#1.127

Tak jsem přežil i dnešek. Těšil jsem se na zítřejší výlet, sice, ale výlet přijede sem a na dýl, než den, takže se vesele těším na příjezd, i když o tři dny a dvě směny později.

Dnešní směna byla fakt naprd. Od sedmi do asi jedenácti nebyla chvilka klidu, k tomu těsně před jídlem zprda dostal jsem od manažerky, že málo volám další pokladní. Fakt velkého zprda na to, že když se zrovna objevila u kas, tak tam byl asi jeden člověk navíc. Začínám si myslet, že jí vadí něco jiného. Málem jsem ani svačinu nesežral. A zbytek se pro změnu hodně táhnul, bo skoro nebylo co dělat. Prostě naprd.

Pak jsem jel na návštěvu za mými  adoptivními rodiči, frakcí Erthy z Adamova. S těma jsem šel nakoupit, pomohl jsem upéct výbornou dortu, vodní dýmku jsme dali, drby jsme dělali, a vůbec kecali a odpočívali. A byl jsem u toho, když Eyrah dokončil diplomku, muhehe!

A doma jsem se fyzicky zničil, je mi fajn. Blemc.

#1.126

Jsem za třetinou, a ani jsem si toho nevšiml. Tak se chválím až teď. Hlavně za to, že jsem sklouzl maximálně na dvojdny, a ne na vícedny.

Dnešek utekl hrozivě rychle. Taky bylo lidí jak na sedmého máje. Ale zapsal jsem si něco, o co bych se s váma chtěl podělit – berte to jako dárek k zítřejšímu Dni vítězství. Když kupujete vejce, dáváte krabici navrch, nebo dospod? Protože já ji dávám vždycky až na samotný vršek, jenže si čím dál víc všímám, že ji lidi dávají nejen doprostřed, ale i na samotný spodek – a občas to nejsou jen lehké věci křupko-chipsoidního typu, ale i bazmeky jako maso, nebo aji těžší věci. Prostě pěkná divnost, no.

Odpoledne bylo zas pěkně zdechlé, ale dojedl jsem aspoň včerejší špagety. A pokročil v seriálech – už jsem v únoru letošního roku. Dokonce jsem dohnal i pár restů do školy. Méně, než bych chtěl, ale mnohem více, než je poslední dobou u mě zvykem. Doufám ve vzestupnou tendenci.

A tak, no.

#1.125

Jsem dneska měl směnu za trest za dovolenou, beztak. Jako desítka fakt není žádná prdel. Ale aspoň jsem tam nebyl do konce a nemusel chystat slevy. Ale pro představu o vyšťavenosti: když jsem přišel na byt, sedl jsem si na gauč. Trvalo mi dvě hodiny se sebrat a jít si chystat jídlo. Prostě sranda.

#1.124

Dneska to schválně napíšu dřív, abych nezapomněl, třeba.

Nejprve malá prosba: Pokud platíte velkýma, neukazujte obsah peněženky. Když platíte osmdesát korun litrem, a peněženku máte plnou stovek, nejraděj bych vám utrhl koule, víte? A dělá to víc lidí, než si myslíte a než jsem si myslel já.

Jsem byl zas v práci, po dovolené. Bylo to vtipné, taky jsem sebral odvahu pokračovat v konverzaci:

„Dobrý den.“
„Třikrát.“ // počet piv, samozřejmě
„Třikrát dobrý? Děkuju mnohokrát!“

Jsem to ale drzoun, jen co je pravda. Ale ulevilo se mi, hlavně když byl ten pán asi šestý, který mě takhle během hodiny pozdravil. Taky jsem ráno nedostal drobné, a málem jsem to i přežil. Ale Martin byl hodný a donesl.

Odpoledne jsem vrátil knihy do knihovny, a musel jsem se moc moc držet, abych odešel jen s dalším dílem Zaklínače, a ne půlkou sci-fi/fantasy regálu. Hlavně ty tlusté knihy mě lákaly.

A přestože dnešek ještě nekončí – ani zdaleka, pravděpodobně -, já už končím. Se mějte hezky. A příště mi řekněte co znamená “May the 4th Be With You” dřív, než bude sakra pátého. Ne každý má čas sledovat Big Bang včas, víte?

#1.122 & #1.123

Ono se toho včera a dneska stalo tolik! Ale já jsem tolik unaven!

Že jste to vy… sedněte a poslouchejte příběhy princezny.

Sobota začala velmi pozvolna, i když její začátek byl zabarven absencí zrzavého kocoura. Ale i ten se nakonec našel – prostě se ráno objevil za oknem, mokrý od čumáku po ocas. Takže všechno dobře dopadlo, my se mohli sebrat a jít obědvat. A že to byl pane oběd, zase. Takové množství jídla. A pak cesta do Cajzlu. Proč? Bo konzert!

Zatím nejlepší, nejúžasnější a vůbec konzert, co jsem s Erthou odehrál. Jsme se na tom vlastně tak nějak kolektivně shodli. Krom bicmena, tomu se v půlce ztratila kytara, tak moc vesel nebyl. Pak jsme, tedy ti, co neodjeli, pařili na Dementy, se kterýma končil houslista, což jsme se dozvěděli až na konci, a potom jsme lehce popíjeli pivo. Načež nastal přesun do hlavusložírny, za kteroužto šanci moc děkovam, neboť mi to protáhlo dovolenou o den. A výborná brusinková finská to všecko jen podtrhla. I když mi bylo lehounce smutno.

Probuzení přišlo ráno, neboť pro změnu E&E odjížděli, a Richard teda jako s nima. Zatímco já jsem sice zůstával, ale na Florenc bych sám určo netrefil, tak jsem prostě jel s nima, no. Jsem si ani steelky nestihl zašněrovat, že to jako dodělám na Florenci. (No ne, že jsem je teď rozvazoval nedošněrované, že.) Pak den plný tajných věcí, rýžových hranatých křupavých, Herkula s Lovcem, čaje, lesního ovoce, korunka ne na hlavě (klikatá a strastiplná cesta k ní, obrovská podpora představivosti a ten úžasný pocit), nahatá ženská procházející se po nábřeží. Dneska se toho jako fakt stalo hodně. A ještě víc se stane – plno plánů, čím více šílených, tím lehčeji uvěřitelných.

A zítra do práce. Pořád ještě zítra. Ou jé.

EDIT: Mi to úplně vypadlo. Památná věta: “Fakt jsou strašní, když už to v cpou i do názvu ulice – Vocelová.”

#1.117

Dneska mi v hlavě utkvěly dvě věci. Kdo chce něco udělat, nesmí zapínat počítačové hry. Ideálně vůbec počítač, na kterém se dá něco hrát. (A teď už ani neplatí “Pořiďte si Linux.”)

A za druhé… fakt mě vytočil člověk. V osm končili všichni ostatní, osm nula dva fronty jako prase. Hned se jeden začne ptát, jestli teda jako někoho zavolám. Tak říkám, že není koho. Dvě minuty poté přijde kolegyně, kterou zapomněli vyjet (prostě aby mohla jít, musí mít všechno sečteno a podtrženo), a když viděla ty fronty, tak si na chvíli sedla, a pomohla mi je stáhnout. A týpek místo aby byl rád, že teda jako nemusí čekat celou tu frontu u mě, tak si ještě stěžuje, jaktože jsem mu jako říkal, že tu nikdo není. Měl jsem sto chutí mu říct “Protože už tady dávno nemá být, je to jen její dobrá vůle, že si sedla, a pomohla mi. Buďte rád, pane,” ale nakonec jsem se na to vykvákl – nehádej se s debilem, snížíš se na jeho úroveň.

Hned je mi líp.

Taky se blíží konzert, jenomže ráno tu všichni spí, tak trénuju skoro nulově. Ale já to zvládnu, protože jsem osudový ertí houslista. A taky proto, že hodina za den ještě není tak málo. A zítra to snad bude lepší, jako.

No nic, spát, ať můžu vstát brzo, nezapínat aoife a dělat třeba něco do školy, nebo tak.

#1.115 & #1.116

Jsem včerejšek zas nějak zaspal. Ale měl jsem k tomu dobrý důvod. Nejprve jsem totiž byl v práci. Pak jsem přijel domů a dozvěděl se, že jedu s částí ertí frakce z Čech navštívit frakci v Adamově. Tak jsme jeli na epický výlet, poznali nové lokace, trochu poexpili, a pak se váleli na tom jejich huňatém koberci a tlachali. Pak jsme šli s frakcí z Čech na konzert, který byl výborný – a hlavně v sobě nesl překvapení v podobě Greedy Invalid. A proto jsem včera nic nenapsal – přišel jsem domů, padl na postel a odumřel.

Dnešek se nesl v duchu odpočinku – i když jsem měl celý den plnou hlavu chybějících úkolů, nic jsem neudělal. Jen jsem se podíval znovu na první díl Kateikyoushi Hitman Reborn!, nakoupil pár věcí, zahrál si na kytaru a zazpíval k tomu (třeba Rains of Castamere), trochu se prošel a pak se zase zasekl u seriálů. Teď mám energie až na půdu. A čím dál víc se těším na středeční konzert.

Se jako fakt pokusím, aby se dvojdíly neopakovaly, ale občas je to fakt těžké – můžu si sypat popel na hlavu jak chcu, ale stejně jsou dny, kdy se k tomu večer nedostanu, a ráno prostě není co psát, no. Tak sorry, jako.

#1.114

Dneska byl den bez školy. Oběd s Gudrun, po cestě na nás odnikud vyskočil skoro celý Springfield; pak (už bez Gudrun) procházka nečekanou brněnskou zelení, nákup v Kauflandu, mohutná oběd/večeře a konečně nový díl Hry.

A moje kytara dostala jméno. Ygritte. Po té, která tvrdila, že nic neví, ale po jednom správně mířeném polibku se složila.

#1.113

Jsem v té robotě málem usnul. Nějaký divný den. Pak jsem to schytal za svou sklerózu a musel jsem se vracet domů, než jsem mohl jet cvičit. Sice jsme toho moc nepocvičili – to ale nevadilo, páč jsme něco složili a Ereis zničila pár táborů gnollů. Akorát na ty buráky jsem zapomněl.

A pak mě čekalo překvapení. Tak jsem všechno nachystal a nechal se překvapit. Velmi příjemně překvapit.

#1.110

To byl den, vážení a vážené. Fakt se povedl. Vstal jsem pozdějc, protože jsme otvírali až v osm. Pak jsme občas pracovali pilně, občas méně, a šli jsme domů. Birell z plechu není tak špatný.

Doma jídlo, Californication, housle. A tlachání, nekonečné a dokonalé rozebírání života brouka a podobných nedostatečně světem řešených věcí.

Dneska po mně jeden pár chtěl slivovici. Tak říkám, že těm já moc nerozumím, tak ať řeknou, jakou chcou, že víc jim neporadím. Tak prý teda co piju já, ta říkám, že nejradši mám whiskey. A oni jakou teda bych si vybral. Tak říkám, že mít ty prachy, koupím Tullamorku (dozítra v akci, btw). Tak řekli “Tak jo.” a odnesli si ji. Vůbec byli ti lidi dneska nějak podezřele příjemní, chodili v rozumných intervalech a… a vůbec.