porodnice shonu plná

Protože tenhle týden provádím ty spánkové experimenty, a protože včera jsem šel spát před jedenáctou, a víceméně střízlivý, tak dneska to zkusím lehce po desáté, a rozhodně ne střízlivý.

Poznatky z dneška: Stejně se mi místy chtělo spát, stejně mi chybělo kafe, stejně jsem časem málem přestal vidět.

Je to past.

Provádím takový… řekněme výzkum. Pokouším se vyzkoumat, jestli brzký odchod do hajan něčemu pomůže. Stojí mě to vážně hodně přemáhání, přece jen spánek je vlastně zabitý čas. Ale zrovna dneska to prostě budu muset oželet. Včera před jedenáctou, dneska před třičtvrtě na deset. Tak schválně.

Vy i Division mi to prostě budete muset odpustit. Zítra se podělím o poznatky. Pokud se mi nepovede zapomenou, že jsem nějaký takovýhle pokus prováděl.

Nebo že bych nešel?

Ale tak když už jsem o tom napsal na blag…

Včera jsem to trochu odflákl, na to, jaké to bylo jubileum. Ale měl jsem k tomu dobrý důvod. Byl jsem totiž v hospodě. S kamarády z Pardubic. V Ostravě. Pravděpodobnost, že by něco takového mohlo vyjít, se blíží nule – a přece k tomu došlo. A po celém dnu práce to dost bodlo. Skvělé.

A dnešek, ten byl neméně hustý. Trošku mě zamrzela absence Rychle a zběsile 7 cestou do Brna, ale zato jsem měl dvě kávy, takže tak nějak cajk. Pak zkouška, nějaké nahrávání na koleně v kvalitě, která čísly tvrdí HD, ale výsledek je diskutabilní. A jak jsem říkal i tam – přišel jsem na to, že mému telefonu budou brzo dva roky, takže očekávám, že se rozpadne. Mohl to udělat klidně i dřív, páč nevím, kde mám záručák, ale to mu hlavně neříkejte.

Vážně si musím dělat poznámky – chtěl jsem tady diskutovat sám se sebou o miliardě věcí, o tom, co se stalo za posledních sto třistapětašedesátek, chtěl jsem nastiňovat svoje plány do budoucna… ale nic z toho se v té mojí makovici přes únavu prostě neuchovalo. Nebo jsem to vypotil v té sauně, které se říká vlak. Tak jako tak jste o to pravděpodobně ošizeni, za což se taky omlouvám. Ale jinak to nejde, vážně ne. Ono to zase někdy dojde. Aspoň se vymaňuju ze spárů jubileí, narozenin, a podobných kravin. Až dopíšu rok, pak můžu slavit. 100 kousků a ještě s několika vynechávkama, to nic není. Možná když dám dalších sto bez děr.

A hle, ono je teprve lehce po půl jedenácté! Dneska půjdu spát vskutku brzy. Ou jé.

Ono už je to sto! Husté číslo, no ne? Je to víc, než sto dnů, za což se omlouvám. Ale je to milník. Gratuluju si, zapíjím. Brou.

To byl teda týden, to vám povím. Vlastně ne, zrovna jsem pověděl. Večery to většinou spravily, ale dny… Ale co, nebudu fňukat nad rozlitým pivem, a radši půjdu spát. Až ještě něco sesmolím, samo sebou.

Celou nepříliš povedenou cestu autobusem jsem dumal nad negativitou myšlení. Svého, protože jsem dneska nedostal ani kafe, i cizího – třeba ten týpek vedle mě ji přímo vyzařoval. A zavřel průduch klimatizace, i když se to nemá. To se řekne. Ještě, že si nedovolil sáhnout na ten můj. To bych se na něj v tom stavu asi usmál. Všechno jsem si to lehce masochisticky podpořil čtvrtýma Transformers. Jakože… on to není úplně špatný film, jen by mohl být trošku kratší a obsahovat trochu míň zpomalených záběrů. Ony se ty zpomalené transformace celkem rychle ohrajou – a to jsem dlouho žádný jiný díl (ani tenhle) neviděl. Alespoň ten tlusťoch, co měl moc těch zbraní, ten to zachránil. I když teda občas v pokuse o drsné hlášky mlel pěkné hovna. Větší, než já teď! Ale pořád celkem eye-candy. Lehký nadprůměr, ale na chvilku je můžu vysadit.

Co jinak… Nová hudba žádná, hry, hračky, elektronika, equip… Nic, nic nového, žádná změna. Teda v práci jo, ale jinak žádná. Tak já s tím něco udělám. Nevyšlo to tenhle týden, vyjde to ten další. Plán zůstává, jen se musím rozhýbat. A na to se musím dobře vyspat. Takže mne omluvte, ledaže byste mi chtěli pomoct.

Fakt nevím jak to dělám, ale jsem zase vyšťavený. Ta práce je občas asi náročná – fyzicky samozřejmě ne, ale dělat celý den jednu věc, třikrát, jenom trochu jinak… Nicméně si nestěžuju, to jen abyste věděli. Spíš se vymlouvám, proč to ani dneska nebude dávat hlavu ani patu.

Vůbec.

Oči mu napuchly pýchou slivovice mrštěné policí z okna vlaku jedoucího osm set metrů pod hladinou mořského vzduchu. Vlny vzdouvající sukně překrásných blondýn leštících kapesníkem lebky svých dávných milenců ledabyle prskaly jedním oknem vlaku dovnitř a druhým ven. Pórek zakopnul o zbytek těla jednoho z dávných milenců, čímž si vysloužil pochvalu překrásné blondýny, i její přízeň. Přízeň kulatou jako Rubikova kostka a obrovskou jako mravenec. Kterou mu z ruky vykopl jiný dávný milenec, naštván hledající svou hlavu.

Tak moc jsem se snažil, aby se to jenom tak vznášelo, a on se do toho stejně nějak vkradl pokus o smysl. Musím s tím něco dělat. Nemusím, chci.

Zvedá se vlna údivu
Bez jakéhokoli lidu
Vůbec nevím co píšu
Ale překonám Maryšu
Ou jé.

Ne, to prostě nevysvětlíš. Stav, věci co se děly, věci co se dějou, a co se teprve dít budou. Nevysvětlíš. Se s tím smiř.

Blemc.

Jo. Ne. Čím víc si toho člověk naplánuje, tím víc toho vypije, a tím míň toho pak udělá. Ale to asi ničemu nevadí, protože the more, the merrier. A pak aspoň zjistíte, jak je svět malý – jak čím víc si myslíte, že lidi znáte, tím víc vás překvapí, s kým kdysi chodili. Někdy bych do té Krčmy fakt měl zajít, podle všeho

Jsem vás chtěl obšťastnit dalším skvělým výblitkem mých spolupijců, jak už to tu bylo, ale aktuální debata je příliš hluboká a více vyvrhelů než mě asi jaksi nesnese.

Běžte spát, já už taky jdu. Skoro.

Dnes se stalo něco nevídaného. V průběhu dne jsem si dělal poznámky, co bych tady měl večer prsknout. Akorát ta poznámka nakonec byla jednom jedna. „nemohl dospat“ zněla. To proto, že jsem byl tak nervózní z toho, jak dlouho jsem nebyl v práci, že jsem se vzbudil za pět šest (půl hodiny před budíkem) a oči jsem měl jak tenisáky – prostě už nešly zavřít. Se tak občas stane, no.

Jinak se asi nic zvláštního nestalo, jak už to tak přes týden bývá. Snídal jsem, to je vlastně taky docela dost nezvyklé. Jsem se prostě naštval, a posnídal. A pak pracoval, smazal dobrou appku od Microsoftu (neuvěřitelné) protože pekelně žrala baterku. By mě zajímalo, k čemu potřebuje lockscreen přistupovat k poloze tak často, že ve dvanáct (čtyři hodiny na baterku) mám baterku poloprázdnou. Nebo poloplnou? Vzhledem k tomu, jak děsivě rychle zmizela spíš to první.

Taky jsem strávil celkem dost času v Dark Zone, ale to vám jednak asi nic neřekne, druhak vás to stejně nezajímá. (Jestli jo, tak se můžete procvičit v googlení. Hle, jak myslím na váš osobní rozvoj!) Ale neutekl jsem, moc jsem neumíral… trochu úspěch. Mělo to důvod, ale to je taky jedno.

A teď? Teď zabíjím čas do půlnoci, protože o půlnoci se paří! Faktor pařby je pět! Ne, není. Noční. Nebo spíš „noční“ – na dýl jak hoďku to nebude. Nikdy není. Ledaže by se něco jó posralo. A to teda zkusí.

Na tom projektu, co o něm furt mluvím, jsem dneska vůbec nedělal. Na mou obhajobu – sociální kontakt, kterým cesta do a z kanclu a pobyt v něm bezesporu je, je docela vyčerpávající věc, tak jsem si prostě dneska orážel. V kanclu jsem byl i proto, že dneska byla naposledy přítomna jedna kolegyně – odchází. Ale podle všeho na lepší. Takže jí to jednak přeju, a jednak jsem se musel rozloučit, přece. (Abyste si to nevykládali špatně – rozloučit bych se přišel i s kolegou.) Jediná osoba mimo náš tým, se kterou jsem udržoval kontakt. Tak třeba to tak i zůstane.

Woah, to byla ale osobní vsuvka! Jo! Si ale musím postěžovat, jaký jsem… vůsel. Jsem byl nakoupit – takové ty důležité věci: pečivo, párky, sádlo a tak. A že si koupím nějaký ten junkfood. Chtěl jsem slaninové krekry, nebo jak se to jmenuje. Alberťácké. Jsou relativně levné, není toho úplně málo, nejsou úplně špatné. (A kupodivu se nepřipravují na palmovém oleji, narozdíl od alberťáckých chipsů, třeba.) A já debil jsem vzal slaninové chipsy. Novinka, to jo. Musel jsem ji zkusit, minulý týden. Mám takové pravidlo – všechno, v čem je slanina, je boží. A ty chipsy mi dokázaly, že opravdu z každého pravidla existuje výjimka. Doporučuju předtím zkusit a nevěřit mi. Schválně pak napište váš názor, zajímal by mě. Jako fakt. Podle mého chutnají úplně jako paprikové, akorát… je na nich něco špatně. Naštěstí jsem se tak přežral večeře, že se jim dneska vyhnu. Takže zítra. Fuj.

Tak psát už jsem se relativně zase rozepsal (uff!), teď ještě začít pracovat na něčem kloudném. A ideálně se rozečíst. A dotáhnout aspoň část toho projektu. No, mám co dělat. Ale přijde mi, že zase něco dělám. Aspoň trochu. Kromě hraní Division.

Včera jsem se s tou délkou docela vytáhl, co? Jsem vás rozmazlil. Políbila mě nějaká můza, kterou ani neznám. Dneska trochu taky, i vím kde, ale už jsem tu dobrou náladu a tak stihl vydyndat. Teda ne, že bych neměl dobrou náladu, to není úplně pravda. Jenom asi spíš příjemně unavenou, a tak tedy nepříliš kreativní. Navíc jsem si vymyslel teda pěknou kravinu, a musím na tom aspoň začít dělat, než mě to nadšení pustí. Všecko se časem dozvíte. O něčem jsem ale přece jen chtěl… Jo!

Ne. Jo? Asi ne. Dneska asi zas víc ne. Omlouvám se vám, pusťte si za mě nějakou hustou písničku nebo tak. Teda puding. Včera jsem dokázal, že to jde. Dneska to, že ne vždycky.