porodnice shonu plná

Tak jo, 23:59 to odpálím, nezájem kolik tu toho bude. Tak kdybych skončil uprostřed věty, víte proč.

Začínám na sobě asi pociťovat příznaky přepracování nebo co. Ráno jsem byl probuzen budíkem, ale poté, co mi došlo, že nemusím do práce, jsem si ještě pěkné dvě hodinky pospal. V sobotu, do práce. Koho by to kdy napadlo.

Budu asi muset omezit alkohol – na opici už jsem asi moc starý. Ta dnešní byla zasloužená. Ale rozchodil jsem to, tak nějak. Hlava sice pokoj nedala, ale žaludek si nakonec dal říct, tak jsem aspoň něco snědl. A večer naložil maso. Na zítra na oběd. Který si uvařím. Úplně sám.

Nejdůležitější event dneška byla ale zkouška. Původně jsme měli hrát s novým klávesákem a kytaristou – druhý jemnovaný ale žel bohům musel pracovně odcestovat, tak jsme si dali něco mezi obývákovou a opravdovou. Byla to radost, hrálo to samo. I když mi lehce falešně, občas. Ale to se poddá. Jsem řekl. Ještě teď se rozplývám, když na to myslím.

Rozečetl jsem novou knížku. Vždycky si z té knihovny nakonec nějakou odnesu. Teď je to Pád, napsal to R.J.Pineiro. Jsem těsně za začátkem, pomalu se to rýsuje, tak jsem zvědav, co s tím nápadem pan autor dokázal. Mám trochu obavu, že to bude překombinované, zatím to tak ale nevypadá. A nápad se seskokem mimo

Mám žízeň. Ono vlastně asi ani není divu – komu by se chtělo furt dokola vařit čaj. Vím, že to nic není, ale když po převaření, tak po převaření. Na semaforu taky chodím výhradně na zelenou, i když není žádné auto v dohledu.

Je zajímavé pozorovat, jak málo věcí se děje samo o sobě, bez jakékoli iniciativy. Jak jsem si hrál onehdy se spánkem, tak teď asi budu s věcma. Jen aby nedopadly jako dnešní návštěva knihovny -„moje“ knihovnice tam dneska nebyly, což je lehce depresivní, vzhledem k tomu, že na tu pobočku chodím právě kvůli nim. Těžko se to vysvětluje, tak se o to ani nebudu snažit.

Ou jé!

Včerejší kebab k večeři byl pravděpodobně ze psa. To mám za to, že utrácím za hovadiny. Zlatá čočka, fakt.

Ale už je to lepší, dík za optání.

To byste museli zažít. Typické „Jdeme na jedno.“ je so out of scope. Fakt že jo. Ale bylo to epické. Plus mínus. Absinth. Tam byl, já jsem neměl. Ou jé.

„Btw“ je fakt zvláštní zkratka. Zažil jsem snahu o převedení do češtiny, ale „ptže“ mi prostě nezní tak dobře. Zní to jako mrzák velmi podobný použití „bo“ ve smyslu „nebo“. Čili na facku. To já jen tak.

Dneska zase cesta bez kafe. Ale aspoň s Furious 7 – ještě jednou a bude to po sedmé. Před cestou proběhla výměna jak v akčním filmu. Flashka za housle. Snad jsem vyměnil dobře.

Jaké to asi je, žít ve světě, kde se neustále něco děje? Nedá se říct, že by se toho okolo mě dělo málo, ale nejsem si úplně jistý tím, o kolik z těch věcí se můžu podělit. A tak se tomu vyhnu. Pravděpodobně ne příliš obratně, ale obratnost jsem dávno vyměnil za… co já vím, pivo? Na druhou stranu zajímavost života je přímo ovlivnitelná osobou, která jej žije, takže jsme zase zpátky u „Za všechno si můžu sám.“ Nikdy jsem se s tím nehádal, abyste věděli. Když mi ta nezajímavost asi vlastně vyhovuje, samozřejmě až na to, že se nemám o co dělit. A ještě chvilku asi vyhovovat bude. Není to tím, že bych byl shnilý – to samozřejmě jsem, ale tím to není. Prostě jenom potřebuju změny dávkovat pomalu. A protože se toho v práci mění kvanta, a ještě osmkrát tolik měnit bude, přesně proto jsem asi rád za aktuální absenci vzrušení, akce a adrenalinu.

Teda až na to vzrušení. Ale za to si vlastně taky můžu sám.

Tak jsem si pěkně pofňukal, ou jé. Věřte, že to nebylo účelem. Účelem bylo uvědomění si, že si za to můžu sám. Nebo znovu-uvědomění si. Mise splněna.

Před dvěma týdny o víkendu se něco změnilo, měl jsem plány, měl jsem motivaci, momentum. Ale o tu setrvačnost jsem někde po cestě přišel. Však ona zase přijde. Po týdnu experimentů s různou dobou usínání a stavu mysli můžu s jistotou říct: Moje dobrá nálada a energie závisí na době spánku minimálně až vůbec. (Ve smyslu „Jistěže bych byl podrážděný, kdybych nespal vůbec.“ plus výjimky potvrzující pravidlo.)