Jak včera moje mrtvost započala, tak dneska pokračovala. S tím rozdílem, že jsem zjistil, že mám povinnosti (což by mě, samozřejmě, ani ve snu nenapadlo!) a taky že musím do práce. Tak jsem se vykašlal ještě doma, spolknul prášek a jel pípat. Z pípání ale moc nebylo – první tři a půl hodiny jenom. Pak jsem lítal po obchodě, doplňoval, fejsoval, vyhazoval odpadky… Prostě pořád stejná sranda. Zase jsem si něco pamatoval do té doby, než jsem to chtěl napsat. A bylo to fakt vostrý. Ale po odpoledních se tak blbě píše…
#1.059 & #1.060
To byly panečku dva dny. Včera jsem vstával dříve, než normálně když nemusím, abych mohl cvičit. To jsem také udělal, nějakou tu dobu jsem to dělal. Pak jsem vyrazil přes Červený pult ke Grandu, odkud jsme měli jet do Cajzlhradu. Nejdřív to vypadalo, že vůbec nepojedeme, protože žlutý bus se zaseknul pravděpodobně, slovy Eyraha: “někde v těch bažinách okolo Bratislavy”. Nakonec přijel jen o asi dvacet minut pozdě, takže jsme vyjížděli s pětadvacetiminutovým zpožděním. Ty Fun&Relax busy jsou vážně Fun – hlavně dokud mají v nabídce Sucker Punch. A Gangster Squad, ale to až cestou zpátky. Po cestě do Cajzlu jsme (pan řidič) zpoždění stáhli na slabou čtvrthodinku při příjezdu. Tak jsme vytáhli ze zavazadlového ty kravsky těžké klávesy a basovku, a vyrazili jsme směr klub. Spíš směr šalina (tramvaj, sorry) do klubu. Ke klubu. Cokoli.
Tam jsme si dali jedno skoropivo (desítka, notak) a čekali na začátek. Z kapel jsem toho moc neviděl, krom dvou písniček od Erthy jsem totiž měl pořád co dělat. Vybírat vstupné, kupříkladu, kde se uplatnila má praxe v oboru práce s penězi a žebráním a kombinováním drobných. Pak konzert a po něm seznamování se členy, víceméně. Protože na zkoušce moc času nebylo. Jo, a obdivování úžasného, krásného a hlavně přechutného dortu Ereisky pro Grega a Petra. (Dneska používám nějak moc jmen. Hm.)
Celý večer završila (a zároveň dnešek započala) vycházka Cajzlem odkudsi na Florenc, která zabrala pár chvil, protáhla nohy, unavila tělo a uvolnila mysl. Nádherným způsobem. A zpátky zase Fuň (říká Ereis), kde jsem si pustil zmiňovanou Gangster Squad, u které jsem úspěšně usnul. Tentokrát jsem neztratil ani sluchátka, ani obal.
Do Brna jsme dorazili s tak blbým zpožděním, že nebylo moc velké, zato dostatečně dlouhé, aby manželé z Městapoblížbrna nestihli vlak, který jezdí jednou za hodinu. Tak jsem je s těžkým srdcem nechal jejich osudu a vyrazil domů – částečně po svých, na České jsem rovnou chytnul čtyřku. Domů jsem došel po půl sedmé a postel jsem tak rád už dlouho neviděl.
Vzbudil jsem se v nějaké tři s bacilem na zádech, tak sedím, léčím se a sleduju. Produktivní dvojden jak má být!
#1.058
Dnešek byl ještě drsnější! Hustý, co do koncentrace zajímavých věcí. A musím o tom pojednat, protože jindy to neudělám. I když bych měl jít spát.
V prvé řadě mi v práci nějaká paní se špatnýma očima (jako doopravdy) říkala “slečno”. Vtipné. Hlavně díky té mojí bradce – tu musí snad vidět i slepý. Ale co. Pak jsem taky rozsypal kasu, velmi vtipné. Nic nechybělo ale, takže cajk.
Následně jsem jel do Adamova cvičit na zítřejší koncert. Neztratil jsem se po cestě, nýbrž v baráku – nepamatoval jsem si číslo bytu ani patro. Tak jsem sjel zase dolů a podíval se na schránku – detective-style.
A pak jsem pomohl pouze tím, že mám na PC XPčka. A poprvé se nechal ukecat k vybalení houslí a zahrání. A bylo to fajn. A taky jsem měl fakt drsné kafe. Fakticky. Výborné, úžasné, skvělé.
A pak jsem jel rozjezdem přes celý Štatl – taky dobrodružství, které bych si někdy rád zopakoval. A dokonce jsem se málem neudržel, a psal do tohoto textu smajly. Které do textů nepíšu, víte? Proto je to divné.
A teď spát, zítra (teď už časově dneska) je velký den.
#1.056
Dnešní pojednání mělo být husté, ale jednak jsem ho vyprávěl v hospodě, druhak jsem ho zapomněl. A z vousů mi čpí vindaloo. Které bylo taky husté. Prostě hustý den.
Hlavně vracení knížek v knihovně – dvě jsem vrátil, tři přivezl. Zaklínač, Neuromancer a Phil Marlowe, to je panečku trojka. No nic… zítra se polepším, třeba.
Anebo taky ne.
#1.055
Dnešní post je nečím významný, víte? A víte čím? Vůbec ničím, jako těch čtyřiapadesát před ním. Mám jednu hlubokou myšlenku, která mě vždycky napadne v práci, ale doma se po ní slehne zem.
Dneska jsem udělal radost sobě tím, že jsem udělal radost slečně lahůdkářce tím, že jsem jí ukázal, že i slušní zákazníci existují, i kdyby to měli být jen lidi z branže. Ona se mi chudák chtěla odvděčit libovou slaninou, jenomže nebyla. Ale měl jsem radost, že měla radost. Taky jsem tam strávil prodlouženou, nějakých jedenáct hodin, a z toho sedm a půl na infu. Byla to zábava! I když ti lidi byli dneska nějací švihlí.
Pak jsem se vrátil domů, a byl jsem vděčný za to, že mám co cvičit, že se můžu z únavy vyhrát. A tak jsem hrál. A bylo to lepší, než vyspaný, na kafi nebo na jiných drogách. Prostě super. A pak jsem si udělal večeři – prdnul jsem vejce na tu anglickou od slečny lahůdkové, pak to posypal solí a kari a česnekem a bylo to bájo.
Prostě pozitivní den, na to, že skoro začínal “Dominiku? Mohla bych vás o něco požádat? Mohl byste tu dneska být do šesti?” těsně před pauzou. Tak jsem nakoupil víc jídla a žiju. A snědl jsem normální porci a přebytek budu snídat a cajk.
Vše se v lepší obrací.
#1.049
Přiznejte se – kdo z vás mě nakazil pozitivním pohledem na svět? Směny na březen vypadají tak, že krom práce a školy nemám volno. Teda… volno v práci mám akorát na školu. Nové vedení dělá vtipná rozhodnutí, na která nejen nikdo není zvyklý, ale ke všemu jsou úplně nahovno. Dneska jsem byl na odpoledne a za pět hodin vstávám na ráno. A stejně se směju.
Provedl jsem taky dneska pokusování, co že se jako stane, když si nevezmu sluchátka, a nebudu do sebe cestou do a z práce ládovat hudbu. Cestou tam se toho zase tak moc nedělo, alespoň okolo mne. Zato jsem si mohl číst nerušen jakýmkoli rytmem. (Až na tu epizodu s nerožnutím v tunelu.) Cestou zpátky jsem slyšel buďto mrouskající kočky, nebo dvě retardované děti. Těžko říct, zní to podobně. (Nedělám si srandu z retardovaných dětí. Kočky zní jako děti, to je známo. A tyhle zněly… velmi jako děti, ale ne normální děti.)
Jo, to je asi tak všechno. Stejně je to víc než včera, tak cajk. Ještě mám ve přípravě pojednání o správném chování se, ale to až jindy, až se to nabalí.
#1.046
Tak jsem zase doma. Včerejší představa už tu není, nic zajímavého se dneska nestalo. Ach jo, o čem tak psát?
Během pokladnění jsem zase měl milion chytrostí, ale zmizely, protože jsem si je nezapsal. Prostě… dobrou noc?
Zítra poběžím maraton Brno -> Ostrava -> Brno, tak schválně jak to zvládnu, ou jé. Držte mi palce?
#1.045
Nevím, jestli jsem ji vzbudil zavřením dveří, nebo svým neustálým cinkáním klíčema. No jo, rolnička je rolnička. Každopádně se, za roztomilého protírání oči, ihned zajímala: “Dneska jdeš nějak pozdě. Chceš čaj? S nechutně hodně cukrem?”
Zeleňák s cukrem? chtělo se mi namítnout, místo toho jsem ji objal a pošeptal “Prosím.” Sundání bot mi trvalo mnohem déle než obvykle, jak jsem se motal. Když jsem sundával poslední mikinu, měla čaj hotový. Převlíknout se do domácího mi nezabralo ani desetinu času, jaký jsem očekával.
Posadil jsem se vedle ní na gauč a okamžitě si začal hřát obě ruce na hrnku. “Tak povídej, jaké to dneska bylo, co tě tak zdrželo?” A tak jsem jí to všechno vyklopil, od divných lidí, přes opilce chodící celý den, po nechutné fronty celé odpoledne, díky kterých jsme neměli čas doplňovat. Celou dobu poslouchala a hladila mě u toho po zádech. Pak jsem přešel k pokaženým dveřím vyhozeným z kolejničky, čímž jsem zodpověděl druhou polovinu její otázky.
Asi mi to zabralo dost dlouho – když jsem domluvil, měl jsem hrnek skoro prázdný. Tak jsem ho dopil a provinile pronesl: “Mrzí mě, že jsem tě vzbudil.” Na to se jen usmála a plácla něco o mnohem horších věcech. A usmívat se nepřestala, a bylo to nakažlivé.
„Jdem spát?“ A tak jsme šli. Schoulila se a já k ní, a všechno zlé zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.
No nebylo by to hezké?
#1.044
Dneska se stalo tolik věcí! V prvé řadě jsem se vyspal krásných deset hodin. Vstal jsem půl minuty před budíkem, zapomněl na něj, a z kuchyně jej šel zabít. Zjistil jsem při tom, že mám nějak divně zamlžené sklíčko na foťáku u mobil, což vyfocení QR kódu moc nezjednodušovalo. Ale vše jsem zvládl!
Pak jsem šel s velkými obavami navštívit Červený pult kvůli vstupenky na první knihovnický ples a taky vrátit propisku. Kvůli dvou věcem jsem tam šel, dvě věci jsem udělal, ale ta druhá byla koupě placky, takže propisku mám furt v kapse. Ou jé.
Pak jsem vyrazil do Tesca, abych mohl nakoupit na dnešní svátek všech zamilovaných. Krom energáče, dvou balení preclíků a jedněch pistácií jsem pořídil něco na zub i Teemovi a zakoupil jsem dokonce i kousek oblečení (!), který není (!) černé (!) barvy (!). Kdo ho na mě jako první uvidí, má bod. A to by nebyla návštěva NC KrPole, abych neodjel s vindaloo, že.
Kurňa, ta Ginny má vážně super zvuk.
No, a teď si tu tak sedím, dal jsem si vanilkovou kofolu, oříškové kafe, chybí jenom čaj s příchutí kávy a bude to komplet. Prý mám jít nakrátko – vlasy. Vousy dohola. Víc psát, víc hrát (na housle), víc pít (ale i míň pít). Nosit více barev. Na několika z těch věcí (včetně těch protichůdných) jsem už začal dělat. Kazí mi to jenom vlasy a vousy. Škoda té absence komentů, to by mě zajímalo, co byste mi na to řekli.
O čem bych tak mohl psát? Upíři jsou pasé, moc mainstream. Piráti právě taky zažívají jistou vlnu pozornosti (a to mám zrovna jendu rozepsanou, ach jo). Asi se dám na pohádky.
#1.043
Dnešek rozhodně neměl s pondělím nic společného. Bylo toho moca bylo to úžasné – a z nějakého důvodu mě dokonale pálí oči. Soči. Ou jé. Ajm šiping ap tu bastn, uo-o-o!
A zítra nikam nevstávám. Teda musím na Červený pult, ale nikam jinam. A pak cvičit a hrát AC4. Krásné vyhlídky po krásném dni, ou jé.