aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Dneska vás poprvé v této třistapětašedesátce odbudu. Pravděpodobně. Jedu totiž na konzert, takže večer už nebudu mít čas cokoli dopsat, nehledě na téměř jistou vybitost mého mobilu.
Si tak sedím ve Žlutém busu směrem do města, kde budu s největší pravděpodobností zanedlouho bydlet, klima mi fouká na plešku, housle mi stojí mezi nohama, a dumám nad tím, co za film si pustím.
Nic víc ze mě dneska nedostanete. Možná jen nástin vtipu – všichni ho určitě znáte. Je nějak takhle: „Ťuky ťuk.“
… teď!
Ehm. Dneska sebudu pravděpodobně vyskytovat v protředí nenaplněném internetovými schopnostmi, tak aspoň něco málo napíšu teď. Jsem zase málem zaspal. Naštěstí moje vnitřní hodiny provedly budíček, leknutím jsem vypadl z postele a zjistil, že jsem zaspal čtvrt hodiny a že jsem úspěšně usnul u nastavování budíku.
Jedu totiž na výlet, víte? Zkouška, muheh. Víkendová, muhehehe!
Trošku jsem uklouzl, nebudu ani předstírat, že jsem to stihl. Takže nejdřív včerejšek.
Normální den v práci, s těšením se na pár hezkých věcí, na které nedošlo. A kolem desáté jsem odsouhlasil, že klidně budu pracovat až do šesti – tak jsem pracoval. O půl sedmé jsem opustil obchod ve stavu vyčerpání a hladu, obojí téměř absolutní. (Ale téměř – nejedl jsem doteď a žiju.) Neměl jsem ani sílu odmítnout, když jsem byl odvolán do hospody.
Jak Fyfka správně podotkl – měl bych si pořídit iPhone – na tom bych budík vytrhnutím baterky nevypnul.
Takže jsem zase zaspal, naštěstí mám všechny tajné věci až odpoledne. Takže jsem se spíše prospal, hm hm.
Jsem zvědav, co se stane dnes. A zpoza pokladny vás prosím – ne všechny věci se dají skrz sáček jednoduše načíst. Věci s kódem (tvaroh je výjimka, čte se i přes sáček dobře) můžete nasáčkovat za pokladnou, zas takové zdržení to není. Narozdíl od toho, když ony věci musím vyndat a zase vrátit. A ještě když to jsou oplatky a každá jiná.