aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Tak moc jsem to, opět, něchtěl odbýt. Ale když mě tak kurevsky bolí hlava. Ano, to slovo je přiměřené bolesti, kterou mi daná část těla způsobuje. Ne, po těch třech pivech si opravdu nemůžu vzít brufen.
Prosím, apeluji na vás, potenciální zákazníci: Když už nevíte název pečiva (to se zvládne), pamatujte si alespoň jeho počet. Vím, že když na vás někdo bafne “Kolik rohlíků?”, hned to zapomenete – není to nepodobné ústní zkoušce. Ale není tak těžké pamatovat si jedno číslo. Jdu spát.
Sorry.
Dneska vás odbudu radou do života: Pokud jste unavení po práci, není právě nejlepší nápad pustit si film a lehnout si k němu. I když mi ten spánek asi prospěl, měl jsem dělat trošku jiné věci.
Co už.
Dneska vás zase odbudu – ale! Ale asi vlastně radši nic. Myslete dneska na mě, ať se nevrátím z práce domů až zítra. A pokud někdo půjdete zítra do kteréhokoli Alberta, buďte na ty lidi hodní – hodně z nich dneska stihne stejný osud. Ony totiž začínají akce, víte?
Další večer je tady. Měl bych napsat další 365ku, měla by být hodnotná, úžasná a dokonalá, jako všechny před a po ní. Měl bych. Ale dneska na to, s dovolením, kašlu.
Moudro ze života za pokladnou: Zákazníci přicházejí po vlnách. Čím větší klid, tím víc jich pak najednou přijde.
A když už jsem nenapsal nic víc, tak ještě jedno: Mince dosypávej až při posledních dvou až čtyřech kusech. Jinak jimi najednou začnou všichni platit. A nepůjde ti zavřít kasa.
Obojí je true story, obojí z dneška.
A další HIMYM bude až příští týden. Bohové, kdo to má vydržet.