Ono se toho včera a dneska stalo tolik! Ale já jsem tolik unaven!
Že jste to vy… sedněte a poslouchejte příběhy princezny.
Sobota začala velmi pozvolna, i když její začátek byl zabarven absencí zrzavého kocoura. Ale i ten se nakonec našel – prostě se ráno objevil za oknem, mokrý od čumáku po ocas. Takže všechno dobře dopadlo, my se mohli sebrat a jít obědvat. A že to byl pane oběd, zase. Takové množství jídla. A pak cesta do Cajzlu. Proč? Bo konzert!
Zatím nejlepší, nejúžasnější a vůbec konzert, co jsem s Erthou odehrál. Jsme se na tom vlastně tak nějak kolektivně shodli. Krom bicmena, tomu se v půlce ztratila kytara, tak moc vesel nebyl. Pak jsme, tedy ti, co neodjeli, pařili na Dementy, se kterýma končil houslista, což jsme se dozvěděli až na konci, a potom jsme lehce popíjeli pivo. Načež nastal přesun do hlavusložírny, za kteroužto šanci moc děkovam, neboť mi to protáhlo dovolenou o den. A výborná brusinková finská to všecko jen podtrhla. I když mi bylo lehounce smutno.
Probuzení přišlo ráno, neboť pro změnu E&E odjížděli, a Richard teda jako s nima. Zatímco já jsem sice zůstával, ale na Florenc bych sám určo netrefil, tak jsem prostě jel s nima, no. Jsem si ani steelky nestihl zašněrovat, že to jako dodělám na Florenci. (No ne, že jsem je teď rozvazoval nedošněrované, že.) Pak den plný tajných věcí, rýžových hranatých křupavých, Herkula s Lovcem, čaje, lesního ovoce, korunka ne na hlavě (klikatá a strastiplná cesta k ní, obrovská podpora představivosti a ten úžasný pocit), nahatá ženská procházející se po nábřeží. Dneska se toho jako fakt stalo hodně. A ještě víc se stane – plno plánů, čím více šílených, tím lehčeji uvěřitelných.
A zítra do práce. Pořád ještě zítra. Ou jé.
EDIT: Mi to úplně vypadlo. Památná věta: “Fakt jsou strašní, když už to v cpou i do názvu ulice – Vocelová.”