aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Dneska nám to skončilo, tak už od toho máme pokoj.
Začal bych asi poznámkama, teda. Pak se k nim nějak vyjádřím. A pak budu ještě chvilku mlít, protože to byl vlastně docela inspirující počin. Pokus o počin. Pokusčin.
Pokračovat ve čtení „týden bez nadávání : zvonec“Včera byl tak vtipný den, že jsem si vůbec nevzpomněl, že vám dlužím článek! Ale ono je to svým způsobem OK, poněvadž víkend je o den prodloužený, takže je týden o den prodloužený… rozumíte.
Pokračovat ve čtení „týden bez nadávání : update (téměř) v půlce“Tak trochu jsem si říkal, že bych mohl oprášit „týden bez“, když už jsem za celou dobu existence té rubriky udělal jenom jeden. Tak jsem si řekl, že to zkusím bez nadávání.
Pokračovat ve čtení „týden bez nadávání : start“Původní plánované datum publikace bylo 21.9., datum mé svatby. Samozřejmě jsem to nestihl dopsat. Ale jako datum publikace jsem jej nechal. Takže ne, nehrabe vám.
„Dnes je první den zbytku tvého života.“ platí zrovna dneska ještě o trochu víc. I kdyby se změnil jenom můj rodinný stav. A že věřím, že ve většině ohledů se toho moc nezmění. Ale první den čehokoli je dobrý k tomu s něčím začít. Tak, jako to děláme každý rok na Nový rok, s tím rozdílem, že takový první den může přijít kdykoli. Ne nutně prvního v měsíci, prvního v roce, v pondělí. Ale čím větší první den, čím prvnější, tím lepší to bude po letech, když člověk u něčeho opravdu vydrží. Lepší pro paměť, samozřejmě. „Pořádně jsem zase začal psát první den manželství.“ No nezní to pěkně?
[Zní, že? Akorát se mi to zas nepovedlo.]
Na druhou stranu si musím hlídat důstojnost takovéhohle příspěvku. Ale jenom trochu, měl jsem totiž kvalitní slib. Bez vtipů. Bez pokusů o vtipy, dokonce. [Nakonec se jich pár našlo, nemohl jsem si pomoct. Ale bylo to hezký.]Takže teď si to hodlám taky tak trochu vynahradit. Ale jenom tro— Tak to bylo těsně, málem jsem se zacyklil. O čem jsem to… jo, první dny, začátky, začínání.
Začalo to tak, že jsem si řekl, že bych mohl zase něco napsat. Přece jenom platit si doménu a přes rok nevyblít ani písmenko je dost rozhazovačné chování i na mě, natož něco takového udělat několik let po sobě. Což se, světe div se, ještě nestalo, nicméně nehodlám s tím začínat. A tak jsem se zadumal. Většina plánů na nějaké denní příspívání krachla (i když i po docela dlouhé době), týdenní události si většinou nepamatuju celý týden. Mám na to teď systém, ale zvykám si, takže nic. Žádné sliby, žádné plánování. [A ještě že tak, že.]
Odstavec na tomto místě jsem přepisoval asi na šestkrát, a pořád byl k ničemu, tak ho shrnu, vlastně to celé shrnu: Budu psát, budu psát víc (už se mi povedlo i zprovoznit WP mobilní appku!), budu psát hezčejc a nadále stejně spysovně a kvalitně. Najdu si systém, nastavím zvyk, najdu čas. Dopíšu rozepsané, využiju kvanta poztrácených poznámek.
Jednu dobu jsem plánoval každý den jednu věc, ale ne v duchu třistapětašedesátky, ale tématický. Motivační pondělí, úterní song k přežití až do pátku, středeční herní koutek, atakdále. Jednak jsem ale nemohl ustálit počet příspěvků v plánu (pět? sedm?), druhak jsem se nemohl sám se sebou dohodnout na tématech. Jakože úplně pod stolem to není, jednou to z toho šuflete možná vytáhnu. Ale ne teď.
Prostě jako vždycky. Nejsem mrtvej, jenom jsem měl fakticky moc práce. A další výmluvy. Ale mám to rád. A tak s tím konečně něco udělám. Akorát ten román už do třiceti asi nesithnu, no.
A mimochodem: 401. příspěvek! Do nové stovky s chutí!
Tuto otázku si nepochybně položil aspoň jednou v životě úplně každý z nás. I kdyby to mělo být jenom proto, aby nakonec zavrtěl hlavou nad tím, jaká je to kravina. A já…
Pokračovat ve čtení „jak může sledování pornografie v pracovní době zvednout produktivitu?“
Máš recht, je na čase zase něco napsat. V první řadě se omlouvám, že jsem tak zmizel. Pokud chcete vědět proč, čtěte dále. Pokud je vám to šumák, tak to přeskočte. Další pro vás relevantní odstavec bude začínat slovem „xyzpatlerml“.
To byl taky nápad. „Však co, si půlnoci tam nebudu, to to ještě stihnu napsat.“ No jo, stihnout to stihnu, což o to. Ale té síly už moc není, zvlášť když je na téhle klávesnici každé písmeno dvakrát.
Ale ono je to občas třeba. Teda až na tu hlášku „Vy jste fakt staří.“ Tomu prostě nevěřím. Ale jak jsem tak poslouchal co se všechno stalo se spolužáky ze základky… aspoň nejsem v lochu. (Ani v Lochu, ale teď myslím vězení.) Na druhou stranu nejsem ani ženatý, a už vůbec nemám tři děti. Třeba časem. Otázka je jak moc je to dobře. (Děti. Jestli jste se prohrabaly až sem, tak k vám chovám obří respekt. Jste vážně po mě. A věta před závorkou byla samozřejmě vtip.)
Já to radši rovnou utnu, nebezpečí, že usnu uprostřed věty nabylo velmi reálných rozměrů.
Opět cestování. Za mámou a ŠlágrTV. S trochou štěstí se mi podaří aspoň večer protlačit… že já už jsem to psal? Jsem si to myslel.
V tom případě jsem dneska asi prázdný jako hlava žáka na konci letních prázdnin.
Škoda, že se do mé denní kvóty slov nepočítají maily. Dneska jsem toho do nich napsal fakt hodně. Ale jinak se nic zvláštního nestalo. Masivní bolest hlavy zhatila návštěvu mé oblíbené knihovny, chybí mi dokoukat poslední díl The Thick of It (hádejte, co budu dělat u večeře, cha!) a zase je hodin jak na kostele a já nic nehrál. Zato jsem ale splnil aspoň jeden ze slibů, které jsem dal. Není to úplně špatný pocit. Horší možná bude, až dostanu feedback, ale… musím si věřit! Mimochodem se blížíme do půlky tohohle běhu, a já jsem zatím nepoužil jediný smajlík – prvoplánově. Takže jestli jo, upozorněte mě na něj, a já budu moct rovnou začít znova.
Chtěl bych strašně moc napsat, že jsem prováděl nějaké hluboké přemýšlení, že jsem přišel na Základní otázku života, vesmíru, a vůbec… ale nemůžu, není to pravda. Přes tu hlavu fakt nejede vlak. Možná by bylo lepší, kdyby přes ni přejel. Navíc se asi stávám závislým na čaji s medem, co tu chlemtám po hektolitrech – fakt že jo. Když ho dlouho nedostanu do úst, mám na něj chuť. A když jsem si dal kafe, abych neusnul u práce, očekával jsem chuť toho čaje.
Tak jsem si zkusil přežít v té Division a umřel jsem. A tak nějak jsem poznal, že jsem se asi zamiloval, tak jsem spěchal napsat tohle, ať na to zas nezapomenu.
Ale když ono není moc o čem. Dobrodružství si mě samy nenajdou. A přes týden to fakt moc nejde.
Tak jinak, přes pracovní týden se mi fakt moc nechce. Lepší?