aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Už dva lidi mi řekli, že mám jít nakrátko. Že by?
Dneska se nic zvláštního nestalo. Normální den. Spaní do osmi. Devíti. Desíti. Pak zkouška, práce. Žádné manko, konečně moje kasa s úžasně natřeným razítkem, trochu doplňování, trochu Info. Zkoušku jsem možná dal, možná ne, těžko říct. Bylo by to fajn.
Master na oslavu něčeho, co ani nevím, jestli můžu slavit.
A pak Óčko a nějaké jejich flirtovací věci. A zrzečce se celou dobu nikdo neozval. Chuděra.
Stejný problém jako všechny předešlé dny – myšlenka moc velká na to, aby se mi vešla do paměti.
Ale začal jsem cvičit. A nasadil jsem jakous-takous zdravou stravu. Schválně, jestli to dřív půjde poznat, nebo to vzdám.
Až budete jednoho dne vlastnit obchod, objednávejte víc balíčků padesátikorun. Věčně nejsou, věřte mi.
Dneska jsem měl možnost jít se pořádně vyspat. Jak to dopadlo? Budu spát o hodinu dýl. Ou jé.
Tak moc jsem toho dneska chtěl udělat. Ale nenapsal jsem si seznam, takže si ho píšu teď a udělám to zítra. Ale konečně jsem vrátil zpropadenou zapékací mísu. A taky přešel na zdravou stravu. A začal cvičit.
Zapomněl jsem přestěhovat nábytek, poskládat postele a přeměnit Teemovu podestýlku. Nu což, alespoň se zítra nebudu nudit.
Vtipná věc, jak funguje moje paměť. Něco mi dojde, řeknu si “To by bylo fajn použít v třistapětašedesátce,” pak si to celý den pamatuju a když sednu, že to sepíšu, má hlava je kebula rasa.
Když platíte malý nákup kartou, neomlouvejte se za to. Vychází to asi třikrát rychleji, než platit tisícovkou. A za to se nikdy nikdo neomlouvá.
A kdybyste v Tesco v NC KrPole nalezli mražené ovoce, ideálně jahody, dejte mi nějak vědět kde – je to jedna z položek (tohle a ovesné vločky), kterou jsem hledal nejdýl, a narozdíl od výše zmiňovaných ji nikdy nenašel.
Jo, a než začnete někomu pracujícímu vyčítat nedostatek času, zkuste si taky najít práci – schválně kolik toho času zbude vám.
Peace.
Dnešek byl dnem, který jsem potřeboval. Přes veškerou touhu a povinnost se učit jsem nedělal absolutně nic. A nemůže za to Creed. Prostě jsem si odpočinul. Od všeho. Vstal jsem v půl jedenácté, najedl se, podíval se na pár dílů Californication, ujasnil si, že jediné, co mi v životě chybí, je psací stroj (protože: do kompu se píše možná dobře a lehce, ale kdo se má v tom bordelu vyznat? se storjem prostě vezmete stránku, přelétnete ji očima a můžete pokračovat), trocha kytary a houslí, výlet zmrzlou krajinou do obchodu (a zpátky), pepřenky s černým pivem… Odpočinek. Chyběl mi. A těším se na to, že zítra dám učení všechno a v pondělí za to budu řádně odměněn.
Shrnuto: pokud je všechno na hovno a všechno vás sere, najděte si den. Jeden den, kdy se skoro nehnete. Nehrajte. Jezte, pijte, čtěte, sledujte. A pak běžte spát s vědomím, že ten den nebyl zabitý, naopak – že přesně to vám chybělo. Jako teď já.
Peace.
Nevím, jestli to je zbytek dobré nálady ze včerejška, nebo na mě působí Morena tím svým necelým centimetrem sněhu (zatím), ale dobrá nálada mě zatím neopouští. Taky za to možná může Hank Moody a jeho příběhy, na které se dívám, pěkně od začátku. Nicméně jsem se chtěl vypsat hned, než odejdu na onu divnou směnu v divné sestavě.
A zase mi došla slova. Musím na tom zapracovat, vím o tom. Ale dobrá nálada je snad prvním krokem do míst, kde se slova nacházejí. Kdysi jsem se tam dostával skrz depku, ale té jsem měl poslední dobou tolik, že natuty vím, že tudy cesta nevede.
A na bolavou hlavu kafe přestává pomáhat. Možná málo hydratuju, hm. Nějak se mi přes ni (bolest, možná i kávu) ale nejde soustředit. Vím, že vy, co jste zůstali se mnou, čekáte na zvrat. Pokusím se vás nezklamat.
Slovy sedláka z W3: “Hurá do práce.”
Tak, konečně na bytě. Kafíčko, lázeňské oplatky a nový Arrow. Až tohle dopíšu, teda.
Dneska jsem se konečně vyspal. Jako dorůžova, bez budíku a těch capin okolo. Dokonce jsem udělal rozcvičky a věci. Prostě krása. Vůbeccelý den byl krása.
V práci nejlepší sestava, která se ale za týden způlky a za další měsíc úplně rozpadne. Snad místo těch dvou přijde někdo podobný. Ani mi nevadilo, že jsem tam byl (jako každou odpolední) dýl. Měl jsem dokonce husté moudro pro zákazníky, ale někde po cestě jsem ho vytrousil, zákazníci zajisté prominou.
Pomalu začínám věřit, že se vše v dobré obrátí, i když zítřek bude záhul – divná sestava, kdo je vedoucí směny jsem ani nezjišťoval, v rámci zachování dne pěkným.
Včera, po tom, co jsem napsal tenhle žvást, jsem chvíli hrál na Ginny. Zkoušel jsem Battlefield 3 a CS:GO – obojí se hraje krásně, je něco úžasného mít ten feedback mechanického klikání. Není to rušící ani vtírající, zkrátka příjemné. A celkem se mi i dařilo, těžko říct, jak za to může Ginny.
Spát. Teď.
Sice vás dneska opět odbudu, nicméně jsem přišel na to, kde dělám chybu. Kdykoli mám hlavu plnou nápadů, říkám si: Ještě je čas, co když se mi stane něco hustého? A pak je najednou půl dvanácté a já mám napsané kulové. Řešení? Neodkládat to na poslední chvíli.
Ale ono se stejně nic moc neděje – furt to samé. Krom toho, že na ráno jezdím šalinou 6.08 a dneska jsem vstával 6.20. Což o to, odjel jsem 6.28 a na České stihl šalinu o pět minut později, než je zvládnutelné na sedm na kasu. Nicméně jsem si pro změnu zapomněl klíče, takže dnešek proběhl bez taháku a vlastní propisky. Já! Který mám QR Captchu v budíku. Já, který musím vstát a dojít až ke stolu, abych vypnul budík. Já debil jsem si znovu lehl a vzbudil se za hodinu. Mohlo být hůř. Poučení pro příště: Nelehej si, vole.
Vidíte, a přece to bylo aspoň lehce poučné. Tele jsem.
Dneska byl den blbec. Poprvé jsem se více chytnul se zákazníkem – někteří lidi prostě nechápou, že krom ceny se musí dívat i na to, k čemu cena patří. Hlavně když je jedno místo pro značení a dvě police, resp. hlavně u piva police a basy na zemi. Z trezoru/kanceláře jsem odcházel několikrát, naposledy když jsem zapomněl vrátit zámek k šuplíku. Ale aspoň byli krom toho jednoho zlého pána všichni hodní.
Zkoušku z Bloku expertů jsem krásně stihnul, a mám z ní až moc dobrý pocit na to, aby byl pravda. Uvidíme po víkendu, hm.
Na druhou stranu to vypadá, aniž bych se to snažil zakřiknout, že se našel někdo, kdo s náma, a hlavně se mnou, bude ochotný bydlet. To je celkem dobré znamení.
Všechno podtrhnul nákup – šel jsem pro seno a něco zeleného pro to ukvíkané prasátko z Guiney – a vrátil jsem se sice s tím, ale taky s jedenapůllitrem piva a Spritem – když už to bylo ve slevě, že.
Přes den jsem měl tolik myšlenek, ale ony před mou teď už unavenou myslí zdrhly a někde se schovaly. Jak typické. Tak jenom dvě moudra zpoza pokladny:
Zkontrolujte si, klidně několikrát, že máte opravdu svůj šuplík. (To kdybyste se taky dostali za pokladnu.
Když kupujete cokoli, nejen věci ve slevě, čtěte si i jméno věci, nejen její cenu. A když to zmrvíte, nechte si narůst koule a přiznejte chybu.
Děkuji. Zelda – konec.
Další večer je tady. Měl bych napsat další 365ku, měla by být hodnotná, úžasná a dokonalá, jako všechny před a po ní. Měl bych. Ale dneska na to, s dovolením, kašlu.
Moudro ze života za pokladnou: Zákazníci přicházejí po vlnách. Čím větší klid, tím víc jich pak najednou přijde.
A když už jsem nenapsal nic víc, tak ještě jedno: Mince dosypávej až při posledních dvou až čtyřech kusech. Jinak jimi najednou začnou všichni platit. A nepůjde ti zavřít kasa.
Obojí je true story, obojí z dneška.
A další HIMYM bude až příští týden. Bohové, kdo to má vydržet.
Jak jsem se do práce dneska netěšil, tak to bylo fajn. Nikomu jsem nezapomněl vydat, měl jsem dohromady asi tři storna, z toho jedno nebylo má chyba a jedno planý poplach. Stihl jsem přestávku, kasu jsem zavíral v plusu, dvoustovky došly jenom jednou… Prostě lahoda. A nuda.
To důležité je, že jak jsem včera měl depku z úpravy směn vstříc zkouškám, tak to dneska šlo hladce. A jak mi to zvedlo náladu se snad ani nedá popsat. Škoda toho Infosu, který už jsem si zařídit nestihl. Ale co, aspoň to nebudu mít tak lehké, ten příští termín, že. Takže *klep klep klep* to i vypadá, že budu třeba možná jako studovat i další semestr. Pokud se do toho teda obuju, a zároveň se mi nepovede sebe sama strhat.
Co se kloudných věcí nepracovních týče, udělal jsem absolutní kulové. Sherlock, Castle a Ripper Street mě dostaly, pak trochu paření… stydím se za sebe, ale když já se skoro nemohl hýbat. No vážně, přesun z gauče do křesla byl téměř nadlidský výkon.
Abych nemlel jenom o dnech a mých prožití jich, tak jsem se rozhodl na konec každého postu (do vyplýtvání zásob) vložit nějaké moudro ze života za pokladnou. To dnešní zní:
Čárový kód nachází se vždy na poslední straně, kterou prohledáváš. Pokud není ani tam, máš na něm prst.