Mi tak nějak došly slova. A čas. Tak proto. Ale oni se oba vrátí. Jinak dostanou do držky. Tak.
#3.034
Beru zpět.
#3.033
Sakra.
#3.032
Zažili jste někdy těch pár chvil, kdy to už už vypadá, že všechny vaše starosti budou vyřešené během pětiminutového hovoru, ale pak se hovor posere, a všecko je zpátky? Ne? Buďte rádi, není to příjemné.
A ty chvíle, kdy je venku mínus a netopí se, a když je venku sedm, vevnitř je bezmála třicet? Když je všemu máte pod pracovní mikinou vlastní triko, protože to vyfasované se pere, takže si potíte vlastní? Prostě žůžo.
A ty chvíle, kdy se na vás někdo (konkrétní) usměje, a všechny tyhle starosti, jakkoli malé, zmizí jako mávnutím kouzelného proutku? Navíc břicho zaplaví tisíce motýlů a podlomí se nohy, přestože to není ani poprvé, ano naposledy? Tak těch se držte, pevně.
#3.031
Další zápisek deníkovitého typu, že by? Ale ono se dneska vlastně nic moc nestalo. Práce, věci, předávání spacáku, věci, večeře, věci… A hurá spát. Prostě fajn den.
Abych vás ale jen tak neodbyl… vážně dávejte ty flašky na pás podélně. Ušetříte tím všem hodně nervů. Taky když už si stěžujete na to, že se fronta hýbe pomalu, nestěžujte si pak na to, že vám věci do toho odebíracího prostoru lítají, a už vůbec pak neplaťte pětilitrem – najdou se dokonce takoví, kteří zvládnou všechno najednou. Vsadil bych se, že si pak venku stěžují na čerstvý vzduch.
#3.030
Já prostě fakt nevím. Poztrácel jsem slovíčka, rozbil noc, zaspal odpoledne. A ke všemu mám divnou pachuť v hubě. Tak schválně, jestli to holítko oškrábe a sprcha spláchne. Přijímám sázky.
Slova jsou super věc, pokud se vám nerozbije slovník. Ne každý se z takové situace dokáže posbírat. Ani mi se to nepovedlo úplně, protože teď se slova skládají sama a já na ně civím, a nevěřím svým očím. Mám vás pozdravovat.
Rozbitá noc byla způsobena mou podvědomou touhou dělat věc jednu, která však ruší, budí, otravuje. Ne vždycky, ale v noci ano. A nesouvisí s pohlavními orgány, hovádka.
Zaspané odpoledne bylo výborné. Dohnali jsme tak rozbitou noc. Pachuť v hubě byla důsledek, ale těžko říct odkud přišla. Pořád tady je, tak ji zajím nebo něco.
A teď hurá do té sprchy. Sázky jsem žádné nepřijal, tak vám ani neřeknu, jak to dopadlo.
#3.029
Tak abych odčinil všecky ty krátké příspěvky, dneska budu psát tak dlouho, než se ozve zvonek. Zjistil jsem za posledních pár dnů hned několik věcí, ale většina z nich je… abych tak řekl… tajná. Nicméně tahle není – nebýt Fyfky, vůbec nevím, že je nějaký státní svátek. Myslím, že nám hlásí, že v úterý je otevřeno podle normální otevírací doby, ale za chvíli se naučíte hlášení nezačínající „Hlášení pro zaměstnance…“ pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takže všem, kdo máte zítra volno: gratuluju. Já ho mám taky. Ale ti čtyři nešťastníci, co tam jdou, vypustí duši.
Taky jsem si konečně pustil Massive Addictive, nové album od Amaranthe – a je to celkem dobré. Zní to trochu jinak, než ty předchozí, přijde mi tam víc kytar i elektroniky, většina songů by se tedy dala charakterizovat jako „tvrdší“, pokud to u takové hudby jde říct. Každopádně se to poslouchá dobře.
Zvonek. No, tak nic, snad příště.
#3.028
Jsem tak nějak uklouz. A jako vždycky bych mohl přísahat, že jsem to psal. No vážně. Ale holt asi nepsal, no.
Objevil jsem fakt zajímavou věc, když jsem se hrabal Hřbitovem – trochu z nostalgie, a trochu abych zjistil, jestli náhodou neobjevím nějakou fakt zajímavou věc. Však si počtěte, a řekněte, co si o tom myslíte. Snesu to. Možná. Tady to je.
Dnešek je rovněž dnem nezvyku. Jsem si na něco zvyk, a teď jsem to musel přerušit, ergo nezvyk. Chtěl jsem to zapít rumem s kolou, abych jakože aspoň teda usnul, ale nakonec bude muset stačit kola s rumem. A spálená pizza. A buráky na dojezd. Tak schválně jak brzo zítra vstanu.
#3.027
Ten pocit, když den vypadá úplně jinak, než jaký byl plán – zčásti vinou někoho jiného, zčásti závislostí a zčásti proto, že jste prostě půlku zaspali. A nejlepší na nich je, že jsou zpravidla ještě lepší, než původní plán, tyhle dny. Tak na ně, cheers.
#3.026
Jak jsem onehdá říkal, že jsem byl poprvé za život tak moc a tak mile překvapen… stalo se to znova. A bylo to mnohem hustější. Více již brzy ve vašich kinech.
Jsem měl zas naplánovanou ságodlouhou sáhu o tom, jak strašně moc nevím o čem vám tu dneska psát, když všechno okolo je poslední dobou tak přísně tajné, ale nějak to nevyšlo – nějak nevím ani jak psát o tom, že nevím o čem psát. Tak co už, no. Hlavně všichni přijďte – 21.11. v Brně a 22.11. v Ostravě. Kdo nepřijde, dostane růžový puntík.