Dnešek byl opět strašně drsný. Práce uběhla jako blesk, přestože jsem několikrát málem usnul (včerejší pivo nebyl úplně nejlepší nápad), opět došly dvacky, dlouhé fronty byly většinou na banány. Jako fakt.
Po návratu z práce jsem cvičil a snažil se napsat si sólo, u čehož jsem usnul.
A teď píšu v posteli na mobilu a opět se mi klíží oči. Sakryš.
#1.056
Dnešní pojednání mělo být husté, ale jednak jsem ho vyprávěl v hospodě, druhak jsem ho zapomněl. A z vousů mi čpí vindaloo. Které bylo taky husté. Prostě hustý den.
Hlavně vracení knížek v knihovně – dvě jsem vrátil, tři přivezl. Zaklínač, Neuromancer a Phil Marlowe, to je panečku trojka. No nic… zítra se polepším, třeba.
Anebo taky ne.
#1.055
Dnešní post je nečím významný, víte? A víte čím? Vůbec ničím, jako těch čtyřiapadesát před ním. Mám jednu hlubokou myšlenku, která mě vždycky napadne v práci, ale doma se po ní slehne zem.
Dneska jsem udělal radost sobě tím, že jsem udělal radost slečně lahůdkářce tím, že jsem jí ukázal, že i slušní zákazníci existují, i kdyby to měli být jen lidi z branže. Ona se mi chudák chtěla odvděčit libovou slaninou, jenomže nebyla. Ale měl jsem radost, že měla radost. Taky jsem tam strávil prodlouženou, nějakých jedenáct hodin, a z toho sedm a půl na infu. Byla to zábava! I když ti lidi byli dneska nějací švihlí.
Pak jsem se vrátil domů, a byl jsem vděčný za to, že mám co cvičit, že se můžu z únavy vyhrát. A tak jsem hrál. A bylo to lepší, než vyspaný, na kafi nebo na jiných drogách. Prostě super. A pak jsem si udělal večeři – prdnul jsem vejce na tu anglickou od slečny lahůdkové, pak to posypal solí a kari a česnekem a bylo to bájo.
Prostě pozitivní den, na to, že skoro začínal “Dominiku? Mohla bych vás o něco požádat? Mohl byste tu dneska být do šesti?” těsně před pauzou. Tak jsem nakoupil víc jídla a žiju. A snědl jsem normální porci a přebytek budu snídat a cajk.
Vše se v lepší obrací.
#1.054
Já ani nevím, jestli už jsem to zmiňoval, ale
dneska mi to v práci hýbalo žlučí (nebo jak
je ta vazba), takže to stojí za zopakování.
Když vás prodavač/ka pozdraví, neznamená
to, že musí. Chce být slušný/á na vás, navíc
vám ten dobrý den často přeje. Proto je
slušné odpovědět. Nic vás to nestojí, říct ta
dvě slova, popřípadě k nim vetřít úsměv –
divili byste se, kolik toho úsměv dokáže.
Bohůmžel nejoblíbenější odpověď je
pravděpodobně “(Prosím (a často ani to ne))
tašku za korunu.” nebo “Jedny .” Ti prostě
není hezké.
A druhá věc – říkám… ale ne, nemůžu
všechno vyplývat najednou, že.
A kdyby vás zajímal můj den… Asi nic
zajímavého. Práce, po které jsem
nenakoupil, cvičení na housle a pak návštěva světa zvaného Eorzea. Nic zajímavého.
Snad zítra.
#1.053
Dnešek byl velmi slunečný. A dlouhý! Vstával jsem asi tři hodiny, přesto stihl více věcí, než včera. Třeba naštvat pár lidí, lehce se nachladit anebo udělat téměř nepoživatelné rybí prsty s rýží – bez možnosti záchrany tatarkou. Taky jsem sem málem zapomněl napsat. Ale všechno dobře dopadlo a nepochybně se v dobré obrátí – i kdyby až za nějakých devět řad Zeldovy 365 aka Deníků princezny s bradkou. Už nějakou dobu mám spát, tak asi směle do toho, nebo co.
#1.050 & #1.051 & #1.052
Poslední tři dny byly tak nabité událostmi, že jsem prostě neměl čas o nich pojednat. Ve čtvrtek práce, pak Míši pro boty, domů cvičit na housle, večer tisknout na Červený pult, pak do hospody za spolužáky a odtud do hospody za spolubydlícími a těhotnou. Spát jsem šel v jednu, v šest patnáct vstával a svištěl ke Grandu, odtud do Cajzlgradu, zaskoušel jsem si s kapelou, prošel se Cajzlem, zašel na pivo a třetinu pizzy a svištěl do Brna. Dojel na byt, převlíkl se a šel na ples. Z plesu jsem odešel na úplném konci, domů dorazil ve čtvrt na čtyři, otevřel Mastera a podíval se na jeden díl Californication. Vstával jsem v neurčitou dobu a od ní neudělal nic kloudného. Vidíte, jak je to dlouhé? A to byl prosím jen výčet.
Na čtvrtku bylo nejzajímavější tisknutí a pak obě hospodská dobrodružství. A to i přesto, že jsem do první zmíněné přišel o hodinu a kousek později, díky čehož jsem seděl ve druhé řadě. Probíralo se moc věcí a bylo to vtipné, poučné a uvolňující. O druhé hospodě se dá říct to samé, jen jsem se díky nízkému počtu účastníku i přes pozdní příchod dostal do první řady. Po návratu domů jsem se snažil hrát na housle – nevím, jestli jsem měl čtyři či pět pivo, nicméně to vážně nešlo. Poučení pro koncert – pít až po výkonu.
Cesta do Cajzlu proběhla ve vší pohodě, krom toho, že jsem se těšil na vyzkoušení Fun&Relax busu, a on přijel obyčejný žluťák. Zpáteční cesta byla pro změnu posilový spoj, místo kterého přijel žluťák. Předbíhám. Celou cestu (a ještě asi den předem) jsem se bál, že to budu konit, ukousnou mi hlavu a narvou mi ji do zadku – mého krásného zadku. Nicméně se tak nestalo, jsou to fajn lidi, a vy všichni povinně musíte dorazit 1.3. do klubu Exit-Us v Praze. Jinak budeme velmi smutní. Jo, a taky mají v tom Cajzlu strašně vysoké chalupy – vyspekulovali jsme, že dole asi parkujou traktory a nahoře mají seno, jinak to není možné. Pak jsem spal v autobuse, spadl ze mě obal na sluchátka a snad jsem nechrápal. Přijel jsem v devět, ve třičtvrtě na deset byl doma, oblékl se a vyrazil na ples, který se zrovna dostal do diskotékového stádia. Těsně před tím jsem si ale stihl jeden a půl tance, což bylo skvělé. No, a pak jsem pil, seděl, snažil se diskotékovat. Ples samotný byl úžasný, to jen já si takové věci asi nedokážu užít.
No, a dneska se nic nestalo. Sedím, pařím, odpočívám, abych se zítra zase mohl vrhnout do cvičení, a v pondělí do světa práce a žádného volna. Ou jé.
#1.049
Přiznejte se – kdo z vás mě nakazil pozitivním pohledem na svět? Směny na březen vypadají tak, že krom práce a školy nemám volno. Teda… volno v práci mám akorát na školu. Nové vedení dělá vtipná rozhodnutí, na která nejen nikdo není zvyklý, ale ke všemu jsou úplně nahovno. Dneska jsem byl na odpoledne a za pět hodin vstávám na ráno. A stejně se směju.
Provedl jsem taky dneska pokusování, co že se jako stane, když si nevezmu sluchátka, a nebudu do sebe cestou do a z práce ládovat hudbu. Cestou tam se toho zase tak moc nedělo, alespoň okolo mne. Zato jsem si mohl číst nerušen jakýmkoli rytmem. (Až na tu epizodu s nerožnutím v tunelu.) Cestou zpátky jsem slyšel buďto mrouskající kočky, nebo dvě retardované děti. Těžko říct, zní to podobně. (Nedělám si srandu z retardovaných dětí. Kočky zní jako děti, to je známo. A tyhle zněly… velmi jako děti, ale ne normální děti.)
Jo, to je asi tak všechno. Stejně je to víc než včera, tak cajk. Ještě mám ve přípravě pojednání o správném chování se, ale to až jindy, až se to nabalí.
#1.048
Ha. Dobrou.
#1.047
Opět přišla ta část dne, kdy bych tady měl něco vypotit. A já strašně chci. Tak sedám za svůj psací stroj značky Lenovo a datluju.
Dneska jsem stihl strašně moc věcí. Navštívil jsem Ostravu, dostal konečně občanku, vyzvedl vyměřené poplatek za studium, a odjel zase zpátky do Brna, bo mi ve dvě začínala směna. Směna byla vtipná – utíkala, když utíkat neměla, a táhla se, když měla ubíhat rychlostí světla. Tak vyplivnutý jsem se na byt ještě nevrátil. A nevím, čím to je.
Dneska mě tady přivítali opravdoví lidé, i když představa zůstává stále po ruce, a přitulení ztělesňuje plyšový medvěd. Mám práci, školu co mě baví, a vlastně i kapelu. Ke štěstí mi chybí jen to, co si můžu přestavovat. Takže jsem vlastně nejspokojenější princezna na světě a nic mi nechybí.
#1.046
Tak jsem zase doma. Včerejší představa už tu není, nic zajímavého se dneska nestalo. Ach jo, o čem tak psát?
Během pokladnění jsem zase měl milion chytrostí, ale zmizely, protože jsem si je nezapsal. Prostě… dobrou noc?
Zítra poběžím maraton Brno -> Ostrava -> Brno, tak schválně jak to zvládnu, ou jé. Držte mi palce?