Příspěvky

Publikováno

#2.017 – pozdě, ale přece

Je kouzelné, jak jsem si dokázal napsat bohovévědíkolik dní dopředu, ale když u toho kompu jsem, ten jeden napsat nedokážu. No co.

O vodě vám tu pojednávat nebudu – ten fejkovní report vám musí stačit, alespoň do doby, než se dostanu k fotkám a času, abych mohl splácat dohromady nějaký blag. Taky. Konečně. Pak jsem taky přemýšlel jak to udělám, ale protože jsem se zapověděl nedělat dvojdny, tak prostě přiznám chybu a jeden den vynechám. Notak, vrátil jsem se z dovolené, málem umřel, na odpočinek měl jeden den, a teď už zase frčím do Brna, do práce. [A poslouchám u toho cover Summertime Sadness od Within Temptation – a je to teda mnohem lepší, než oreginál. A za oknama to vypadá, že jedeme té krásné černé bouřce vstříc.]

Včera jsem zjistil, že ve vedru mě dokáže vytočit každá kravinka. A taky že je žena zaříkávačka psů. To jako fakt. Anebo se do ní Whiskey zamiloval. Obojí je pravděpodobné, stejně jako možné, a to i simultánně. [Husté slovo, hm?] Taky jsme včera viděli tak nějak jednu řadu HIMYM – prostě bylo moc vedro na to cokoli dělat, ale obyčejný spánek je ztráta času. A ještě jsme byli s tatínkem a bratrem v klubovně pro matraci – vypadali jsme krapet jak zloději drahého umění – hlavně když ta věc byla zabalená v celtě a nesli jsme ji skoro jako obraz. Drahý, velký, těžký obraz.

Jsem mohl o vodě psát už teď, nezapomenout flashku v Brně. Teď vám jen prozradím pár spoilerů, ať se máte na co těšit. Dno. Kešky. Losos. A mnoho dalšího! Očekávejte na svém oblíbeném blogu v dnech velmi blízkých!

Jdu se na něco podívat, ať mi ta cesta do práce líp uteče. Třeba večer přidám ještě jeden díl, kdo ví. Já ne.

Publikováno

#2.016 – zpátky do reality

Rozuzlení! To by se vám líbilo! Žádné takové. Nejdřív konec naší cesty. Jsme naházeli lodě na vozík a vyrazili směr Ostrava. Tam jsme dojeli úplně zničení, dali jsme si kafe a šli to dospat. Jsme opálení, přibrali jsme svalovou hmotu,a nezemřeli ani dehydratací, ani hlady, ani na otravu lepkem. Přežili jsme ve zdraví, i duševním, a máme se rádi ještě mnohem víc.
Taky vám prozradím, jak jsem to dělal, chcete? Ne, neprozradím, co kdybych to ještě někdy potřeboval provést, přišli byste o překvapení. Pch.

Po cestě si se svým koněm Alfrédem Ludvík moc hezky popovídal, dokonce mu kůň dovolil použít přezdívku Alfík. S blížícím se cílem jim ale oběma bylo čím dál víc ouzko. Nemělo ale být proč. Ludvík přece jako menší jezdil na dřevárny, a jako větší šermoval železným mečem, jako každý správný dobrák a fantazák. Hradní stráže pro něj nebyly vůbec žádnou překážkou. Samá pirueta, paráda, úskok, kryt z otočky… však to znáte. Tratoliště krve, hladina stoupající ke kotníkům, slabší povahy a postavy přesouvající se z vertikální polohy do horizontální a vmžiku opouštějící tamten svět.
Jediným důstojným soupeřem byl králův osobní strážce – po pohledu na krále ale Ludvík přehodnotil plán, a poslal strážce spát krásně mířenou kulkou mezi oči. Krále potom setnul i s rukou, kterou nastavil ke své obraně.
A jestli nezemřel, vládne se svým koněm Ludvík až doteď. Víte?

Publikováno

#2.015 – střelný prach a ostří čepele

Protože je Ludvíkův příběh neskutečně napínavý, povím vám nejdřív, jak jsme se měli. Byl to poslední den na vodě, což jsme náležitě obrečeli – dokonce níže po proudu nejenže objem vybrečené vody strhával jezy, ke všemu v Ploučnici a dále ve Vltavě a vůbec po proudu začaly slaností žít mořské ryby. No nekecám! Celosvětově díky toho klesla cena soli! Si to vygooglete, když mi nevěříte.

Dobře zpátky k Ludvíkovi. Ten sice neumřel, a jeho trápení tedy ještě nekončí, nicméně k něčemu dobrému to bylo. Nejenže při vystřelení z auta sama spustila hitmenova zbraň, ke všemu se trefila přesně do řetízku pout, zvláštním způsobem se přitom vyhla odrazu do kteréhokoli kousku Ludvíkova těla. Tím nejenže se Ludvíkovi uvolnily ruce, navíc získal apartní náramky. Hned jak se probral, ze všech stran ho obklopoval zvuk sirén, všechny se přibližovaly.
Pak se ale okolo něj objevila modrá bublina, a on byl zničehonic na louce, kde kolem něj v kruhu stáli koně s jezdci ve vtipných oblečcích, ozbrojení až po zuby chladnými zbraněmi kraje minulého tisíciletí. Toho dávnějšího kraje. Těsně vedle něj stal divný maník v tmavěšedém pyžamu, se špičatým kloboukem na hlavě a vousy tak dlouhými, že si na ně málem šlapal. Představil se mu jako Myšák. Taky mu vysvětlil, kde se tam vzal – minimálně se o to pokusil. Ludvík postřehl „paralelní vesmír“, „portál“ a „zabít krále“. Ludvík se rozhodl.
Vysunul zásobník ze své CZ75, zjistil, že je plný, tedy obsahuje přesně tolik nábojů, jako je počet jezdců, plus dva. A tak Ludvík sejmul nejdříve Myšáka, a pak postupně podle vzdálenosti od nejkratší po nejdelší všechny jezdce. Koně mu poděkovali, nejlepší z nich mu nabídl své služby. A tak Ludvík zastrčil Eleonoru, jak svou pistoli pojmenoval, frajersky za opasek, a vyrazil na cestu. Pak se vrátil, sebral nejlepší meč, který našel, a zastrčil si ho frajersky do závěsu na zádech. A pak znovu vyrazil na cestu.

Publikováno

#2.014 – dnes bez nadpisu

A tak jel Ludva, dobrák od kosti, k zásahu společně s jednotkou jejího velitele, pana Vocáska. Nemotorného příslušníka se totiž nepodařilo rychle vzkřísit, a čekat na posily si Vocáskovi Psi nemohli dovolit. Zásah se konal v domě místního dona, pana Farfalliho, který podle všeho obchodoval se zbraněmi v nějaké onlinové hře. Ale obchod se zbraněmi jako obchod se zbraněmi. Ludvík byl tentokrát pevně rozhodnut nevystrkovat nos z dodávky. A tak také udělal.
Bylo mu to ale prd platné. Jednotka byla rozprášena jediným členem Farfalliho ochranky, který těsně poté omráčil Ludvíka, a dal mu do ruky zbraň, která byla ještě studená od setkání se Smrtí. Tentokrát to ale vypadalo, že se Štěstěna usměje i na něj. Nicméně tomu tak nebylo. Abyste rozuměli – auto, ve kterém ležel bezvědomý Ludvík, Farfalliho jediný člen ochranky odbrzdil, doufaje, že tím Ludvíka zabije, a bude to vypadat jako zrada zevnitř a smrt při pokusu o útěk. (Zamyslete se nad tím – to by zkrátka muselo fungovat.) Jenže jak jelo auto pozpátku z kopce, najelo na kořen, který mu zachytil kolo, auto provedlo půlotočku, odstředivá síla vyvrhla Ludvíka otevřenými bočními dveřmi, a sama dodávka se poté rozjela vstříc krásné, téměř až filmové explozi na dně kamenolomu Motýlek.

Jo, máme se tu fajn, přestaňte se pořád ptát, fakt ale už. Voda je studená, teče, slunko svíti, ptáci řvou, kytky smrděj, a tak dále.

Publikováno

#2.013 – příběh pokračuje

Bla bla, voda, bla, pádlo, háček, kormidlo. Bla.

To tak Ludva jednou potkal holohlavého výrostka, který měl očividně naspěch. A protože měl L. vepsané dobrodinství do tváře, mladík ho s úsměvem oslovil a požádal, zda by mu Ludva nachvíli nepodržel kabelku, že si jen pro něco skočí za roh, a hned že je zpět. A tak Ludvík, dobrák od kosti, samozřejmě zloději kabelku podržel. A protože policista musí ze zásady důvěřovat pouze důkazům a svědkům, a protože Ludvík byl jediný svědek okolo, a důkazy mluvily křikem proti němu, byl zatčen. Když se tak Ludvík díval z okna policejního auta, za rohem viděl smějícího se a mávajícího výrostka.
Tím ale jeho trable zdaleka nekončily. Po nedlouhé jízdě beze slova prasklo autu kolo. Uniformovaný pán vystoupil, aby jej vyměnil, což se mu povedlo. Při nástupu do auta ale praštil hlavou o horní futro dvěří tak silně, až se nejen uvedl do bezvědomí, ale ještě otevřel Ludvovi dveře. Ten, dobrák od kosti, vystoupil, oběhl auto a jal se nemotornému příslušníkovi pomáhat. Přesně takhle to řekl jednotce URNA, která jela okolo k zásahu, a z té mu samozřejmě nikdo nevěřil – opět důkazy.

Ale dobře, i o svém dnu vám něco řeknu. Druhý den je kritický, skoro vždycky. Nervy napjaté k prasknutí, svaly neodpočinuté díky přetaženému večeru. Ale my jsme to zvládli a jeli jsme dál, s úsměvem a dobrou náladou nám tak vlastní.

Publikováno

#2.012 – první den v lodi

Dneska jsme strávili první den na vodě – pro mě po dvou letech, nevím jak ostatní. A bylo to stejně epické, jako si to pamatuju, jenom to vedro by mohlo být trochu menší. Naštěstí není nic jednoduššího, než si skočit do vody, že. Tak ten příběh? Nebo to radši nechcete riskovat? Co se vás vůbec ptám, tady ho máte:

Bylo jednou jedno sloveso. To sloveso se jmenovalo „být“. A protože bylo hyperkůl, vyskytovalo se ve všech myslitelných tvarech. Navíc s ním skoro každé slovo chtělo kamarádit, protože bylo, jak zmíněno výše, hyperkůl. A to slovo bylo nesmrtelné. Mohl bych vám o něm vyprávět tolik různých příhod, že byste nevěřili, že jde o stejné sloveso. Ale já to neudělám, byla by to nuda. Radši začnu znova. A hned teď, abych se zas nevymlouval na zítra. A už nezačnu „Byl/a/o/i/y“.

Ludvík Štěně byl dobrák od kosti. Kdyby svět fungoval podle rčení „Čiň jiným tak, jak chceš, aby činili oni tobě,“ byl by nejšťastnější člověk v celém multiverzu. Ale tak to nefunguje, že. Všichni víme, že „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ je mnohem trefnější. A přesně tak to fungovalo pro našeho milého Ludvu.

Proč? Muhehe!

Publikováno

#2.011 – cesta tam

Tak jsem vám odjel. Dneska ráno. Na místo jsme dojeli dobře a včas, tedy ti, co si lodě půjčují, je mají v pořádku vypůjčené, trika jsou úžasné, počasí taky vychází, prostě super dovolená. Ale protože jsem úžasný, dokonalý, ale hlavně všude, napíšu vám sem stejně. A abych vás napjal, když už tu nejsem, bude to příběh na pokračování. Muhehe!

Byl jednou jeden šroub. Ne lodní, ani jiným způsobem zvláštní. Prostě obyčejný šroub, takový ten, jak na něj patří matka. A to byl šroubův (říkejme mu třeba Alex) problém – žádnou matku k sobě neměl. A tak se vypravil na epický výlet nehostinným prostředím za opatřením sobě matky takové, která ráda by ho měla, všechny útrapy s ním sdílela, děti mu dala a stářím s ním zhynula.
Ale protože svět není nikdy takový, jaký si ho představíme, Alex nejenže matku nenašel, ke všemu zrezivěl sám, zahozen v příkopě u cesty.

To trochu nevyšlo, to s tím pokračováním. No co, třeba zítra.

Publikováno

#2.010 – předvečer dovolené

Zítra jedu na první dovolenou ve svém životě. Tak schválně jaké to bude. Kecám – bude to pekelně ostrý výlet.

Ale abych pokračoval v deníčkové tradici… dneska se nic zvláštního nestalo. Teda krom toho, že bratr boural, v podchodu jsem slyšel kytaristu a houslistku hrát Transcendence od Lindsey Stirling (a měl tak málo času, že jsem nemohl poslouchat dál, natož jim přihodit pár drobných), bolí mě zub… bla bla bla.

Přišel jsem na pár dalších věcí – a místo abych se tu vymlouval, že jsem je zapomněl, si radši nějaké vymyslím, a vy nepoznáte, že to nejsou ty, které jsem myslel. Ehm.
Třeba jsem přišel na to, že… nic mě nenapadá. Takže asi na to, že mě práce opravdu vyčerpává i po intelektuální stránce, přitom jsem si myslel, že tupá práce nechá můj mozek odpočatý k… třeba k vypisování se neznámým (i známým, zdravím) lidem na Internetu. A taky že A Dog’s Breakfast vypadá dost jako film hodný zkouknutí.

Tak se mi tu mějte, zítra se vám všem zase ozvu.

Publikováno

#2.009 – den, kdy byly tašky za korunu opět za korunu

Když jsem si rozmyslel dnešní nadpis, torchu jsem se bál, že bude delší, než text. Ale už teď jsem v suchu, takže cajk. Teď abych to trochu vysvětlil – dneska se dal uplatit kupon na třicetiprocentní slevu z jakéhokoli jednoho kusu zboží, s výjimkou alkoholu, cigaret a Nutrilonu. A taška za korunu už nějakou dobu stojí korunu devadesát. Spojte tyto dva fakty a zjistíte, že opravdu mohla stát (a fungovalo to, zkoušeli jsme to) opět jen korunu, i když pouze na den.

Taky jsem dneska, mám pocit, zažil rekordní pokladnění vkuse, určitě od té doby, co jsem o nějaké pauze nic nevěděl. A přestože byl čtvrtek, díky kuponům bylo plno, celou dobu. Tak tak jsem stihl záchod.

Dnešek asi trochu postrádá délku i hodnotu, jenže se mi nechce furt jenom mlít o práci, a taky musím jít co nejdřív spát, bo zítra vstávám na sedmou, ou jé.

Publikováno

#2.008 – odvaha přeje odvážným

Zjistil jsem, že hodně příspěvků ve „staré“ 365 jsem začínal slovy „Dneska jsem“. Tak dneska udělám to, že vás provedu tím, co jsem dneska rozhodně nedělal. Všechno nezačlo tím, že bych zaspal. Ale mohlo by být fajn zaspat, a zjistit, co se stane. Nenasnídal jsem se dosyta, neujela mi šalina. V práci to dneska nebylo tak zlé, jako poslední dny. Ale opět jsem se nenajedl v kuse, ani na čas. Na druhou stranu mi dneska nedošly mince.

Je to trošku neohrabané, tento způsob. Prostě si všecky ty „ne-“ domyslete, ale jen na správných místech! Po práci jsem se tedy opásal mečem, druhý si hodil do závěsu na záda, osedlal koně, který se celou mou směnu pásl na betonu zezadu obchodu, a vyrazil něco sundat. Původně jsem myslel, že nějakého draka nebo podobnou bestii, ale největší bestie jsou stejně lidi, tak jsem šel vyprovokovat masakr. Samozřejmě jsem provokoval jen ty opravdu zlé, abych si vůbec mohl říkat princezna. Někdy v průběhu masakru jsem ztratil postupně jeden i druhý meč, dva prsty pravé ruky (takže na housle můžu hrát dál!) a pak i vědomí.

Probral jsem se uprostřed pouště, bez jídla, pití, oblečení a výbavy, síly. Naštěstí zrovna někdo otočil termostatem, takže i když jsem byl na poušti, bylo tam pro nahého člověka příjemných dvaadvacet. Abych se odtud vymotal, rozhodl jsem se důvěřovat sourozencům Osudu a Náhodě. Takže jsem zavřel oči, zatočil se koldokola, a kam mi po svalení se na zem změřovaly chodidla, tam jsem vyrazil. Bylo mi jedno, co cestou potkám, hlavní bylo jít, a nezbláznit se na místě.

Pak ale někdo vypnul světlo i zvuk, nastala černočerná tma. Vzpomněl jsem si na dva roky na Merlinově Univerzitě a po krátkém luskání doprázdna mi na dlani zaplál jasně modrý magický oheň. Stál jsem v místnosti pět krát pět krát pět metrů, celé z betonu, s žádnou cestou dovnitř ani ven. A tehdy jsem se na to vykašlal se slovy „Jdu radši napsat 365ku.“ a šel jsem.

Ponaučení? Co jste nedělali není důležité. Ani co jste dělali. Ale jaký máte na konci dne z toho všeho pocit. A já se mám unaveně, ale dobře, děkuji za optání.