porodnice shonu plná

Z nějakého důvodu jsem si myslel, že mi bude chvilku trvat, než se vrátím do reality, a než utřepu život zpátky do toho dolíku, ze kterého jej ovládám. Myslel jsem si to, doufal jsem v to, ale jsem tam, kde jsem byl před odjezdem, a to za méně než čtyřiadvacet hodin. To je pomalu na medaili, si myslim. Aspoň tu půdní náladu musím příště nacpat do zavařovačky a vzít s sebou. Tisíc slov denně, každý den – to bych si teda nechal líbit.

A na této notě dneska končím. Blemc.

Tak jako jednou to přijít muselo, to je pravda. Dovolená skončila. Oslavou, a hned dvěma, z nichž jedna byla dvojitá. Včera jsme slavili, že oslavenkyně ještě není o rok starší, a zároveň to samé u jednoho kamaráda, který přicestoval až z dalekého Hradce. Dárky lítaly všemi směry, radost se dala krájet. Akorát to pivo se po přeražení bečky dost zkazilo.

No, a dneska jsme teda slavili narozeniny. Teda ona to původně měla být oslava v rodinném kruhu, ale já mám talent se někam vesrat, i když se o to vlastně vůbec nesnažím. Začalo to obědem a plynule přecházelo přes dort, jednohubky, útěk s manželem oslavenkyně na trochu vzduchu a diskusí o Silmarillionu, až to došlo k chlebíčkům, hře na klavír, a odchod. Při kterém jsem si nechal v nabíječce telefon, takže jsem to pak nakonec měl i s odvozem na nádraží, za což ještě jednou děkuji všem zúčastněným. Dítě počas oslavy kravilo v mezích, s alkoholem jsem to vůbec nepřeháněl (vlastně jsem měl jenom skleničku šampaňského (opravdového!) jako přípitek, a jinak spíš kofein, než alkohol), a až na ten zapomenutý telefon to byla vlastně docela poklidná rodinná oslava. Nikdo se nepohádal, neurazil, nepřežral ani neožral. A doma pak běžel maraton Simpsonových, takže taková hezká tečka za tím naším případem.

Abych nevyprávěl k lineárně, vrátím se tak trochu ke včerejšku – oslavě totiž předcházelo krom shánění dárků (a do pekla, na jeden jsme zapomněli, zůstal nepředán) i něco, co se jmenuje Suchý čtení, včera dokonce ve scénické podobě a pojmenované Suchý čtení, mokrý sny. Zažil jsem jenom tohle, ale v podstatě jde o autorské čtení… tak nějak asi všeho možného, hlavně teda podle všeho poezie. A včera to ještě naflákali na nějakou linku, v povídkách měly přímé řeči své vlastní mluvčí… prostě dost puding akce, a pokud se budete v Pardubicích nudit zrovna v době, kdy se bude odehrávat její další iterace, rozhodně si ji nenechte ujít. Včera to bylo teda v Divadle 29, ne v klubu pod ním, jako obvykle, ale ono to není tak daleko. A to pivo je většinou dobré. Červené víno prý moc ne, bílé asi nikdo nikdy neměl. A mívali výbornou malinovku, ale to už jsem hodnou dobu netestoval.

Dneska ráno se stalo přesně to samé co včera, ale mnohem silnějc, mi přišlo. To probuzení záchvatem paniky mám teď na mysli. Ale co, po SNAFU, které se odehrálo minulý týden, se ani není moc čemu divit. Ono to zas dobře dopadne, práce je to fajn. Jenom prostě konec dovolené není nikdy snadná záležitost. Ale to se nějak zmákne. Zvláštní nicméně je, že v Albertu se mi tohle tak nějak nestávalo. Pravděpodobně proto, že jsem byl utahaný jak kůň i po týdnu dovolené, takže jsem užíval každou vteřinu spánku a na paniku tím nebyl čas.

Heleďte, já už vás dneska nechám, co říkáte? A pošlu to, dokud jsem v signálu. Tak se tu mějte.

Tak teda jo – po odbývání má přijít snaha o usmíření, tak já to teda zkusím. Alespoň s váma, které se mnou ještě nepřešla trpělivost. Moc vás není, ale o to vás mám radši. To si pište. I když proč vlastně, když jsem to tu napsal za vás.

Kafe – má jediná, nicméně tradiční snídaně – pomalu dochází, a pak jsem chtěl vyrazit, ale písmenkové slině se těžko poroučí, tak to tu ze sebe asi budu blít, dokud to půjde. Zase si totiž sedím na půdě, a podezírám ji z toho, že je tu někde skrytý myšlenkosvod, který mě nějakým mystickým způsobem kope do psaní. V Brně to prostě nejde – mohl bych to svést na aoife, že mě od toho vyhání svým diskem plným AAA her. Mohl bych to dokonce svést na svou lenost, nebo cokoli. Ale ona za to stejně nějak může ta půda, říká mi to můj radar na podivno. Dneska ovšem bez víly za zády.

Vílu jsem nedávno potkal osobně. Nebyla absinthová, možná spíš travní, a byla tak úžasná, že radši změním téma. I když s tím, jak moc to kafe pomáhá, tady možná spíše vytvořím písmenkový obtisk svojí hlavy na klávesnici. Píše se na něm hezky, na noťáku pojmenovaném berenika a poděděném po otci, který jej podědil po bráchovi. Příjemný dohmat, hezký zvuk… co víc si přát? Snad jen více kafe.

Je právě 10:30, a já pořád ještě nemám žádný časový plán. Byl jsem totiž pověřen honem za dárky, nebo minimálně jedním. Sám, mezi lidma. Vidím to na nájezd na hračkářství. Musí to ale vyjít nějak rozumně – jak z hlediska finančního, tak z pohledu potěšení obdarovaných. To půjde. Pokud cestou během zívání někoho nepozřu. Nejradši daruju knihy, ale v tomhle případě jsem na suchu, protože jeden je nečte, a druhá jich má plný krám. Takže budu muset lehce improvizovat. Aspoň se to naučím.

Svatba ve mě pořád ještě trochu rezonuje, což je asi dobře – i když dneska jsem se zároveň probudil s úžasným pocitem dobře oslaveného svazku, a skoro panickým záchvatem z končící dovolené, který mrcha přišel o den dřív, než jsem ho čekal. A proto jsem ho z té palice taky okamžitě vyrazil. Zítra? Prosím. Dneska ještě nemáš nárok.

Akorát ten kapesník jsem si mohl vzít s sebou nahoru. Bych ale taky musel vědět, kde je. Asi pořád v obleku. A měl bych si přestat drbat tu bradu, jinak budou mít místní obyvatelé pocit, že zima přišla letos fakt brzo. Pokud bych v té kupě lupů nezůstal.

Jaký je spánek na půdě při aktuálních nízkých nočních teplotách, ptáte se? Celkem v pohodě, přece jen rád spím v chladu. Peřina je dostačující, a navíc docela tulivá, takže spím jako mimino. A když jsem včera pospal do půl jedenácté, ani jsem nevstával do zimy. Dneska bylo vstávání studenější, ale to by bylo i kdybych si ho protáhl. Takže jsem rád, že jsem ušetřil hodinu a půl, a můžu tu provádět takovéhle věci. Ovšem bez wi-fi, takže slinu dopsat jednu z rozepsaných věcí jsem musel potlačit.

Jo, svatba! Včera byl odevzdán pes novomanželů jeho prozatímnímu páníčkovi, a my jsme pak vyrazili na dlouhou a strastiplnou cestu přibližně o dva bloky vedle, na jejímž konci (nebo spíše uprostřed) jsme si hráli na lupiče. Než nám ženich poradil zapnout jistič světel. Sehnali jsme, pro co jsme byli vysláni, a dneska to bylo posláno dál. Což jsem samozřejmě prospal. Každopádně job well done, a já mám radost, že jsme jim mohli pomoct užít si svatební cestu bez starostí a přinejhorším dokonce výletu do Pardubic. Touhle dobou už sedí v letadle na svatební cestu, kde se budou mít epesně – protože oni to ani jinak neumí.

Všechno nad touhle větou jsem napsal dopoledne, tak teď budu asi plynule pokračovat, když jsem neměl to heslo – přece si nebudu zacpávat blag pokračováníma. Respektive asi bych to udělal, kdybych to ráno postnul, ale že jsem to… jo, už jsem v kruhu. Byl jsem tlačen do toho, abych si přestal vílu idealizovat, že prý to dělám. Tak prý ji mám přejmenovat na poďobanou travní vílu. Já s tím problém nemám, zkráceně to bude stejně jenom víla. Apeluju teď na všechny s detektivními sklony – nechte to ležet. Jenom jsem se z toho potřeboval lehounce vypsat. Jakákoli snaha to se mnou řešit se nesetká s úspěchem, a jakékoli eventuální pokusy o pomoc dopadnou tak nějak jako vždycky, takže blbě. Děkuji. Jinak ano, už mám další kafe. Tentokrát i s mlíkem – přemýšlím, jestli je to ke škodě, či užitku. Před chvílí tady (opět na půdě) ještě bylo pekelné dusno, ale teď už se to celkem dá, když sedím přímo v průvanu. Minimálně pětadvacet stupňů rozdíl mezi denní a noční teplotou bych ale asi tipoval. Takže při odchodu nesmím zapomenout zavřít obě okna.

Lov dárků byl mimochodem vesměs úspěšný. Jsem se sebou spokojen, a řekl bych, že právem. Teď ještě vymyslet správný způsob, jak to předat, ale to už je snad to nejmenší.

Tak jsem zase jednou vynechal. Tentokrát mám ale výmluvu – včera se odehrával jeden z nejdůležitějších dnů života dvou z mých nejlepších přátel. Byl to den tak nabitý programem a před tím přípravami, že to prostě nešlo. A pak mi umřel mobil, který jsem v tu chvíli naprosto vůbec nepotřeboval. Takže nebylo ani kdy, ani jak. Bylo to naprosto boží – od shánění balónků a růží pro překvapení, přes obřad samotný, až po únos nevěsty – poslední oficiální podčást této úžasné události. Byl jsem v ženichově crew, a nevěstu jsme nakonec skutečně našli. Bylo mi velkou ctí, což bylo kvitováno pro mě nečekaným vděkem našeho vůdce. Dokonce i na kytaru jsem si nakonec zahrál, a možná to nebylo úplně špatné. Mám opravdu skvělé kamarády, a tam jich bylo na jednom místě opravdu mnoho. Teď už se z toho jen nerozplynout. Ještěže mám dovolenou až do středy – dokážu se aspoň vracet do reality tak nějak postupně, nabývat pevné formy, sbírat se. Skvělé, nepopsatelně. Novomanželé, pokud se k vám tohle nějak dostane, mám vás moc rád (jak jsem neustále opakoval) a doufám, že si ten Vietnam pořádně užijete, a vrátíte se do reálného života plní zážitků a dobrodružství, a hlavně… Ne, slova došla. Snad už jen: Přeju vám to, strašně moc. A cg.

Dovolená se zatím vyvíjí božsky. Dneska jsem si ověřil, že už nedokážu vylézt na strom – prý to bylo špatným úvazem lana, ale to jsou stejně výmluvy. Nicméně jsme strávili několik hodin chystáním místa zítřejší svatby, a fakt jsme si to celkem dali, si myslim. Zrovna jsme před opakovaným výletem na ono místo, po několika pivech – dorazit detaily. O pár hodin později, než jsme chtěli. Ale co, to dáme. Jsme přece jen kluci šikovní.

Jinak se nic zvláštního nestalo.

Mám moc rád, když jde přes den vidět měsíc. Ani nevím proč, je na něm ale něco hypnotického. Trochu smutné, moc hezké, a tak vůbec. Teď ho zrovna zakryly mraky, tak mě pustilo jeho kouzlo a můžu tu o tom pojednat. Což jsem právě udělal.

Dneska mi začala dovolená, jak bych avizoval včera, kdybych neměl v hlavě díru o velikosti manga. Takže mi to vypadlo. Jak vidno. Venku od pohledu pařilo slunko, tak vyšel suverénně v triku, a ono bylo o deset stupňů míň, než jsem čekal. Nechápejte mě špatně – to si nestěžuju. Mám radost – konečně jsem se za chůze nekoupal v potu, navíc studený vzduch je příjemný a… zkrátka Konečně!

Taky jsem zjistil, že mám rád chytré telefony. O tom už jsem možná mluvil, nicméně jestli jo, jenom to podtrhuje skvělost těchhle nástrojů. Při čekání na šalinu jsem si koupil lístek na vlak, žádný stres, žádný spěch. A ještě jsem ušetřil dvacku, protože i když byl kupovány půl hodiny před odjezdem, pořád byl včasný. Vlakem jedu klimatizovaným (rychlíkem, InterPanter), což sice nemá co dělat se smartfouny, ale mám z toho radost. A pak wi-fi, takže můžu blagovat za jízdy, ou jé!

Pozastavil jsem se taky nad tím, že někteří lidi si radši přisednou k někomu, než aby seděli úplně sami, ale zády ke směru jízdy. Nechápu to hlavně proto, že mi to snad nikdy nic nedělalo. Ale třeba to není směrem, ale touhou se socializovat. Tu jsem mezi cizíma lidma taky nikdy neměl. Nebráním se, slušně odpovídám, ale sám nevyhledávám.

Hle, pohřebiště vlaků před Českou Třebovou. Další smutná, možná až děsivá, ale hezká věc. Je možné, že si ho pamatuju větší, nebo jsem jenom vyrostl od doby, kdy jsem se rozhlížel cestou vlakem?

Ve Svitavách přistoupila rodina s kvantem dětí, tak to tady hezky ožilo. A stejně jsem pořád v klidu. Dovolená je fajn věc.

Včera jsem zas vynechal, a tentokrát ani nemám dobrou výmluvu. Ani špatnou. Prostě jsem si potřeboval vypařit mozek, a tak jsem hrál Mass Effect (nejen proto, že na aoife nemám žádný save, a Andromeda je celkem dost za rohem, na to kolik mají první tři díly hrací dobu) a pak šel spát. Vyčurat možná taky, ale to je asi příliš mnoho informací, no ne?

Důvod, proč jsem byl poslední tři dny úplně mimo je, že jsem v práci zažil své první SNAFU, a to hned dvakrát u jedné aktivity. Nevím úplně, jak moc můžu zabíhat do detailů, tak do nich radši zabíhat nebudu vůbec. Dopadlo to dobře, takže vlastně no harm done. Akorát jsem tři noci pořádně nespal, a dneska mám krátkou noční aktivitu, tak to snad udělám rychle, a dospím to.

Přece jen mi zítra zase začíná dovolená. Poslední letos, budu to muset pak nějak doklepat. Hlavně když většina svátků padá na víkendy, děkuju pěkně, Kalendáři. (Tak jsem se podíval, a vychází to víceméně 50:50 víkend:nevíkend – to je ale dost smutné, když se nad tím zamyslíte, protože poměr víkend:pracovní_den je 2:5. Ale co, nepláču, sám jsem si to zavinil.) Nevyhnu se alkoholu, ale právě proto se s ním možná budu snažit naučit zacházet – jednak už nejsem nejmladší, takže opice snáším trochu hůř, a druhak bych prý měl být zodpovědnější, nebo co. Nebo možná ještě jednou, naposledy. Se uvidí.

Já to tu teď (1126) nechám ležet, a večer sem buď něco doprsknu, nebo to prostě postnu takhle. Co říkáte? (Btw když jsem teď ukládal koncept, všiml jsem si pěkné věci. Koukněte na URL.)

Note: Tahle je včerejší, ale nechtěl jsem ji postovat s falešným datem. Dneska bude ještě jedna. Jestli ji teda nenechám mezi koncepty, jako tuhle.

Dozvuky dopadly dobre, ale vsecko ostatni blbe. Zitra o tom mozna poreferuju. Ted jsem rad, ze jsem nasel cas napsat tohle. Sorry.

Weeeeell… shit. Jsem si říkal, že jsem na něco zapomněl. Dneska se toho ale stalo tolik, že není divu. A zítra dozvuky, tak jdu radši spát, ať na to mám sílu. Sakra.