Dnešek byl opět strašně drsný. Práce uběhla jako blesk, přestože jsem několikrát málem usnul (včerejší pivo nebyl úplně nejlepší nápad), opět došly dvacky, dlouhé fronty byly většinou na banány. Jako fakt.
Po návratu z práce jsem cvičil a snažil se napsat si sólo, u čehož jsem usnul.
A teď píšu v posteli na mobilu a opět se mi klíží oči. Sakryš.
#1.054
Já ani nevím, jestli už jsem to zmiňoval, ale
dneska mi to v práci hýbalo žlučí (nebo jak
je ta vazba), takže to stojí za zopakování.
Když vás prodavač/ka pozdraví, neznamená
to, že musí. Chce být slušný/á na vás, navíc
vám ten dobrý den často přeje. Proto je
slušné odpovědět. Nic vás to nestojí, říct ta
dvě slova, popřípadě k nim vetřít úsměv –
divili byste se, kolik toho úsměv dokáže.
Bohůmžel nejoblíbenější odpověď je
pravděpodobně “(Prosím (a často ani to ne))
tašku za korunu.” nebo “Jedny .” Ti prostě
není hezké.
A druhá věc – říkám… ale ne, nemůžu
všechno vyplývat najednou, že.
A kdyby vás zajímal můj den… Asi nic
zajímavého. Práce, po které jsem
nenakoupil, cvičení na housle a pak návštěva světa zvaného Eorzea. Nic zajímavého.
Snad zítra.
#1.053
Dnešek byl velmi slunečný. A dlouhý! Vstával jsem asi tři hodiny, přesto stihl více věcí, než včera. Třeba naštvat pár lidí, lehce se nachladit anebo udělat téměř nepoživatelné rybí prsty s rýží – bez možnosti záchrany tatarkou. Taky jsem sem málem zapomněl napsat. Ale všechno dobře dopadlo a nepochybně se v dobré obrátí – i kdyby až za nějakých devět řad Zeldovy 365 aka Deníků princezny s bradkou. Už nějakou dobu mám spát, tak asi směle do toho, nebo co.
#1.048
Ha. Dobrou.
#1.037 & #1.038
Trošku jsem uklouzl, nebudu ani předstírat, že jsem to stihl. Takže nejdřív včerejšek.
Normální den v práci, s těšením se na pár hezkých věcí, na které nedošlo. A kolem desáté jsem odsouhlasil, že klidně budu pracovat až do šesti – tak jsem pracoval. O půl sedmé jsem opustil obchod ve stavu vyčerpání a hladu, obojí téměř absolutní. (Ale téměř – nejedl jsem doteď a žiju.) Neměl jsem ani sílu odmítnout, když jsem byl odvolán do hospody.
Jak Fyfka správně podotkl – měl bych si pořídit iPhone – na tom bych budík vytrhnutím baterky nevypnul.
Takže jsem zase zaspal, naštěstí mám všechny tajné věci až odpoledne. Takže jsem se spíše prospal, hm hm.
Jsem zvědav, co se stane dnes. A zpoza pokladny vás prosím – ne všechny věci se dají skrz sáček jednoduše načíst. Věci s kódem (tvaroh je výjimka, čte se i přes sáček dobře) můžete nasáčkovat za pokladnou, zas takové zdržení to není. Narozdíl od toho, když ony věci musím vyndat a zase vrátit. A ještě když to jsou oplatky a každá jiná.
#1.030
Další pátek, který jsem strávil doma, tentokráte ve společnosti Assassin’s Creed IV. Takže nic zajímavého nebo nového. Krom toho, že nás opouští ne jedna, ale hned dvě spolupracovnice – jedna byla půjčená a ta druhá byla přeřazena. Tak schválně, jestli alespoň jednu z nich ještě někdy uvidím.
Když se ptám: “Účet?” není to proto, že bych ho chtěl zadržet, či rovnou odmítal odevzdat. Jde o zkrácenou verzi “Potřebujete ten účet, nebo ho hned vyhodíte? Protože to můžu udělat za vás, přímo pod sebou mám koš.” Ale asi to vyznívá jako “Nedám vám ho, hovada!”, jinak nechápu, proč se do mě ta ženská dneška opřela, že přece “Zadržovat lidem paragon, to jsem ještě neviděla.” Já ho nedržím, nabízím ho. A není to kurva paragon – alespoň bez posraného razítka a podpisu. Jo, s lidma, kteří nezdraví, jsou prostě jenom problémy.
Jedl jsem rybu. Sám od sebe, dobrovolně. To první není tak úplně pravda, ale to druhé naprostá. A šlo to, nemám kost v krku ani vyrážku na penisu, či podobnou nepříjemnost. Akorát ta kari rýže mohla být víc kari.
Plyšová medvědice na mě kývá, že už jako spát. Tak já jako spát. Asi dobrou nebo co. I když spíš asi dobré ráno…
#1.027
Tak moc jsem to, opět, něchtěl odbýt. Ale když mě tak kurevsky bolí hlava. Ano, to slovo je přiměřené bolesti, kterou mi daná část těla způsobuje. Ne, po těch třech pivech si opravdu nemůžu vzít brufen.
Prosím, apeluji na vás, potenciální zákazníci: Když už nevíte název pečiva (to se zvládne), pamatujte si alespoň jeho počet. Vím, že když na vás někdo bafne “Kolik rohlíků?”, hned to zapomenete – není to nepodobné ústní zkoušce. Ale není tak těžké pamatovat si jedno číslo. Jdu spát.
Sorry.
#1.020
Dneska vás odbudu radou do života: Pokud jste unavení po práci, není právě nejlepší nápad pustit si film a lehnout si k němu. I když mi ten spánek asi prospěl, měl jsem dělat trošku jiné věci.
Co už.
#1.019
Zase jsem chtěl být úžasný a přinést hlubokou myšlenku, ale zase mi ji něco vyplavilo z hlavy. Kdybyste ale měli řpebytek stravenek a potřebovali piliny, v Bille je prodávaj. Na stravenky. Ale možná jsem měl jenom haluz.
Počítačově negramotný tedy nejsem, ale neznám pravidla prezentování a vzdálený přístup k e-zdrojům. Nicméně velký trapas se nekonal, takže vlastně cajk. A byli jsme tam jenom dva. To už jako byli všichni gramotní předtím? No nic. Vlastně ještě něco! Jak jsem tady včera řešil textové editory a textové procesory, byla tam na to otázka. Muheh. Udělalo mi to obrovskou radost. Každopádně válka není u konce, nejenže mi chybí dva předměty nutné k postupovce, ale taky nemám ani těch dvacet kreditů. Takže válečné přípravy pokračují, další dvojbitva bude svedena příští pondělí – snad se do té doby stanu odborníkem přes informační fondy a služby a zároveň informačním vědcem. Bohové, buďte mi nakloněni.
Taky jsem kdysi někomu říkal, že nechápu jak je možné, že někdo zapomene vrátit knihy, a pak za to dostává upomínky. Dneska jsem si je chtěl jít prodloužit, vzpomněl jsem si na to na České (mám je z pobočky ve Starém Lískovci, navíc jsem spěchal na zkoušku). Měl jsem vítr,že jsou do zítra, naštěstí až do středy, což je otevírací den, takže další cajk. Ale takové štěstí příště mít nemusím, že.
A nakonec: zjistil jsem, že při otevřených žaluziích se přes noc častěji budím (tak asi každou hodinu a půl), ale mám pakz noci mnohem delší pocit a ráno se občas vzbudím před budíkem, navíc jsem extrémně čilý. Asi do půl jedné, kdy mé ruce i hlava přejdou na autopilota a svaly v obličeji stuhnou v grimase snažící se o úsměv. Ale zase za tu dobu ani jedno storno.
No nic, moc tetu, žádná informační hodnota, už vás propustím.
Moudro zpoza pokladny (po lehké remodelaci opět aplikovatelné i na běžného člověka, jako ostatně všechny, takže další nesmyslná věta): Pokud vám někdo nabízí přestávku, berte ji. Všema deseti. Deset minut poté se okno zavře, vám se začnou klížit oči, bolet záda, a vůbec samé nepříjemné věci. I takové procházka na záchod nebo s roznesením věcí nechaných na kase pomůže.
#1.010
Po včerejším (napsal jsem to dřív, než jsem šel spát, takže je včerejší) krátkém, nicméně výstižném příspěvku, bych se asi dneska pro změnu rád rozepsal. Včerejšek byl super už od rána – a to přesto, že jsem psal zkoušku. Fakt se mi ještě nestalo, že bych šel psát písemku s úsměvem. Rád jsem viděl spolužáky, zvedlo mi to náladu. Cestu vlakem jsem prospal, takže plánované čtení Cejpka se nekonalo. Na pár minut domů a pak do Barráku na Black Death Over Ostrava, které jsem si náramně užil, poznal nové lidi, viděl staré známé lidi… a tak.
A dneska se pro změnu nic zajímavého nestalo. Uklízeli jsme klubovnu, pak přišlo odpoledne a já jsem ztvrdnul u televize, pak u Lone Survivor (hodně dobrý film, alespoň mi se líbil), pak zase u televize. Konečně jsem měl alespoň malý pocit volna. Až na to, že nevím, kdy se naučím na pondělí, ale to se poddá.
Zpátky ke koncertům a tomu, proč jsou žůžo. Zaprvé: to, co proudí z repráků, je čirá energie, nabíjí to baterky. Jo. To je tak všechno, vypsal jsem slinu, nemám jak pokračovat. Tak ještě moudro zpoza pokladny a usnu. Usmívej se. Za úsměv nic nedáš, ale lidi nejenže budou příjemnější, ale třeba jim tím i zlepšíš den.
Musím si moudra psát hned, jak mě napadnou. Nějak mi začínají docházet.