aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Omlouvám se za včerejší poněkud zkrácený příspěvek, který jsem psal ne úplně střízliv, navíc v časové tísni.
Dneska se toho moc neděje, minimálně toho, o čem bych se chtěl podělit. Nicméně na pět jedu pomáhat do Alberta s chystáním slev, ou jé. A zítřek a zkouška z Infovědy, poslendí termín, se kvapem blíží. Ale svítá na lepší časy, aniž bych chtěl cokoli zakřiknout.
Ale učit se mi pořád moc nejde. Je to lepší, ale ne o moc, žel. Tak hezký den, zítra zase trošku delšejc. Možná.
Seru na vás.
Tolik věcí se dneska stalo, nevím ze kterého konce začít. Tak se budu řídit radou úžasného Edwarda Kenwaye: “Start from the start, mate.”
Klouzačka v Brně je byla legendární, hlavně cestou z Topasu – to se sice stalo i včera, ale ve stavu, ve kterém jsem byl, jsem o tom nějak nebyl schopný o tom pojednat.
Ráno (v deset) přijeli rodičové, a klouzali se s námi. Dovybavili nám byt o nezbytnost zvanou Lux a mikrovlnka, přivezli obraz, knihovničky, prostě bájo. A skládat to IKEA puzzle byla taky srandel. Pak jsme jeli na oběd, který jsem nesnědl, protože nervy.
V práci byl den blbec, sralo se všechno. Prostě SNAFU.
Hm, tak toho zas tak moc nebylo. Anebo jsem ucamranější než camrál. Dobrou noc, bando.
Zkouším nový systém, schválně, jestli to pomůže. A taky se mi pekelne nechce z vyhřáté postele do vymrzlého pokoje. Vymrzlý pokoj by mi nevadil, úplně ideálně kdybych v něm nebyl, ale já v něm být musím a musím šibovat s nábytkem, ou jé. A až se unavím, tak hurá do práce, abych mohl být celých sedm hodin mimo a přijet domů v půl dvanácté. A zítra to samé. Sakra.
Ale jo. Nový systém super. Asi, ale ne v opilosti. Venku to heezky klouže. V pokoji je tepleji. A všem vám horí maštaľ.
Další pátek, který jsem strávil doma, tentokráte ve společnosti Assassin’s Creed IV. Takže nic zajímavého nebo nového. Krom toho, že nás opouští ne jedna, ale hned dvě spolupracovnice – jedna byla půjčená a ta druhá byla přeřazena. Tak schválně, jestli alespoň jednu z nich ještě někdy uvidím.
Když se ptám: “Účet?” není to proto, že bych ho chtěl zadržet, či rovnou odmítal odevzdat. Jde o zkrácenou verzi “Potřebujete ten účet, nebo ho hned vyhodíte? Protože to můžu udělat za vás, přímo pod sebou mám koš.” Ale asi to vyznívá jako “Nedám vám ho, hovada!”, jinak nechápu, proč se do mě ta ženská dneška opřela, že přece “Zadržovat lidem paragon, to jsem ještě neviděla.” Já ho nedržím, nabízím ho. A není to kurva paragon – alespoň bez posraného razítka a podpisu. Jo, s lidma, kteří nezdraví, jsou prostě jenom problémy.
Jedl jsem rybu. Sám od sebe, dobrovolně. To první není tak úplně pravda, ale to druhé naprostá. A šlo to, nemám kost v krku ani vyrážku na penisu, či podobnou nepříjemnost. Akorát ta kari rýže mohla být víc kari.
Plyšová medvědice na mě kývá, že už jako spát. Tak já jako spát. Asi dobrou nebo co. I když spíš asi dobré ráno…
Stejný problém jako všechny předešlé dny – myšlenka moc velká na to, aby se mi vešla do paměti.
Ale začal jsem cvičit. A nasadil jsem jakous-takous zdravou stravu. Schválně, jestli to dřív půjde poznat, nebo to vzdám.
Až budete jednoho dne vlastnit obchod, objednávejte víc balíčků padesátikorun. Věčně nejsou, věřte mi.
Dneska jsem měl možnost jít se pořádně vyspat. Jak to dopadlo? Budu spát o hodinu dýl. Ou jé.
Tak moc jsem toho dneska chtěl udělat. Ale nenapsal jsem si seznam, takže si ho píšu teď a udělám to zítra. Ale konečně jsem vrátil zpropadenou zapékací mísu. A taky přešel na zdravou stravu. A začal cvičit.
Zapomněl jsem přestěhovat nábytek, poskládat postele a přeměnit Teemovu podestýlku. Nu což, alespoň se zítra nebudu nudit.
Vtipná věc, jak funguje moje paměť. Něco mi dojde, řeknu si “To by bylo fajn použít v třistapětašedesátce,” pak si to celý den pamatuju a když sednu, že to sepíšu, má hlava je kebula rasa.
Když platíte malý nákup kartou, neomlouvejte se za to. Vychází to asi třikrát rychleji, než platit tisícovkou. A za to se nikdy nikdo neomlouvá.
A kdybyste v Tesco v NC KrPole nalezli mražené ovoce, ideálně jahody, dejte mi nějak vědět kde – je to jedna z položek (tohle a ovesné vločky), kterou jsem hledal nejdýl, a narozdíl od výše zmiňovaných ji nikdy nenašel.
Jo, a než začnete někomu pracujícímu vyčítat nedostatek času, zkuste si taky najít práci – schválně kolik toho času zbude vám.
Peace.
Tak moc jsem to, opět, něchtěl odbýt. Ale když mě tak kurevsky bolí hlava. Ano, to slovo je přiměřené bolesti, kterou mi daná část těla způsobuje. Ne, po těch třech pivech si opravdu nemůžu vzít brufen.
Prosím, apeluji na vás, potenciální zákazníci: Když už nevíte název pečiva (to se zvládne), pamatujte si alespoň jeho počet. Vím, že když na vás někdo bafne “Kolik rohlíků?”, hned to zapomenete – není to nepodobné ústní zkoušce. Ale není tak těžké pamatovat si jedno číslo. Jdu spát.
Sorry.
Mrkev. Přesně to jsem. Nejenže jsme tam byli fakt dlouho, v práci myslím, ale ke všemu nejely spoje, takže jsem z České táhl pěšky. Hladový jako vlk. A po cestě žádné hladové okno. Obrovská díra na trhu, vážně.
Chtěl jsem vám říct: Lahve na pás pokládejte, ideálně podélně – nevkutálí se na čtečku nebo nezablokují šuple. Vážně úžasná věc, kterou praktikuji od narození, leč za každou sedmihodinovou směnu se najde jeden takový zákazník. To jsem vážně tak úžasný a jedinečný?
To už je zas ta část dne? Jé, nebýt tam ta tečka, je to pěkně kulaté číslo. Nemám co říct. Selhal jsem – jako student, myslím. To neznamená, že to nebudu dál zkoušet. Zítra se uvidí, jestli se bude vidět znovu, nebo budu mít klid. Zatím to vypadá na vidění znovu, a s trochou štěstí ne dvě nejbrutálnější zkoušky v jeden den.
A jsem přesně o tři týdny starší, než DeMusliM – snad to není jediná věc, kterou jsem se dneska naučil, a kterou si zapamatuju…