není nikterak krátká. Ale stejně se jelo dobře. I když se mi nechtělo. Dočetl jsem ve vlaku nicméně knihu, začal dokonce číst další, a ke všemu baterka mého telefonu přežila bez vyšťavení. Takže vlastně samé úspěchy!
A teď už je čas připravovat se na práci, tak vás opustím. Teď jsem přišel, to jen abyste věděli, že to zanedbávání nebylo cílené. Tak howgh.
Tak se mi to stalo znovu. Zatím je bilance jednou měsíčně. Zapomněl jsem, že bych měl něco psát. Na svou obhajobu jsem si celý včerejší den hrál na antikváře, a večer si užíval ve společnosti, až těsně nad ráno. Když jsem vstal, dozvěděl jsem se, že jsme to ještě zabalili vlastně brzo. V půl páté, když už nebe začínalo blednout.
Dneska jsem pro změnu neudělal téměř nic, až na scuk s člověkem, kterého jsem neviděl dobrého půl roku, a patří mezi to málo, které bych mohl a hlavně chtěl vidět častěji, ale je absolutně bez času. Tak jsme chvíli probírali uplynulý půlrok, a zbytek času úplně všechno co se týče života, vesmíru, a vůbec. S desítkou, na sluníčku, v parku. Foukal mírný vánek, viděli jsme veverku… prostě super odpoledne.
A teď tady z nějaké grilovačky zpívá Fanánek o tom, jak si dá sedum piv a jednu zelenou, a jak chvíli po devátý myslí na jinou. Do deváté ještě chvilka zbývá, tak jsem zvědavý, na koho pak budu myslet.
Nějakým zázrakem odpoledne ani nebylo moc vedro – možná to bylo pohybujícím se vzduchem, nebo nepohybujícím se mnou, či snad společností. Nicméně jak si tu tak sedím, zase je. Asi se ho nezbavím. Co už.
Milí skalní fanouškové mých žbleptů, děkuji vám za vaši přízeň projevenou, i za tu neprojevenou. Dneska žbleptám na poslední chvíli a z posledních sil, ale vězte, že se blýská na časy. A klidně tomu věřte.
Dneska jsem zase cestoval, zase žlutým vlakem. Objevoval jsem u toho krásy subžánrů končících na -core, a bylo to vskutku zajímavé. Přičichl jsem k něčemu, co se zove electronicore, a byla to exkurze poučná.
A tak.
Tak jo, chata úspěšně přežita, hlava vcelku. I jsem něco napsal, dokonce. Hlavně jsme jeli tam a jeli zpátky – mám cesty vážně rád. Bylo to tak dobré, že jdeme ještě dělat after-party, pro jistotu. To abychom si začali lézt na nervy tak moc, že se zase nebudeme mít potřebu půl roku vidět. Na kytaru jsem si zahrál, nikdo mě nezabil… ale jo, vcelku úspěšná akce.
Až na to vedro. Už jsem říkal, jak nemám rád vedro? Naštěstí před ním celkem šlo utéct.
Tak jo, sbohy a šáteček. Tak už neplačte, já se vrátím. Pravděpodobně.