Příspěvky

Publikováno

#3.005

Fakt je to dost zvláštní pocit, být si něčím tak jistý, a tak nejístý zároveň. Nesnáším dualitu, je to zvěrstvo. Typický příklad – chce se vám na záchod, ale nechce se vám vstávat z postele. Dobře, ne úplně typický příklad mého problému, ale budiž. Nejjednodušší to bude vzít od konce. Žádný problém nemám. Co jsem udělal před tím? Jak? Anebo, ještě líp, nad tím nepřemýšlet.

A přesně takhle jsem teď zmatený. Mám pocit, že kdybych se zatočil dvacetkrát dokola, budu zmatený méně. Jenom nevím na kterou stranu, abych se třeba zase nezašrouboval.

Svět je zajímavá věc, nekonečná spletenice interakcí mezi tvory, kteří se snaží odhadnout ty okolo, jejich reakce na svou činnost – a mnohdy to dopadne až katastroficky.

Co to melu?

Publikováno

#3.003

Dobře, ani tentokrát mi to moc dlouho nevydrželo. Je to smutné – dělám tak moc věcí, že úplně zapomínám. A když si vzpomenu, nemám čas. Achjo. A teď jsem ten divně se tvářící člověk sedící v parku a hrající si s mobilem.
Jsou horší věci, se kterýma bych si mohl hrát.

Publikováno

#3.002

Jsem vás vylekal, co? Chvilku jsem to dokonce myslel vážně. Pak jsem šel z večera na ráno a byl jsem z toho tak mimo, že jsem úplně zapomněl, že něco píšu. Fakt je to zlo. Ale co.

Dneska je pátek, zítra sobota a já konečně napíšu něco víc. Líp. Zelda, prostě. Anebo na to zase zapomenu, a ve #3.003 to pohřbím, jednou pro vždy. Věřte čemu chcete, a budete odměněni.

Publikováno

#3.001

Co kdybychom všichni zapomněli na to, že existovaly nějaké dva pokusy, a soustředili se na tento výtvor, který nepochybně cifry 365 na konci dosáhne? Ne? Dobře.

Publikováno

#2.022 – horská dráha

Odpolední – celodenka – ranní. Omluvte mne, jdu spát. A přijela mi žena, bolí ji zub, tak mě možná nenechá fňukotem vyspat. Muheh.

Publikováno

#2.021

Tak nějak mi došlo, že si poslední dobou neobvykle málo stěžuju. Tak, speciálně pro vás, vytáhnu něco, co mi leží v žaludku nekrátkou dobu. V šalinách vídám plakát „Hlasitý poslech vyrušuje“ (nebo tak něco [„obtěžuje“ je to slovo]), na kterém je vyobrazen člověk se sluchátky. Beru si to dost osobně, hned z několika důvodů. Souhlasím s tím, že lidi pouštějící si hudbu z repráků mobilů, ještě se u toho mnohdy (hodně) nahlas bavící, si zaslouží ty krámy zašlápnout. Ale sluchátka? Notak. Všechny dopravní prostředky šum ze sluchátek vycházející spolehlivě přeruší. A když ne ony, pak telefonující lidi, kteří trpí dojmem, že když neslyší oni, nejsou slyšet, to spolehlivě dorazí. Sluchátka? Ach jo.

No nic, zpátky k deníčkování. Anebo ne. Do postýlky. Zabíjet padouchy revolverem, mečem a magií. Tancovat mezi náboji a blesky, spojovat se s draky proti jejich vrahům. A pak si o tom vyprávět u  krbu, s knihou a sklenkou červeného.

Publikováno

#2.020 –

Zase práce, valnou část dne. Před ní i po ní NCIS. (Jeden díl od každé odrůdy. [Víte o tom, že od září začíná další spin-off – NCIS: New Orleans?]) To hlavní ale je, že píšu. Sice o pár hodin později, ale nejsou to čtyři dny. A taky jsem se dokopal běhat, po jedenáctihodinové směně, v jedenáct večer. Jsem prostě čím dál drsnější.

A co vy, co drsného jste udělali dneska vy?

No dobře, zas tak drsné to není. Ale aspoň už vím, že se umím dokopat do čehokoli budu chtít, pokud budu opravdu chtít. Důležité je vtom hledat tu radost, a co nejvíce ignorovat povinnost. Fakt že jo. (Jako třeba já teď – píšu tady absolutní žvásty, zplozené něčím vzdáleně podobným volným asociacím, a stejně z toho mám radost. Protože píšu, jak jsem si slíbil [I vám, ale hlavně sobě.] a smysl to taky trochu dává. Lehce. Notak. Že jo?)

Mimochodem: když nějaká věta končí otazníkem, můžete to chápat jako pobídku k využití těch komentářů, díky kterým jsem všecko to psaní přenesl tam, kam patří – sem. Na mé stránky, na mé doméně, založené jednoho dne, kdy byly .cz (a .eu) domény v akci, a kdy jsme strávili večer v Traubce vymýšlením vtipných věcí. Nejvtipnější byl samozřejmě Fyfkův nápad s cordonbl.eu, ale ta už je zabraná. Sakra.

No dobrá, já už teda usínám. Ale máte nad čím přemýšlet.

Publikováno

#2.019 – pfft

Tak jsem si opět dokázal, že každý den fakt psát nedokážu. Nevím, čím to může být způsobeno – jestli zabraností do jiných aktivit, nechutí psát z toho důvodu, že se nedokážu přesvědčit, že mě to vážně baví, a píšu to pro sebe… těžko říct. Tímto zápiskem se to ale všechno mění. A ne, nepřecházím na 53ku. Původně jsem vám tu jako omluvu chtěl sesmolit nějakou pěknou povídku (ne jako ta poslední), ale to asi taky dokupy nedám. Zážitky uplynulých čtyř dní taky dokupy nedám – a že jich bylo dost. Pamatuju si jen střípky – a ty bych zrovna dokupy dát mohl.

V pondělí jsem měl celodenku, večer přijela drahá polovička… žůžo. Až na tu absenci mincí – ale nějak se dařilo, lidi platili drobně. Od Grandu jsme se prošli pěšky, to taky stálo za to. A pak jsme se podívali na půlku Star Wars: Ep. 4, protože víc jsem fakt nedal, jak jsem byl utahaný.

Úterý byl pro změnu aktivní den – letěli jsme do obchodu s papírama, pro Reinu šalinkartu – přesně tak, jsme schopní za váma dojet kamkoli v rámci 100 + 101. Pak jsme měli velké plány ohledně hledání kešek v okolí, ale vedro to zabilo, tak jsme aspoň skákli do Teska pro pití a pohlavní pokrývku. A že jí to sluší! [Byla tam klima. A hledali jsme jinou, nicméně tahle nám padla oběma do oka, nehledě na to, že hledaná, ač nalezená, nesplnila očekávání.] A pak! Pak jsme šli nakoupit a dali si dokonalý oběd. Prostě ňam-ňam. Odpoledne mám nějak mlžné, takže asi HIMYM. A večer, po výborné (minimálně chvalitebné) večeři jsme šli… virbl, prosím… běhat. Moc jsme toho neuběhli, zato jsme si to moc užili. A jsme tam, kde jsme byli – věci děláme pro dobrý pocit, a ne pro statistiky. Ani tento večer Star Wars nepodlehly – skončili jsme těsně před bitvou okolo Hvězdy smrti, protože tentokráte byla unavena žena.

Ve středu… mlha, takže HIMYM. Taky trocha Minecraftu, pak někdo plácl „Stáhnem Simíky,“ a tak se stalo. A zahráli jsme si dva songy od Queenů. A konečně dodívali Star Wars.

A dneska… já vám ani nevím. Práce, pidioběd, vyprovození ženy… Samé smutné věci.

Deníčkovitou povinnost jsem tedy tak nějak splnil, no. A zas začínám sklouzávat k tomu trapnému popisu dnů. Když ono už je fakt pozdě… Alespoň na hluboké, spontánní myšlenky určitě…

Publikováno

#2.018 – fujtajxl

Tak včera jsem nic nenapsal, no. Víte proč? Protože jsem vstával brzo. Nelidsky, nehezky, zavrženíhodně brzo. Kdybych vám řekl v kolik, už nikdy byste se v klidu nevyspali. Protože by vás to strašilo ve snech. Tak je to děsivé číslo.

Návrat z dovolené byl drsnější, než jsem čekal. Protože stále ještě neumím říkat ne, tak jsem včera kývl na dnešní směnu ještě před tím, než jsem zjistil, že zítra mám celodenku. A stejným způsobem jsem pak kývl na to, že půjdu na brzo. K tomu nejsou mince, zase, je nás málo, stále… prostě klasika. Po idyle na vodě absolutní obrat. Ale tak mají asi dovolené fungovat.

Málem jsem to zase dneska nenapsal, ale pak jsem si vzpomněl, že nemusím, že to píšu pro sebe. A tak jsem to napsal. A poznámka pro sebe: instalace Diablo 2, Warcraft 3 a Call of Duty 2 nic nevyřeší. Najednou je skoro jedenáct hodin.

Další mapu kampaně? Nebo radši ne…