Příspěvky

Publikováno

#2.007 – veselé Půlvánoce všem!

Tak jsou tu zasejc po roce
Ty zasrané Půlvánoce

Ale ne, nejsou tak hrozné. I když dárků bylo dneska víc než dost, a samé kvalitní. Dobře, tak moc jich nebylo, ale o to byly kvalitnější. Napsal bych, že se toho moc nestalo – a měl bych pravdu. Čímž si dokonale protiřečím, nicméně…

Prostě jsem nic neudělal, ale Půlvánoce se projevily.

Doufám, že jste taky slavili. Černým Kozlem, který chutná jako jablka, třeba.

Se snažím být kryptický, a místo toho tady napíšu tak akorát prd, že. No co, dneska se s tím budete muset smířit. Kredity ti budou stačit.

Publikováno

#2.006 – skleróza je… jsem to zapomněl

Dneska se snad taky nic nestalo, nebo co. Ale projdu to pro jistotu od začátku, kdyby náhodou. Jsem jakože vstal a šel do roboty. Bo robotit je nutno. (Debata o otroctví konzumu je namístě, nicméně ne na čase ani na prostoru – třeba někdy u piva.) Tam byl den blbec, ale některé věci jsou přísně tajné. Nicméně co tajné není je, že pokud včera jsem jel na zbytcích velkých drobných, dneska jsem jel na výparech. A několikrát se mi stalo, že jsem měl prázdnou mističku na desítky i dvacky. Fakt to není nic příjemného. Taky bych čekal, že dva dny před koncem akcí už si lidi budou pamatovat, že játra a stehna a venkovské bochánky jsou v „1+1“ akci – a ono prdlačky. Nu což. Prostě jsem to slonil, nicméně lidi byli vesměs příjemní.

Pak jsem musel do knihovny, jinak bych se nedoplatil. A dokonce jsem si mohl toho rozečteného Zaklínače ještě nechat. A ani se na mě paní knihovnice nedívala opovržlivě, co že jsem to za hovado, které nedokáže vracet knihy včas. Když on ten čas nebyl, no. Dokonce jsem odolal, a krom znovupůjčené knihy si nic dalšího neodnesl. Přece jen tu mám ještě Božskou komedii a knížku o Saladinovi. (Tom pánovi z dob křížových výprav, ne tom vozítku od Kulhánka.)

Na bytě jsem něco snědl, podíval se na jeden díl jednoho seriálu, ve kterém je teď zvrat za zvratem, trochu víc pochopil Ghost Love Score, takže už to nebudu tak mršit, něco málo napsal (a vůbec se nebojím, že to tu zakřiknu) a hlavně pochopil, proč jsem přestal psát. Tak moc jsem se snažil o to být skvělý, úžasný a originální, že jsem zapomněl na fakt, že píšu proto, že mě to baví, a to, co by mě samotného bavilo číst. Slovy Raymonda Chandlera v dopise W. Gaultovi (1955):

„Nikdy nepište nic, co by se nelíbilo vám samotnému, a když se vám to líbí, nedbejte žádných rad, abyste to měnil. Oni to prostě nemohou vědět.“ 

Poslední dobou vůbec zapomínám na důležité věci. Třeba jak moc jsem chtěl ještě napsat. Jo, udělal jsem si trošku pořádek v hudbě, což není úplně malý počin. A nejen zapomínám, taky si uvědomuju. A pak zapomínám, co že jsem si to uvědomil. Ale buď se rozpomenu, nebo si to uvědomím znovu, ne?

Publikováno

#2.005 – prázdný den

Dopoledne a jeho zajímavost se krčí strachy před dny nedávno minulými. Říct, že se nic nestalo, by mu stále dodávalo více váhy, než si zaslouží. Alespoň jsem se dozvěděl, jak to dopadlo s Kensi a… jo, to je tak všecko. Zato odpoledne? Úplně jiný level.

Kecám, stejně naprd jako dopoledne. Lidí sice nebylo moc, ale od jisté doby byli prostě jak blbí. Ke všemu došly velké mince, to na náladě taky zrovna nepřidalo. Pak jsme málem neodešli, blbý alarm. No, prostě zábava.

Nějak na mě tady v tom Brně dosedla únava ze všeho. Na cestách mi bylo mnohem líp – možná to bylo společností, možná vzdáleností od reality… ale sežrat se tím tady nenechám. Stejně bych tomu nechutnal, celý od sprcháče a šamponu.

Publikováno

#2.004 – klikatá cesta do Brna

Začnu včerejškem a konzertem, abyste třeba neměli pocit, že jsem vás o něco ošidil. [Jé, ten Nuselák je ale vysoko.] Koncert byl naprosto boží, přestože jsme všichni něco zeslonili. Dokonce na nás pařilo nejvíc lidí, z toho dva z cizích států Německo a Norsko zvaných. Shodli jsme se na tom, že to byla pravděpodobně největší akce, jakou kdy Láz (okres Příbram, kdybyste to hledali na mapě) zažil. [Cesta na tajuplný ostrov my ass. Nejedu totiž Fuňem.] Afterparty byla taky hustá, prostě kdo tam nebyl, prohloupil.

Dneska jsme sedli na bus, dojeli do Příbrami, pak pokračovali do Prahy, kde jsme se se ženou odpojili, a ze Smíchova odjeli do Černošic, odzkoušet nový obal na klávesy, dospat se, a tak vůbec. Spalo se vážně krásně, dokonce i najíst jsem dostal (výborné řízky, které si Rea včera zapomněla doma – naštěstí, tedy.) A stihli jsme si i zahrát – trošku zkráceně, ale bylo to fajn.

Nikdy nechoďte nikam bez hotovosti, ideálně drobné. Když vyrazíte z domu o dvě minuty později,nemusíte mít čas vybrat, koupením bonbónů rozměnit na jízdenku v automatu a stihnout vlak. Pokud nejste Zelda, pak to stopro stihnete. Jako já dneska. A tak jsem vlezl do vlaku, nechal Černošice i ženu za sebou (obal sedí, pokud jste četli až sem a těšili se na rozuzlení této záhady) a přes Smíchov se dostal na Florenc, do sice žlutého, ale neveselého busu, ve kterém jako na potvoru promítají film, který už jsem viděl, a který není Cesta na tajuplný ostrov, jak bylo avizováno, nýbrž Cesta do středu země první díl dobrodružných filmů s Peetou v hlavní roli.

Zpátky ke koncertu – musel být hustodémonsky krutopřísný, podle toho, jak moc mě bolí za krkem. A slyšel jsem, že Ertha hrála tak hustě, že se na to ve dvou písničkách houslista vykašlal, a šel si na ně radši zapařit.

Publikováno

#2.003 – koncert

Dneska vás poprvé v této třistapětašedesátce odbudu. Pravděpodobně. Jedu totiž na konzert, takže večer už nebudu mít čas cokoli dopsat, nehledě na téměř jistou vybitost mého mobilu.

Si tak sedím ve Žlutém busu směrem do města, kde budu s největší pravděpodobností zanedlouho bydlet, klima mi fouká na plešku, housle mi stojí mezi nohama, a dumám nad tím, co za film si pustím.

Nic víc ze mě dneska nedostanete. Možná jen nástin vtipu – všichni ho určitě znáte. Je nějak takhle: „Ťuky ťuk.“

Publikováno

#2.002 – plný den

Jelikož byl čtvrtek, nic mi nesliboval. Čtvrtky byly vždycky dny prázdné, skoro bez života. Ale opak byl dneska pravdou, jen co je pravda.

Vstal jsem, dodíval rozdívaný díl NCIS a jal se něco dělat. Vypral jsem, umyl nádobí, sebe. Taky zařídil jízdu na zítřejší konzert, zjistil nejistoty života budoucího, a vypil kafe. A pak, najednou, byly tři odpoledne, a já měl před sebou ještě minimálně dvě věci – šalinkarta a obal na klávesy. Tak jsem na sebe něco hodil a vyrazil.

Protože QuestHelper v reálném světě neexistuje, musel jsem si vystačit s výpočetní silou svého mozku. Nejdřív šalinkarta, pak obal, nakonec Tesco – prvotně pro šampón a deodorant, nakonec i věci pro morče a hlavně A5 linkované náplně do šanonu a šanon, který jsem pojmenoval Šuplík. Třeba mě to donutí něco napsat, zase.

Počasí si celou dobu dělalo apríla v červnu, ale přežil jsem a nezmokl jsem. Za odměnu jsem si dovezl vindaloo s máslovou plackou a na místě snědl jahodový Magnum s bílou polevou. Hovno polevou, bylo to hrubé jako prase, a chutnalo to božsky. Je v akci, alespoň v KrPoli, tak hrr na něj.

Na bytě jsem se rozhodl, že morče obstarám zítra, a vrhl se na cvičení. Jestli mi to zítra půjde aspoň takhle, tak to bude bezva. Ale já vím, že mi to půjde mnohem lépe, protože mě publikum i spoluhráči nabijí pozitivní energií. A taky se uvidím se ženou, což mi na náladě rozhodně neubere, že. Kdybyste zítra byli poblíž Lázu, přijďte se rozhodně podívat. Bude to nepochybně legendární.

Jsem se pak chtěl odměnit zahráním si stařičkého, ale úžasného Diabla II, ale z nějakého důvodu Blizzardu nejel account management, tak jsem se nedostal k instalačkám. To mám za to, že si hry místo pirátění kupuju.

A tak si prostě jenom sním vindaloo, podívám se na Californication a pak možná teda něco napíšu, nebo se zabavím nějak jinak. Samá nuda, to už nepotřebujete vědět.

Publikováno

#2.001 – restart

Minulá 365 se tak trochu nepovedla. Jako vůbec. Samozřejmě bych mohl napsat osmidenní příspěvek, ale trochu to ztrácí ten smysl. Takže jsem se prostě rozhodl začít odznova. Jsem to teda chtěl nechat na zítra, ale jelikož se snažím změnit přístup k velké množině věcí, tohle byl celkem jednoduchý začátek.

Abych alespoň shrnul, co jsem za těch 159 dní dal dohromady co se týče chování k pokladním: Pokládejte flašky na pás podélně. Zdravte, není to tak těžké. Když berete něco z regálu, přečtěte si krom ceny i název na regálovce – jen tak, pro ujištění. To je tak všecko, nic víc jsem dokupy nedal.

Teď nějaké sliby do budoucna, třeba: Budu psát každý den. Tak.

Ty první příspěvky jsou nádherně jednoduché. Ještě bych mohl napsat něco málo o dnešním dni, ale nic hezkého by ze mě nevylezlo. A předchozí dny? Ani nemluvím. Snad jen ještě jedna pidi-rada, aby ze mě vylezlo aspoň něco kloudného: Nechoďte nakupovat za pět zavíračka, jenom pokud je to fakt nutné (příklad: chybějící prezervativy před slibnou nocí).

Publikováno

#1.155 – #1.159

Další pětiden. Já si z něho ale pamatuju tak akorát velké kulové. Na mou obhajobu – v sobotu jsem se, cestou na inventuru – snažil tohleto napsat. A taky že jsem to skoro dopsal. Ale protože můj mobil a já si občas lehce nerozumíme, a protože zkratka Ctrl-Z na mobilu nefunguje, tak jsem o celý dvoudenní zápisek přišel. To by demotivovalo i spisovatele motivačních textů. Ale třeba si ještě vzpomenu, co se dělo.

V pátek nemám šajn, ani trochu, a papírek se směnama mi kajsi zmizel, takže smolík. Ale je možné, že jsem měl celodenku – takže by stejně nebylo co popisovat.

V sobotu jsem měl volno, které bylo ale krásně a dokonale zastíněno večerní inventurou. Ale den byl fajn, skoro nechuť jít na noční přebil. Samotná inventura pak nebyla tak zlá, jak jsem podle historek čekal – uběhlo to jako voda, a ze začátku to byla i zábava. Pak to byla rutina. A bolelo mě u toho koleno.

Neděle odpolední, takže jsem tak akorát vstal a šel na směnu. A ta byla ultra-vtipná. Nejenže jsme byli vyšťavení po inventuře, k tomu nefungoval rozhlas (takže jsme nemohli vlastně ani pořádně posvačit), a úplně navíc ještě přišly kontrolní nákupy. Zato jsme hodně rychle všecko udělali, a já dorazil hodně brzo domů.

Pondělí se odehrávalo v úplně stejném duchu, akorát jsem domů dorazil o trochu pozdějc, nicméně úplně stejně nečekán. Jo, Minecraft, to je pane věc.

No, a na dnešek jsme měli velké, obrovské plány. A pak jsme se podívali na pár dílů HIMYM, zašli na nákup, udělali jídlo, zahráli si a zazpívali, pak jsem si jen já zahrál a zazpíval, prošli jsme se… takový normální dlouhý den, no.

Poučení pro sebe, vás, pro příště i nikdy: Čím víc nějakou věc odkládáte,

Publikováno

#1.153 & #1.154

Zase dvojdenní, ach jo, Zeldo. Ze včerejška ale taky mám jednu poznámku:

Už vím, proč lidi pijou radši čerstvé mléko – je sice dražší, ale zato vydrží kratší dobu.

Už to moc nechápu, ale určitě je to úplně nejvíc vtipné. Takže… včera jsem jako měl úplně normální směnu, až na to, že se táhla jak smrad, bo jsem sebou mlátil ze strany na stranu, a půlku práce udělal ze spaní. Taky jsem dostal za úkol utřít prach pod flaškama na infu – stihl jsem jednu polici. Ou jé. Ale jinak fajn. Lidi fajn. Až na ten pozdní odchod vlastně všechno fajn.

Zas tak pozdní sice nebyl, ale na vytočení dost. Nicméně návrat domů to spravil – mě čekalo jídlo, totiž. Jako fakt super, opět – jak taky jinak. Nikdy by mě nenapadlo, že by čočka mohla fungovat takhle. A po dobrém jídle jsme šli dobře spát – a taky jsme měli vážně dobrý budíček. To si tak F&M začali z nějakého důvodu mlátit úplně vším, co v kuchyni bylo. A pak jsem byl vyzván k mytí nádobí. Tak jsem teda jako šel. Oni totiž dělali večeři pro moc moc lidí. A tu jsme si pak dali, bo jsme byli jedni z těch lidí. Naučili jsme se něco o asertivitě, najedli se bez- i lepkového jídla, pokecali, šli spát.

A vstali jsme až jsme chtěli, ani dřív, ani pozdějc. Kecám – probudil nás hovor, který přišel lehce s křížkem po funuse, jak to tak hovory dělaj. Tak jsme kecali, přesunuli se ke kompu a sledovali. Návrat 3, nový díl Hry o trůny (zas tak nový není, ale zato je fakt drsný), pár dílů HIMYM. A pak přijel na návštěvu Adamov a já konečně viděl Koralínu, řešili jsme husté věci, napili se vína (dokonce i maminka trochu měla).

Pak jsme Adamov odprovodili, prošli se kolkolem Kraví hory, snědli pár třešní, ukradli pár růží, a teď sedíme u kompů, žena nachází jedno sedlo za druhým a já si tady píšu.

Publikováno

#1.150 – #1.152

Jsem zase nějak zaspal, za což se vám všem omlouvám. Sobě taky. Tak pěkně popořadě.

neděle

Tak to byl jakože fajn den. Šel jsem na dopoledne po odpoledni, ale dalo se to přežít – hlavně díky tomu, že mě čekal příjezd ženy. Prostě žůžo – dva dny po tom, co jsme se viděli. A aby toho nebylo málo, ještě jsme hned po jejím příjezdu razili do Adamovic. Jsme si zas dali nanuka, nechali Ereis mluvit nám do života, pak je nechali nám mluvit do života oba. Bylo to fajn, dozvěděli jsme se kousek víc o jejich životech, nabrali z toho ponaučení, a sami tedy víme, kudy jít. Taky jsme pokecali o moc moc jiných věcech – vlastně jsme jen kecali, jen a jen kecali.

Vlak domů jsme stihli, šalinku na nákup taky – něco jsme nakoupili, stálo to pár peněz, a už jsme šli spát. Ale ne dříve, než jsme se podívali na Návrat do budoucnosti – jeden z nejlepších filmů vůbec. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí.

pondělí

To jsme měli dost času společného ráno, tak jsme si pospali. A já pak šel na odpolední. Rea mezitím doma stavěla věci v Minecraftu, jen proto, aby chudák aoife odumřela – mrtvičku dostala. Naštěstí to bylo pravděpodobně jenom nějaká brutální chyba při zápisu na disk – vypadá, že přeinstalování obou systémů (běžnéhOS i toho tučňáčího) ji dostatečně vskřísí.

Já jsem mezitím pracoval, pracoval a pracoval. A modlil se, ať večerní práce proběhnou co nejrychlejc, a já jsem co nejdřív zpátky doma. A taky že jo – kolem čtvrt na jedenáct, to je prostě rekord. A doma na mě čekala nejen žena samotná, ale i hustodémonsky krutopřísně výborná večeře, kterou jsem zblajzl, ani se po ní nezaprášilo. A pak jsme se podívali asi na půlku Návratu do budoucnosti 2, bo už jsme na celý byli oba mocmoc unavení. aoife pokusu o vskříšení toho dne velmi zarytě odolávala.

úterý

Po odpolední na ranní – už to začíná být tradicí. Ale kupodivu jsem vstal, osprchoval se, něco málo snědl, kafe vypil… prostě to šlo. I když odcházet od spící ženy je stále stejně těžké. Dneska jsem ale ani jednou nebyl na infu – dělal jsem věci, víc než pokladnil. Stihli jsme jedno a půl čela před změnou směny (bo lidí přece jen trochu bylo, tak jsme moc nestíhali). A protože já jsem nechal ženu doma samotnou, tak se nastvala a přišla si pro mě. A když už tam byla, tak se rovnou zeptala paní manažerové na brigádu. Paní manažerová řekla jakože asi teda by to šlo.

A pak jsme jeli domů, kde jsme se po menším odpočinku dali vesele do kříšení aoife, Rea do přípravy oběda, pak jsme dodívali Návrat 2 a teď vesele křísíme, Rea se snaží rozpustit ve vaně a já doháním tenhle rest.

Se jako fakt omlouvám, udělám všecko proto, aby se to neopakovalo. Jen jsem měl takovou radost a pak takovou starost o aoife, že jsem vás trochu zanedbal. Teda asi jenom polovinu z vás, žena nevypadá, že by se v nejbližší době chystala si stěžovat.