porodnice shonu plná

Dneska mi v hlavě utkvěly dvě věci. Kdo chce něco udělat, nesmí zapínat počítačové hry. Ideálně vůbec počítač, na kterém se dá něco hrát. (A teď už ani neplatí “Pořiďte si Linux.”)

A za druhé… fakt mě vytočil člověk. V osm končili všichni ostatní, osm nula dva fronty jako prase. Hned se jeden začne ptát, jestli teda jako někoho zavolám. Tak říkám, že není koho. Dvě minuty poté přijde kolegyně, kterou zapomněli vyjet (prostě aby mohla jít, musí mít všechno sečteno a podtrženo), a když viděla ty fronty, tak si na chvíli sedla, a pomohla mi je stáhnout. A týpek místo aby byl rád, že teda jako nemusí čekat celou tu frontu u mě, tak si ještě stěžuje, jaktože jsem mu jako říkal, že tu nikdo není. Měl jsem sto chutí mu říct “Protože už tady dávno nemá být, je to jen její dobrá vůle, že si sedla, a pomohla mi. Buďte rád, pane,” ale nakonec jsem se na to vykvákl – nehádej se s debilem, snížíš se na jeho úroveň.

Hned je mi líp.

Taky se blíží konzert, jenomže ráno tu všichni spí, tak trénuju skoro nulově. Ale já to zvládnu, protože jsem osudový ertí houslista. A taky proto, že hodina za den ještě není tak málo. A zítra to snad bude lepší, jako.

No nic, spát, ať můžu vstát brzo, nezapínat aoife a dělat třeba něco do školy, nebo tak.

To byl den, vážení a vážené. Fakt se povedl. Vstal jsem pozdějc, protože jsme otvírali až v osm. Pak jsme občas pracovali pilně, občas méně, a šli jsme domů. Birell z plechu není tak špatný.

Doma jídlo, Californication, housle. A tlachání, nekonečné a dokonalé rozebírání života brouka a podobných nedostatečně světem řešených věcí.

Dneska po mně jeden pár chtěl slivovici. Tak říkám, že těm já moc nerozumím, tak ať řeknou, jakou chcou, že víc jim neporadím. Tak prý teda co piju já, ta říkám, že nejradši mám whiskey. A oni jakou teda bych si vybral. Tak říkám, že mít ty prachy, koupím Tullamorku (dozítra v akci, btw). Tak řekli “Tak jo.” a odnesli si ji. Vůbec byli ti lidi dneska nějak podezřele příjemní, chodili v rozumných intervalech a… a vůbec.