porodnice shonu plná

Heh. Ale jo, jde to. Děkuju. Jo, mám míň vlasů. Nevím, prostě tak. Všechno? Dobrá tedy.

Dneska je pátek třináctého! Teda až na to, že je pondělí. A nic zlého se nestalo. Teda… já mám pátky třináctého celkem cool, mi přijde. Hodně dobrých a zapamatovatelných věcí se událo právě v nějaký takový. Třeba koncert Sonata Arctica ve Zlíně, pár let zpátky. Tam jsem se konečně poznal s jedním člověkem, se kterým jsem se – pravda – dlouho neviděl, ale rád jsem se s ním konečně poznal, a rád se bavil – a bavil bych se dál. Bylo toho víc, ale tohle si tak nějak nejvíc pamatuju. Kdyby byl opravdový pátek třináctého, tak mě toho stopro napadne víc. Vážně.

Chillil jsem. Dokoukal film. Pak koukal na další. V hlavě a Home. Oba dost husté, hlavně Sheldon je skvělý dabér, to mi nikdo nevezme. Kytara. A pak vyklízení – hezky jsem se unavil. A ani nezranil, ou jé! No a nakonec jehně a Smrt jí sluší. A teď dálkové luštění křížovky a blagování.

Takový fajn pátek třináctého, v pondělí, o dovolené.

Návrat do reality se tedy o další týden odkládá. Fakt se mi tam totiž nechce, jakože vůbec. Komu by se taky chtělo, s tím, kolik se toho poslední dobou děje, a jaké to jsou věci. Ani ne nutně zlé, hlavně ale velké. Dost velké. Aspoň na chvilku zpomalit, víc toho vážně nechci.

Třeba aspoň něco napíšu. Třeba to dokonce bude stát za to, nebo aspoň dávat smysl. Ou jé.

Omluvil bych se za včerejší nepsaní, ale měl jsem k tomu celkem dobrý důvod. Jako fakt. A dneska je mi tak blbě, že ze mě nic nevyleze. Za to se omlouvám.

Tak já se dneska vracím k „Dneska ne.“ Děkuji za pochopení.

Dostal jsem náladu na malý pokus – schválně jestli dokážu napsat třistapětašedesátku i když se dneska zatím nic nestalo. Je to vlastně docela podobné situaci „Může někdo být spisovatel, když ještě nic nezažil?“ No vážně je to podobné, se nad tím zamyslete. No dobrá, vzhledem k úrovni posledních příspěvků by možná lepší (kvalitativně i kvantitativně) práci odvedl nějaký prográmek, který by generoval syntakticky správné věty. Takže když se mi ji povede napsat, tak to vůbec nic nedokládá. Ale do konce dne na ni nebudu muset myslet! A tím pádem možná i zapomenu, že jsem ji napsal, a napíšu ji znovu. To by byl puding, co? A taky trochu trapas. Ale trapas je to, co umím nejlíp.

Kdysi jsem vám sliboval pohádku. Mám ji hotovou, ale řeším jak moc je zveřejnitelná. Tak v tom řešení asi budu pokračovat, navíc by se to stejně nedalo počítat, když je to text vytvořený jindy. Ale mohl bych zkusit stvořit novou. Jenže pohádky se přece vyprávějí na noc, no ne? A vzhledem k tomu, jak blbě vidím přes slunko na displej, bych tipoval, že noc je ještě docela daleko. Takže pohádka padá…

Tak si tady sedím, na půl ucha poslouchám ŠlágrTV, protože ji má puštěnou babička, a občas se nestačím divit. Hudbu sper čert, nesoudím, je mi to jedno. (I když občas by některým zpívajícím lidem prospělo vymlátit zuby kladivem a vyříznout jazyk. Protivné hlasy, falešný zpěv – tohle by se mi nelíbilo v ničem, co si říká hudba. Možná v punku, ale to se taky musí umět.) Pokaždé v reklamním bloku ale nabízejí životní pojistku a odkup nemovitosti. Přijde mi to… nevím, skoro jako to prodávání hrnců na výletech. Argumenty jako zajištění pozůstalých jsou vlastně pravdivé, ale cílovou skupinu dle mého dokonale zmatou – hlavně když velká část je zmatena tak nějak neustále. A nebo tu prostě jenom sedím a stěžuju si proto, abych nabral nějakých sto slov. A jo, dvojhlasy jsou dost puding, ale musí to sakra ladit. Jo, a tohle neni reggae, ani zdaleka.

Tak jo, já vás zas propustím. Nechte komentář, třeba! Se mějte.

Zase na cestě, zase do Ostravy, zase žlutým busem. Dneska dokonce ve stylu Fun&Relax! Akorát tady sedím a čtu Kotletu, protože filmy, které mě zajímají, už jsem viděl. Ale co, Fuň posílejte klidně častějc! Akorát blog se rozhodl nespolupracovat, takže to tady smolím do texťáku a upřímně doufám, že až se dostanu domů, nezapomenu na to, že už jsem to jednou napsal, a nebudu se třeba snažit o stejný počin znovu. Na druhou stranu, i kdyby…

Zas mi došly slova sotva jsem začal. A to jsem je měl i nachystané. Ale ne zapsané, to je ta chyba. Životní chyba, jen co je pravda. Frýdek! Nebo Místek. Ale vážně – jak se to sakra pozná? Už to řeším… no, od té doby, co jsem se dozvěděl, že to někdo i řeší. (Už vím, co jsem chtěl – ještěže mám v noťáku SSD. České cesty by mi obyčejný disk asi odvařily. Teď se to může klepat jak chce, jupí!) A už stojíme. To znamená, že za chvíli zase pojedeme, a to zase znamená, že už tam budem, takže bych měl pomalu balit! A to jsem zrovna začal. No jo, než člověk zavrhne online nástroje a uchýlí se k něčemu tak zastaralému jako textový prohlížeč a textové soubory, holt to chvíli trvá, no. A pak taky ten Kotleta, že. A, tak asi zatím cajk – objeli jsme budovu AN Frýdek-Místek a nabíráme lidi, takže můžu ještě chvilku popisovat aktuální situaci a sbírat slova! Kvóta je přece jen kvóta, no ne?

Sním sen. O tom, že informační hodnota třistapětašedesátky vzroste. I když vlastně… proč by to měla dělat? Třeba je jí takhle dobře? Musím se s ní o tom někdy pobavit. Ale asi to nechám na jindy, ať mám co psát i zítra, třeba! Tomu říkám plán. A tímto to definitivně vzdávají i lidi, kteří se mi rozhodli dát ještě jednu šanci.

A přesně to jsem chtěl! Teď, když se konečně oddělilo zrno od plev, a píšu pravděpodobně sám pro sebe, můžu se teprve rozjet. Teda mohl bych, kdyby právě nepřišel ten moment, kdy musím balit noťák. Omlouvám se vám, milá zrna, ale vážně to budu muset odložit, nebo co…

Tak to bylo teda jakože těsně. A je fajn, když u toho psaní svítí klávesnice do ksichtu. To Ginny neumí, pravda. Zato hezky klape. I když občas víckrát, než člověk mačká, ale co, se stane.

Dneska jsem fakt chtěl vynahrazovat. Nějak to holt nevyšlo, no. Zato jsem si provětral hlavu i tělo, tělo i hlavu. Takže za mě buďte rádi, a já mezitím půjdu spát. To je fér obchod, no ne?