Byl jsem obehrán – ve hře, kterou jsem sám začal. Takový šok jsem nezažil už pekelně dlouhou dobu. Čest vítězi – vskutku je nejlepší na světě. Howgh.
#3.014
Dneska je zase jednou den, kdy se mi poztrácela všechna slova. Měl jsem jich moc, ale asi jsem je vykvákal, nebo co. Zato jsem ale zase vzal do ruky kytaru – a málem jsem neodešel. Nicméně všechno dobře dopadlo, stihl jsem, co jsem stihnout chtěl, uklidil, co jsem chtěl uklidit, počkal kde jsem chtěl. A teď snad konečně film? Uvidíme.
Venku je nějak depresivno, ale mi je přesto do smíchu. Přišel jsem asi na to, z čeho mám celou dobu ty depky – a není to hlad. Nedostatek kofeinu. Zatím piju jenom jedno za den, tak to snad ani není tak hrozné. Jak se to vezme, že.
Co to zas melu? Měl bych si vymyslet nějaké fiktivní zvířátko a poslat ho na výlet. Tak třeba…
Byla jednou jedna želva Anežka. Nebyla ničím výjimečná, vlastně úplně s klidem zapadla kdekoli se zjevila. A měla vyhlídnutého chlapa. Moc hezkého želváka, s krásným úsměvem, kvantem společných věcí. A ten s ní trávil čas často a rád, nebo tak alespoň vypadal. A Anežka byla chudák tak zmatená, nedokázala poznat, jestli o ni má zájem, nebo ne, tak zmatená, že se dala na dráhu ninjů. Ve škole pro želví bojovníky dostala nejlepšího lektora, jakého dostat mohla – Leonardo se jmenoval. Naučil ji mnoho věcí, třeba jak dlouze o něčem mluvit, ztratit nit, nevědět co dál, ale přesto mluvit a mluvit dál. A hlavně jí naučil trpělivosti a jít si za svým. Anežka slušně poděkovala, byla trpělivá, ani na chvilku nepřestala na želváka myslet, a nakonec uspěla. A jestli neumřeli (jakože želvám to celkem trvá), tak jsou spolu někde šťastní a veselí ještě teď.
True story.
Ono se mezitím setmělo! Zas tak dlouho jsem nepsal, ale, jako. Tak zase zítra, znova. Teď vypněte to prosím, atakdále.
#3.013
Čas, ve kterém opouštím postel, se sice s každým dnem snižuje (ergo zlepšuje), nicméně mám její objetí tak rád, že už jí skoro můžu dát jméno. Zítra to bude ještě dřív, a pozítří se v ní ani neohřeju, tak. Není to rozchod, spíš… začátek nezávislého vztahu. Ale jiné přednost nedám. [Miluju předsevzetí. Až mi aspoň jedno vyjde, taky jim vymyslím lepší jméno.]
A jednorožec měňavec s drakem jako druhou formou zní hustodémonsky krutopřísně.
#3.012
Čas poslední dobou fakt běhá zajímavým způsobem. A hlavně divnou rychlostí. A s různou energií. Třeba: na úterý jsem spal něco přes tři hodiny, a je mi líp, než teď, po poctivých pěti. Motám se, zívám… prostě je to divné. Blablablí. Velký černý medvěd vyplašil ropuchu tak moc, že puknula, a osprchovala jej obsahem svého těla. Ou jé.
#3.011
Snaha vážně není koksovatelná. Ale pořád tak nějak doufám, že to není pravda. Že dost snahy funguje. Jenomže po dosažení výsledku už to není snaha, ale cesta k výsledku. Slova. Poslední dobou běhají okolo a smějí se mi, že je nemůžu najít. Tak ať si trhnou, vám povidám.
Jo, a až mě uvidíte, je to těma vousama – to jen kdybyste nemohli přijít na jinost.
#3.010
Ha, první jubileum je tady. První číslo s nulou na konci. Poslední dobou spím tak málo, že jsem se lekl, že jsem dnešní příspěvek (predikce poprvé řekla „přísun lebek“) zaspal, a pak jsem zjistil, že je vlastně teprve úterý. Zvláštní pocit, jet z práce po necelých čtyřech hodinách spánku a už se těšit na to, jak půjdu večer dobrovolně a zadarmo pomáhat s přeceněním. Fakt dost divné.
Alespoň že ti Eluveitie hrají furt stejně dobře.
#3.009
Tak jsem přežil a stihl, kdyby to někoho zajímalo. Nebylo to lehké, dokonce jsem zjistil, že ve vlaku existuje něco jako dámský oddíl – tou nejhorší možnou cestou. A teď si dojíždím vlakem do práce z Pardubic, s mnohem menší opicí, než jsem čekal. Ou jé.
#3.008
Edit: A ten dort. Panečku, to jste ještě nežrali.
#3.007
Pi o’clock
Moc to nedělám, ale edit: Rozjezdy jsou děsivá stvoření, respawn od respawnu víc a víc opilá. Vážně – bolí mě hlava jen z těch výparů. Jet střízlivý některou z nadranních verzí je zážitek podporující u normálního člověka rozhodnutí abstinovat po zbytek života. Díky bohům, že má normálnost leží někde svázaná do kozelce.
#3.006
