Slíbil jsem jít do pěti minut spát, takže jen krátce. Práce jakž takže, odvoz domů, spánek u seriálů, Bond, s těžkým srdcem odmítnutá návštěva. Dobrou.
#1.080
Ráno jsem se vzbudil těsně před budíčkem a budíkem, dostal jsem kafe a vyjel na Prahu. Podle GPS jsem přešel z Hlavního na Florenc, potkal křídlo z Adamova a společně jsme vyrazili do zkušebny, kde jsme si úplně drsně zazkoušeli. Jakože fakt drsně, bylo to super, všichni musíte přijít na koncert. Pokud to teda nečte jenom Ereis, že.
Ono se vlastně dneska moc věcí nestalo, zato byly dokonale vysilující takovým tím způsobem uspokojení z dobře odvedené práce. (Vedlejší větu už jsem jednou použil, ale je fakt hustá, tak jsem porušil své pravidlo neopakování se.) Opět jsem potkal super lidi, poznal další super lidi, viděl kus Hobita (samozřejmě jsme přijeli do Brna v napínavém momentu), dal si v Cajzlu ne-Gambrinus pod třicet korun (nevím, co z toho je drsnější)… Prostě tolik zážitků, že si nic nepamatuju.
Jsem spokojen, unaven, jdu spát.
#1.073
Dneska jsem měl po týdnu zase na odpoledne. Bylo to bájo, moc zabít budík a spát do půl jedenácté. Sice jsem nic neudělal, zato jsem se konečně pořádně vyspal.
Lidi byli dnes opět jak blbí, už to asi ani nebudu zmiňovat. Zato domů jsme šli nečekaně brzo. A mám naprd směny, zítra udělám vítr. Nebo nebudu moct do školy. Hlavně že jsem jí ten seznam dával, že. Dvakrát.
#1.065 & #1.066
Že ty pátky nikdy nevyjdou. No nic. Pátky jsou husté, protože se konečně dostanu do školy – vypnu autopilota a začnu přemýšlet. Je to tvrdý přechod, ale zvládám, zatím. A je to fakt radost, provádět činnost na takhle odlišné mentální úrovni. Školo, chyběla jsi mi.
No, a dneska? Opět nejsou drobáky. Prošlo to, zatím, ale zítřek bude krušný, a pondělní osmihodinovka ještě mnohem více. Osmihodinovka! To je tak úchylné… Co se dá dělat – nová doba. A teď kafe, šťáva s vodou, trochu SC2 a za chvíli Stephano, který přestal hrát, v SeatStory Cupu. To je turnaj. Bude tam hrát. Tak uvidíme.
#1.059 & #1.060
To byly panečku dva dny. Včera jsem vstával dříve, než normálně když nemusím, abych mohl cvičit. To jsem také udělal, nějakou tu dobu jsem to dělal. Pak jsem vyrazil přes Červený pult ke Grandu, odkud jsme měli jet do Cajzlhradu. Nejdřív to vypadalo, že vůbec nepojedeme, protože žlutý bus se zaseknul pravděpodobně, slovy Eyraha: “někde v těch bažinách okolo Bratislavy”. Nakonec přijel jen o asi dvacet minut pozdě, takže jsme vyjížděli s pětadvacetiminutovým zpožděním. Ty Fun&Relax busy jsou vážně Fun – hlavně dokud mají v nabídce Sucker Punch. A Gangster Squad, ale to až cestou zpátky. Po cestě do Cajzlu jsme (pan řidič) zpoždění stáhli na slabou čtvrthodinku při příjezdu. Tak jsme vytáhli ze zavazadlového ty kravsky těžké klávesy a basovku, a vyrazili jsme směr klub. Spíš směr šalina (tramvaj, sorry) do klubu. Ke klubu. Cokoli.
Tam jsme si dali jedno skoropivo (desítka, notak) a čekali na začátek. Z kapel jsem toho moc neviděl, krom dvou písniček od Erthy jsem totiž měl pořád co dělat. Vybírat vstupné, kupříkladu, kde se uplatnila má praxe v oboru práce s penězi a žebráním a kombinováním drobných. Pak konzert a po něm seznamování se členy, víceméně. Protože na zkoušce moc času nebylo. Jo, a obdivování úžasného, krásného a hlavně přechutného dortu Ereisky pro Grega a Petra. (Dneska používám nějak moc jmen. Hm.)
Celý večer završila (a zároveň dnešek započala) vycházka Cajzlem odkudsi na Florenc, která zabrala pár chvil, protáhla nohy, unavila tělo a uvolnila mysl. Nádherným způsobem. A zpátky zase Fuň (říká Ereis), kde jsem si pustil zmiňovanou Gangster Squad, u které jsem úspěšně usnul. Tentokrát jsem neztratil ani sluchátka, ani obal.
Do Brna jsme dorazili s tak blbým zpožděním, že nebylo moc velké, zato dostatečně dlouhé, aby manželé z Městapoblížbrna nestihli vlak, který jezdí jednou za hodinu. Tak jsem je s těžkým srdcem nechal jejich osudu a vyrazil domů – částečně po svých, na České jsem rovnou chytnul čtyřku. Domů jsem došel po půl sedmé a postel jsem tak rád už dlouho neviděl.
Vzbudil jsem se v nějaké tři s bacilem na zádech, tak sedím, léčím se a sleduju. Produktivní dvojden jak má být!
#1.050 & #1.051 & #1.052
Poslední tři dny byly tak nabité událostmi, že jsem prostě neměl čas o nich pojednat. Ve čtvrtek práce, pak Míši pro boty, domů cvičit na housle, večer tisknout na Červený pult, pak do hospody za spolužáky a odtud do hospody za spolubydlícími a těhotnou. Spát jsem šel v jednu, v šest patnáct vstával a svištěl ke Grandu, odtud do Cajzlgradu, zaskoušel jsem si s kapelou, prošel se Cajzlem, zašel na pivo a třetinu pizzy a svištěl do Brna. Dojel na byt, převlíkl se a šel na ples. Z plesu jsem odešel na úplném konci, domů dorazil ve čtvrt na čtyři, otevřel Mastera a podíval se na jeden díl Californication. Vstával jsem v neurčitou dobu a od ní neudělal nic kloudného. Vidíte, jak je to dlouhé? A to byl prosím jen výčet.
Na čtvrtku bylo nejzajímavější tisknutí a pak obě hospodská dobrodružství. A to i přesto, že jsem do první zmíněné přišel o hodinu a kousek později, díky čehož jsem seděl ve druhé řadě. Probíralo se moc věcí a bylo to vtipné, poučné a uvolňující. O druhé hospodě se dá říct to samé, jen jsem se díky nízkému počtu účastníku i přes pozdní příchod dostal do první řady. Po návratu domů jsem se snažil hrát na housle – nevím, jestli jsem měl čtyři či pět pivo, nicméně to vážně nešlo. Poučení pro koncert – pít až po výkonu.
Cesta do Cajzlu proběhla ve vší pohodě, krom toho, že jsem se těšil na vyzkoušení Fun&Relax busu, a on přijel obyčejný žluťák. Zpáteční cesta byla pro změnu posilový spoj, místo kterého přijel žluťák. Předbíhám. Celou cestu (a ještě asi den předem) jsem se bál, že to budu konit, ukousnou mi hlavu a narvou mi ji do zadku – mého krásného zadku. Nicméně se tak nestalo, jsou to fajn lidi, a vy všichni povinně musíte dorazit 1.3. do klubu Exit-Us v Praze. Jinak budeme velmi smutní. Jo, a taky mají v tom Cajzlu strašně vysoké chalupy – vyspekulovali jsme, že dole asi parkujou traktory a nahoře mají seno, jinak to není možné. Pak jsem spal v autobuse, spadl ze mě obal na sluchátka a snad jsem nechrápal. Přijel jsem v devět, ve třičtvrtě na deset byl doma, oblékl se a vyrazil na ples, který se zrovna dostal do diskotékového stádia. Těsně před tím jsem si ale stihl jeden a půl tance, což bylo skvělé. No, a pak jsem pil, seděl, snažil se diskotékovat. Ples samotný byl úžasný, to jen já si takové věci asi nedokážu užít.
No, a dneska se nic nestalo. Sedím, pařím, odpočívám, abych se zítra zase mohl vrhnout do cvičení, a v pondělí do světa práce a žádného volna. Ou jé.
#1.045
Nevím, jestli jsem ji vzbudil zavřením dveří, nebo svým neustálým cinkáním klíčema. No jo, rolnička je rolnička. Každopádně se, za roztomilého protírání oči, ihned zajímala: “Dneska jdeš nějak pozdě. Chceš čaj? S nechutně hodně cukrem?”
Zeleňák s cukrem? chtělo se mi namítnout, místo toho jsem ji objal a pošeptal “Prosím.” Sundání bot mi trvalo mnohem déle než obvykle, jak jsem se motal. Když jsem sundával poslední mikinu, měla čaj hotový. Převlíknout se do domácího mi nezabralo ani desetinu času, jaký jsem očekával.
Posadil jsem se vedle ní na gauč a okamžitě si začal hřát obě ruce na hrnku. “Tak povídej, jaké to dneska bylo, co tě tak zdrželo?” A tak jsem jí to všechno vyklopil, od divných lidí, přes opilce chodící celý den, po nechutné fronty celé odpoledne, díky kterých jsme neměli čas doplňovat. Celou dobu poslouchala a hladila mě u toho po zádech. Pak jsem přešel k pokaženým dveřím vyhozeným z kolejničky, čímž jsem zodpověděl druhou polovinu její otázky.
Asi mi to zabralo dost dlouho – když jsem domluvil, měl jsem hrnek skoro prázdný. Tak jsem ho dopil a provinile pronesl: “Mrzí mě, že jsem tě vzbudil.” Na to se jen usmála a plácla něco o mnohem horších věcech. A usmívat se nepřestala, a bylo to nakažlivé.
„Jdem spát?“ A tak jsme šli. Schoulila se a já k ní, a všechno zlé zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.
No nebylo by to hezké?
#1.037 & #1.038
Trošku jsem uklouzl, nebudu ani předstírat, že jsem to stihl. Takže nejdřív včerejšek.
Normální den v práci, s těšením se na pár hezkých věcí, na které nedošlo. A kolem desáté jsem odsouhlasil, že klidně budu pracovat až do šesti – tak jsem pracoval. O půl sedmé jsem opustil obchod ve stavu vyčerpání a hladu, obojí téměř absolutní. (Ale téměř – nejedl jsem doteď a žiju.) Neměl jsem ani sílu odmítnout, když jsem byl odvolán do hospody.
Jak Fyfka správně podotkl – měl bych si pořídit iPhone – na tom bych budík vytrhnutím baterky nevypnul.
Takže jsem zase zaspal, naštěstí mám všechny tajné věci až odpoledne. Takže jsem se spíše prospal, hm hm.
Jsem zvědav, co se stane dnes. A zpoza pokladny vás prosím – ne všechny věci se dají skrz sáček jednoduše načíst. Věci s kódem (tvaroh je výjimka, čte se i přes sáček dobře) můžete nasáčkovat za pokladnou, zas takové zdržení to není. Narozdíl od toho, když ony věci musím vyndat a zase vrátit. A ještě když to jsou oplatky a každá jiná.
#1.031
Zkouším nový systém, schválně, jestli to pomůže. A taky se mi pekelne nechce z vyhřáté postele do vymrzlého pokoje. Vymrzlý pokoj by mi nevadil, úplně ideálně kdybych v něm nebyl, ale já v něm být musím a musím šibovat s nábytkem, ou jé. A až se unavím, tak hurá do práce, abych mohl být celých sedm hodin mimo a přijet domů v půl dvanácté. A zítra to samé. Sakra.
Ale jo. Nový systém super. Asi, ale ne v opilosti. Venku to heezky klouže. V pokoji je tepleji. A všem vám horí maštaľ.
#1.024
Dnešek byl dnem, který jsem potřeboval. Přes veškerou touhu a povinnost se učit jsem nedělal absolutně nic. A nemůže za to Creed. Prostě jsem si odpočinul. Od všeho. Vstal jsem v půl jedenácté, najedl se, podíval se na pár dílů Californication, ujasnil si, že jediné, co mi v životě chybí, je psací stroj (protože: do kompu se píše možná dobře a lehce, ale kdo se má v tom bordelu vyznat? se storjem prostě vezmete stránku, přelétnete ji očima a můžete pokračovat), trocha kytary a houslí, výlet zmrzlou krajinou do obchodu (a zpátky), pepřenky s černým pivem… Odpočinek. Chyběl mi. A těším se na to, že zítra dám učení všechno a v pondělí za to budu řádně odměněn.
Shrnuto: pokud je všechno na hovno a všechno vás sere, najděte si den. Jeden den, kdy se skoro nehnete. Nehrajte. Jezte, pijte, čtěte, sledujte. A pak běžte spát s vědomím, že ten den nebyl zabitý, naopak – že přesně to vám chybělo. Jako teď já.
Peace.