porodnice shonu plná

Fazole. Nechtělo se jim, málem jsem nestihl, co jsem stihnout chtěl. A tak jsem je ke všemu zapomněl osolit. Ale všechno ostatní okolo slané bude, tak se to snad nějak vsákne. Teda srovná. Možná i vsákne, vlastně.

To jsem psal odpoledne, po cestě za dobrodružstvím. A že to bylo dobrodružství vskutku grandiózní. Kolektivní sledování sportů je ohromná zábava, to byste nevěřili. Nejdřív to byla Velká pardubická, oči fixující podívaná. O to víc, že dostihům nerozumím, takže obtížnost překážek si můžu jenom domýšlet – a můj katastrofický mozek za každou viděl kolosální držkopád všech zúčastněných. Nakonec se ale nikomu nic nestalo, všechny pády (pokud vím) dopadly dobře pro koně i žokeje. Seděl jsem ale doslova na krajíčku, po celý čas.

V přestávkách (před dostihy, a pak po nich) jsme řešili mnou navržené PC – asi to dobře dopadne, nakonec. Těším se, až ho uvidím v akci. A původní návrh jsem přetáhl jenom o tři tisíce, a nebylo v něm škrtáno. Stále mě to hřeje. Když jsem byl tázán na odměnu, odvětil jsem, že mi bude bohatě stačit talíř, který snese mikrovlny, a který snese mikrovlnka. (Nechtěl jsem nic, ale došlo mi, že tohle mi vlastně chybí téměř akutně.) Tak jsem si odnesl dva. Ještě jednou vám oběma děkuju, pokud si to přečtete.

A druhý kolektivní sport, jehož sledování jsem se sice už účastnil, ale nikdy ne naší extraligy a když už, tak ne dobrovolně a ne po celou délku, byl lední hokej. Hrála Kometa s Libercem. A to teda byla podívaná. Jak v tom nejsem moc zběhlý, tak mí spolusledující všechny mé dotazy nesli s trpělivostí a odpovídali. Takže jsem se dozvěděl všechno o hokeji, na co jsem se předtím bál zeptat. I bitky byly, a dost pěkné. Žel bohům jsem kvůli nákupu musel vypadnout těsně po konci druhé třetiny, nicméně jsem provedl přesun a nákup tak bleskový, že jsem stream zapnul doma někdy třináct minut před koncem, a zápas dodíval. Dobrovolně. Čestně. Sám to sice nebylo takové žůžo, ale aspoň o ty největší výpsychy jsem se podělil se svými bývalými spolusledujícími. Fakt to bylo husté.

Díky pozdnímu příchodu se tak zpozdilo tvoření burritos. Ale ony ty fazole i maso do zítřka vydrží – maso bude aspoň pořádně naložené, fazole pořádně vychillené. Dodělat zbytek plánovaných ingrediencí je otázka půlhoďky, pokud budu během přípravy tancovat po celém bytě. A dobrodružství, za které jsem to vyměnil, za to stálo. No jo, vylézt mezi lidi je občas dost fajn, uznávám. Pokud jich není moc. A hraje se hokej. Vodní dýmka byla jenom příjemným dodatkem. Ještě jednou vďaka.

V tenhle moment řeším večeři – kručí mi, proto melu tak moc o jídle. Nemůžu se rozhodnout mezi rýží a rýží s cibulí. Asi se rozmazlím a tu cibuli tam nakrájím. K tomu mi hraje nové album od Sonata Arctica, které mi naštěstí Spotify vmetlo do obličeje, jinak bych si ho (popel na hlavě) nevšiml.

Woah. Dneska to ze mě vypadlo nějak samo. Asi si z toho vezmu ponaučení, a budu takovéhle věci podnikat častějc. Snad. Nebo se nic nezmění. Ale rozhýbalo mě to, už mám zase plány – poučen z dřívějška krátkodobější. Tak uvidíme. To bude jízda.

Dneska jsem neměl odpolední spánek, zato jsem dopoledne tak trochu zaspal. Stejně jsem teď ale dost mrkev, a musím ještě minimálně pět hodin fungovat. Tak to asi dneska zkrátím, nejspíš.

Před zkouškou jsem se vypravil na nákup – rozhodl jsem se, že si udělám burritos. Zapomněl jsem sice na cibuli, ale i tak by to mohlo být epické. Povede se mi to, cítím to. Ovšem problém je s masem. Je totiž v mrazáku. Který má tak trochu zamrzlé dvířka. Takže přes noc budu vesele rozmrazovat, a ráno vymývat ledničku. Odměnou mi snad budou ty burritos, nebo maso minimálně ve stavu použitelném k naložení. Výhoda je, že se mi nebude přes zvuky ledničky špatně usínat. Horší je, že to asi bude kapat, a to mě buď probudí, nebo dožene na záchod. Snad teda ne, ale znám své štěstí co se těchhle věcí týče. Taky ji pak prý mám vymýt, ale zjistil jsem kritický nedostatek – za těch deset měsíců, co tu bydlím, jsem si nebyl schopný pořídit kýbel. No co, prozatím jsem si nějak poradil pokaždé, tak to snad zvládnu i teď.

A tak.

Původně jsem chtěl tuhletu věc napsat už ráno, když už jsem byl stejně vzhůru, ale nějak jsem na to neměl kapacitu, nervy, prostě nic. Takže zas teď, ou jé. Sleduju u toho Day9tv, tak kdybych psal dokola nebo nedával smysl (více, než ho nedávám obvykle), tak se předem omlouvám. Hraje Stardew Valley, a to si přece nemůžu nechat ujít.

Nevím, jestli jsem mluvil o té instalaci ve dvě. Nakonec proběhla bez problémů, tak teď klepu na dřevo a doufám, že to tak bude ve všech zbylých případech. Osobně nevidím důvod, proč by to tak být nemělo, ale teď jsem si to zakřikl, a bude to hustý. Spal jsem nějaké čtyři hodiny, což mi ze začátku ani moc nevadilo, ale po osmi hodinách práce jsem byl celkem solidně… jak to říct. Nespokojen sám se sebou, svýma vyjadřovacíma schopnostma, a schopnostma vyvozovat a… prostě normálně fungovat. (Opět v rámci toho, co je normální u mě. Běžné, tedy. Vidíte? ještě ani teď mi to moc nejde.) Tak jsem se po směně najedl, a na tři hodiny sebou třískl do nevědomí.

Těžko říct, jak moc to pomohlo. Každopádně teď hodlám vysadit kafe až do momentu, kdy to bude absolutně nezbytné. Snad nebude, no. Infarktu se nebojím, spíš svojí naspeedovanosti. Na hlad to fakt dělá divy. Až na ten nepříjemný dojezd, teda. A možná jsem byl trochu (víc) paranoidní. Někdo to má z trávy, někdo z kofeinu, co už.

Nesnáším, když si na večer nachystám téma, že ho jakože zaznamenám, a místo abych si ho poznamenal, tak ho rovnou zapomenu. To se mi teď opět tak trochu stalo – ten spánek vprostřed dne mi to prostě vyrazil z hlavy. Asi se budu opakovat, ale… co už, jsou horší věci.

Přemýšlel jsem nad svým spánkovým režimem, teď, když s ním můžu – ne, musím – experimentovat. Včera odpoledne jsem to nestihl, takže jsem byl na nohách nějakých dvacet hodin, ale dneska se mi to povedlo, tak jsem zvědavý, jak se budu cítit zítra, po tom opravdovém spánku. A v neděli nad ránem mě čeká to samé, tak si to i potvrdím. No, všechno zlé je k něčemu dobré. Ale 28-hodinový den už asi nikdy nevyzkouším. (A teď si lámu hlavu, jestli jsem to číslo napsal dobře. To se opět projevuje ta paranoia.) Možná jednou, až budu freelancer. Hah, to jo.

Teď jsem zjistil, že toho Day9 vůbec nevnímám. Poslouchám, ale nevnímám. Nicméně má celkem hezky uklidňující hlas – když zrovna nehraje nějakou lekačku a neječí. Stardew Valley není lekačka, ani zdaleka, takže cajk. A teď tam začlo pršet, což se moc hezky poslouchá. Ještě nějaká relaxační hudba jako v Banished, a byl bych v… na nějakém pěkném místě ve své mysli.

Tak jo, necelé dvě hodiny vzhůru, a už bych zase nejradši spal. Mám to asi z toho, jak jsem to po sobě četl. Ale tak jako pohádka před spaním dobré, ne?

Tyjo. Včera těsně po půlnoci, dneska těsně před půlnocí – vy musíte mít ale absťák. A já mám devět minut času. Tak schválně, co s tím udělám. Nejdřív odkážu twitter, už jsem to dlouho nedělal.

Pondělí. Ve čtvrtek. #pravdivýpříběh Ale kafe to třeba spraví. Infarktem, ideálně.

— Zelda (@DarthZ3lda) October 6, 2016

Je to pravda, celá pravda a nic než pravda, k tomu ať mi dopomáhaj všichni bohové. Dneska jsem v práci udělal jednu pořádnou věc, protože zabrala skoro celou směnu. Obepsal jsem víc lidí, než za celý ten předchozí třičtvrtěrok, navíc budu dělat věc, které se i ostřílení veteráni dokážou se štěstím vyhýbat. Dneska s pomocí, zítra a pozítří znovu, ale už sám. Mezi druhou a čtvrtou. Bžunda. Zase jsem ale mohl nejít spát, tak jsem pařil Diablo, jako snad ještě nikdy předtím. Ou jé.

A pak jsem řešil rybí situaci. Pamatujete pohádku? Tak dneska to nabralo nový spád, asi budu smolit pokračování. Do půlnoci to ale nestihnu, tak možná při čekání na tu druhou hodinu. Uvidíme. (Řekl slepý, a šel do kina. Na němý film.) Tak, a teď už to znají celé internety. Co už.

Testuju rýži, tisíckrát jinak. Dneska s masoxem, kari a chilli. Nebylo to tak zlé, pálilo to tak akorát, zasytilo to tak akorát, a bylo toho tak akorát. Navíc cibule strašně hezky voní, když se smaží. (Tahle věta je mi nějak povědomá, nepsal už jsem to sem? Ale spíš ne, spíš jenom déja vu.) Zítra to bude asi jiný druh rýže, jmenuje se čočka. A možná, fakt možná konečně rozbalím tu basmati, co mám schovanou. A úplně ideálně si dojdu na nákup (stále bez mlíka), nakoupím věci, a udělám si přes víkend burritos. Velká aspirace, asi na to nedojde. Ale třeba jo.

Bim bam. Za minutu půlnoc. To není špatné, na osm minut psaní, no ne?

Ten pocit, když si dáte kafe, abyste o půlnoci zvládli hodinu pracovat, a o půl jedné ještě jede naplno… A to jsem ho měl mnohem dřív, počítal jsem! Asi špatně. Tak toho aspoň můžu využít, ne? Už se těším, až mě večer chytne panický záchvat, že ještě nemám třistapětašedesátku, a pak mi to dojde.

Nikdy si nejsem jistý, nakolik můžu důvěřovat práci jiných lidí. Lidem věřím, hlavně těm, které znám líp. Ale co když po mě má někdo něco projít, ale odflákne to a něco přehlídne, ale tu věc pak dělám já, takže jakákoli chyba v konečném důsledku asi stejně padne na mě? A takhle přemýšlím skoro neustále. Vím, že bych s tím měl něco dělat, jenže co tak asi? Chce to vědomě se pokaždé vnitřně vyliskat. Jenomže to žere celkem dost prostředků, a ty věci se dost nabalujou. Seď rovně, artikuluj, usmívej se, nedloubej se v nose, nekousej si nehty, nedrbej se na bradce (padají ti z ní tuny lupů a vousy, v nejhorším dokonce do kafe)… No, není toho málo. (A ještě jsem zrovna pšíkl, takže je to ke všemu navíc pravda.) Mohl bych si třeba olepit monitor ‚post-it’ama, jenomže to je taky půl bídy, když bych to potřeboval i v kanclu – a tam se právě zlozvyky snažím nedat najevo, žejo. No, je to boj být Zelda.

Před spaním jsem se díval na pohádku – osmý díl páté řady New Girl. Ten díl byl úplně o mě – byl o rozhodnutích, respektive nerozhodnosti. Rád si o sobě myslím, že už jsem se téhle vlastnosti zbavil, ale úplně jsem se v tom viděl. Minimálně sebe tak před rokem a kousek. Teď už je to fakt lepší. Asi. Snad. Co myslíte vy?

Nejsem zvědavý jenom na svůj výraz poté, až zjistím, že už jsem napsal třistapětašedesátku, ale i po tom, co si to po sobě přečtu za plného vědomí. Ne, že teď bych byl nějaký zabržděný, ale… jo, kafe už možná konečně přestává fungovat. Bez mlíka, mimochodem, protože jsem dneska opět úspěšně nevystrčil patu – a ani jinou část těla – z bytu. A protože dneska noční, tak zítra (dneska, whatever – furt říkám, že den začíná až po vyspání; pokud ovšem nejde o keltský svátek – těm začíná den soumrakem) taky do kanclu s největší pravděpodobností nepůjdu. Ou jé.

Hele, já to balím. Podruhé dneska přeju dobrou noc nebo co, a zítra večer… vlastně dneska… datum souhlasí. Prostě se večer potkáme u mého dvakrát překvapeného výrazu.

To je ale krásně kulaté číslo dneska. Některé dny jsou vyčerpávající míň, některé víc. Některé jablko je kulatější než jiné, některá tráva zelenější, některý říjen chladnější. V těchto nicneříkajících informacích bych mohl pokračovat celou noc, kdybych to nemusel mít do půlnoci hotové. Dnešek byl jeden z těch více vyčerpávajících dnů. Akorát se nemůžu rozhodnout, jestli příjemně, nebo nepříjemně – možná proto, že pro mě dnešek ještě nekončí. O půlnoci budu zase pracovat, a dneska to bude pravděpodobně velmi výživné. A to bych zrovna dneska šel spát brzo. Smolík.

Plantám šesté přes jedenácté. Mrzí mě to, ale takhle radši pokračovat nebudu. Běžte radši spát, i za mě.

Víkend, epizoda 2.: Neděle – Motání pokračuje. To by byl panečku hustý film. Pravdou ale je, že jsem pořád solidně neklidný, co se tohohle problému týče. Pokračoval jsem v normálním režimu konzumace potravy a tekutin, a je to trochu lepší. Což znamená, že dokážu zaostřit, trochu psát a trochu myslet. Trochu je opravdu klíčové slovo. Hrozím se toho, co se mi stane, až vstanu. (Myslí mi to natolik, že jsem nenapsal „… až se postavím.“ To by se vám líbilo.)

Jinak se vlastně nic moc nestalo. Trochu jsem si zalítal vesmírem, viděl pár dílů par seriálů, dodělal Season 7 v Diablo III… nic extra. Ale ještě zbývá dneška necelá půlhodina, třeba se ještě něco stane. Osobně jsem rád, že jsem se ještě nesesypal ze židle. A taky že mám skvělou mikrovlnku, která dělá skvělý popcorn. Ještě tak dva balíčky, a bude to nejlepší popcorn pod sluncem. To si teda pište.

Tak jo, už bych vážně měl přijít na to, co způsobuje, že se mi v Brně takhle blbě píše. Nebo aspoň jestli se mi jinde píše líp. Chce to plán. Plány jsou super věc, pokud vyjdou. A pokud ne, tak se člověk aspoň rozhýbe. Akorát se nesmí plánováním ztratit příliš času, protože pak je to kontraproduktivní. A to nikdo z nás nechce. Ani se to nesmí moc omílat, redigovat… prostě tak nějak čím spontánnější, tím lepší. Jako s testama to je. Poprvé je to většinou nejlepší odpověď, jakákoli oprava to dost často spíš zmrví, než spraví. A hele! Úplně zbytečný odstavec. Tak snad je aspoň gramaticky správně.

V pátek jsem možná psal něco o tom, že Epica a The Agonist vydali album. Každá kapela zvlášť, teda. A ještě dneska jsem je neslyšel. Furt si říkám „Chce to ten správný moment. Pohoda, klídek.“ Vidím to tak, že si je stáhnu (Spotify, samozřejmě.) zítra do práce. Pokud teda nebudu mít motáka a tudíž odejdu. Se asi teprve uvidí.

A na této notě končím. Ginny se dneska předvedla – dvojúhoz udělala snad jenom dvakrát. (Jednou v textu, a jednou u „ě“ v předchozí větě. Třikrát – ještě jednou ve větě o „ě“. Ok, klíč je nepsat „ě“.) Plus jsem zjistil, že jsem konec s notou použil dvakrát skoro po sobě. Shořím v blagovacím pekle.

Nevím jak se to stalo, nevím co za to může, ale jsem fakt vtipně malátný. Teď se mi povedlo na asi dvacet minut usnout – ale únavou to není, je to jiný pocit. Rozmazané vidění, špatná rovnováha. Ne, nepil jsem alkohol. Ano, jedl jsem pravidelně. S tekutinama to bylo trochu horší, těch jsem nevypil moc – ale ani málo. Tak to asi půjdu zkusit zaspat, než se vybulím nebo něco.

Dneska se toho stalo tak moc, a přitom nic zvláštního nebo zajímavého. Všechno při starém, nebo minimálně opakovaně. Až na to, že jsem teda dneska dokoukal epickou podívanou jménem Jessica Jones a dorazil Mass Effect. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl obojí na doražení de facto nachystané, taky to není bohovévědíjaký úspěch.

Asociální a vyšťavená nálada pokračuje. A jak jsem vyšťavený, tak s tím ani nemám sílu cokoli dělat. Ani chuť. Prostě nic. Ale to je asi normální a brzo to přejde. Prostě mám jenom zase krámy, nejspíš.

Nejdůležitější teď je nerozehrát rovnou Mass Effect 2, musím si ho nechat na den a souvislejší blok času. Navíc reálně hrozí, že bych nešel spát, a to zrovna potřebuju jak sůl. To ale hrozí u všech her. Takže možná radši půjdu spát, preventivně. Bez budíku, se zataženými závěsy, a v očekávání dobrodružství, které přinese zítřejší den. Sám od sebe, bez mojí pomoci. To tak.