Odpolední – celodenka – ranní. Omluvte mne, jdu spát. A přijela mi žena, bolí ji zub, tak mě možná nenechá fňukotem vyspat. Muheh.
#2.018 – fujtajxl
Tak včera jsem nic nenapsal, no. Víte proč? Protože jsem vstával brzo. Nelidsky, nehezky, zavrženíhodně brzo. Kdybych vám řekl v kolik, už nikdy byste se v klidu nevyspali. Protože by vás to strašilo ve snech. Tak je to děsivé číslo.
Návrat z dovolené byl drsnější, než jsem čekal. Protože stále ještě neumím říkat ne, tak jsem včera kývl na dnešní směnu ještě před tím, než jsem zjistil, že zítra mám celodenku. A stejným způsobem jsem pak kývl na to, že půjdu na brzo. K tomu nejsou mince, zase, je nás málo, stále… prostě klasika. Po idyle na vodě absolutní obrat. Ale tak mají asi dovolené fungovat.
Málem jsem to zase dneska nenapsal, ale pak jsem si vzpomněl, že nemusím, že to píšu pro sebe. A tak jsem to napsal. A poznámka pro sebe: instalace Diablo 2, Warcraft 3 a Call of Duty 2 nic nevyřeší. Najednou je skoro jedenáct hodin.
Další mapu kampaně? Nebo radši ne…
#2.012 – první den v lodi
Dneska jsme strávili první den na vodě – pro mě po dvou letech, nevím jak ostatní. A bylo to stejně epické, jako si to pamatuju, jenom to vedro by mohlo být trochu menší. Naštěstí není nic jednoduššího, než si skočit do vody, že. Tak ten příběh? Nebo to radši nechcete riskovat? Co se vás vůbec ptám, tady ho máte:
Bylo jednou jedno sloveso. To sloveso se jmenovalo „být“. A protože bylo hyperkůl, vyskytovalo se ve všech myslitelných tvarech. Navíc s ním skoro každé slovo chtělo kamarádit, protože bylo, jak zmíněno výše, hyperkůl. A to slovo bylo nesmrtelné. Mohl bych vám o něm vyprávět tolik různých příhod, že byste nevěřili, že jde o stejné sloveso. Ale já to neudělám, byla by to nuda. Radši začnu znova. A hned teď, abych se zas nevymlouval na zítra. A už nezačnu „Byl/a/o/i/y“.
Ludvík Štěně byl dobrák od kosti. Kdyby svět fungoval podle rčení „Čiň jiným tak, jak chceš, aby činili oni tobě,“ byl by nejšťastnější člověk v celém multiverzu. Ale tak to nefunguje, že. Všichni víme, že „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ je mnohem trefnější. A přesně tak to fungovalo pro našeho milého Ludvu.
Proč? Muhehe!
#2.005 – prázdný den
Dopoledne a jeho zajímavost se krčí strachy před dny nedávno minulými. Říct, že se nic nestalo, by mu stále dodávalo více váhy, než si zaslouží. Alespoň jsem se dozvěděl, jak to dopadlo s Kensi a… jo, to je tak všecko. Zato odpoledne? Úplně jiný level.
Kecám, stejně naprd jako dopoledne. Lidí sice nebylo moc, ale od jisté doby byli prostě jak blbí. Ke všemu došly velké mince, to na náladě taky zrovna nepřidalo. Pak jsme málem neodešli, blbý alarm. No, prostě zábava.
Nějak na mě tady v tom Brně dosedla únava ze všeho. Na cestách mi bylo mnohem líp – možná to bylo společností, možná vzdáleností od reality… ale sežrat se tím tady nenechám. Stejně bych tomu nechutnal, celý od sprcháče a šamponu.
#1.143
Dneska byl ručníkový den. Věděl jsem to, celý rok jsem se na to těšil. A pak jsem, já tele, nechal ručník doma. Ještěže jsem nepropadl panice, a tu třínáctihodinovou směnu přežil bez manka. Dokonce v plusu. Přes deset korun. Ale bylo to kruté.
Dobře se u toho nicméně přemýšlelo. Akorát jsem asi vážně schizofrenik – práci nechávám v práci, včetně všech nápadů a myšlenek. Ještěže aspoň nákup si vždycky donesu.
Taky jsem na sobě našel klíště, které jsem se prvně snažil vymáčknout, bo jsem si ho spletl s jebákem. Nebyl to jebák, bylo to klíště, a po vytažení moc hezku křuplo mezi nehty ukazováčku a palce levé ruky.
Zítra zkusím snídat, hezky sladké – závin a kafe. Píšu to tu už teď hlavně proto, že zítra o tom určitě nepojednám. Očekávám velké věci. Třeba dost cukru v krvi už na začátku dne, menší hlad během směny (zítra odpolední) a hlavně… hlavně že si pochutnám.
Taky jsem přesunul se z gauče do postele. Moc fajn, hlavně teď jen zahodím noťák a spím. Proč jsem to udělal? Bo mi odešla nabíječka k mobilu, tak nabíjím z USBčka noťáku, a mobil potřebuju mít u postele kvůli budíku apk.
Jsem se snažil si tu dnešní projít a něco zkurzívovat nebo otučnět, ale ono to prostě nejde vždycky, no. Tak snad příště. (Já vím, že ta záměna není podruhé tak vtipná. To je účel. Abyste si uvědomili, že “Mi to nikdo neproplatí.” nebylo vtipné ani poprvé.)
#1.135 & #1.136
sobota
… byla epická. Jsme se dosyta vyspali, jako úplně. Znovu, stejně jako předchozí večer, jsme byli překvapeni množstvím bezlepkového pečiva, které se dá sehnat – a to včetně koláčů. Tak jsme se přecpali. Pak maminka vytvořila výborný oběd – ostatně jako vždycky – a tak jsme se přecpali ještě jednou. Pauza na kafe byla zkrácena ženinou i mou touhou hrát a zpívat si, tak jsme teda šli – a bylo to rovněž epické. Hlavně, že akordy k Phantom of the Opera zůstaly na stole, chjo. Jsme se tak zahráli, že najednou šly Vraždy, tak jsme s těma psama šli až po nich. Bych nikdy nevěřil, jak moc se dokáže les změnit za nějakých deset let. Možná trochu víc. Ale prošli jsme se taky epicky. Pak jsme něco málo sežrali a večer završili Hunger Games II.
neděle, tedy dnes
To jsme se vyspali ještě víc, mnohem víc. Protože to byl oficiálně měsíc, tak jsem vytvořil postelovou snídani pro oba, k ní jsme si pustili pět dílů druhé řady VGHS a když jsme se zvedli (v ty čtyři), bratr už měl hotovy tři čtvrtiny oběda. K obědu jsme se chtěli dívat na ten šestý, finálový díl druhé řady, ale bratr tyto plány rozbil Bláznivou střelou 2 1/2. Jsem zapomněl, jak dokonale debilní, ale debilně dokonalý ten film je. No, pak jsme si skoro pobrečeli u finále VGHS, trochu se prošli po přátelském sousedství mého dětství, a nechali se hodit na nádraží. A teď si tak jedeme, za chvíli dojedeme, a půjdeme spát. Brou noc.
#1.122 & #1.123
Ono se toho včera a dneska stalo tolik! Ale já jsem tolik unaven!
Že jste to vy… sedněte a poslouchejte příběhy princezny.
Sobota začala velmi pozvolna, i když její začátek byl zabarven absencí zrzavého kocoura. Ale i ten se nakonec našel – prostě se ráno objevil za oknem, mokrý od čumáku po ocas. Takže všechno dobře dopadlo, my se mohli sebrat a jít obědvat. A že to byl pane oběd, zase. Takové množství jídla. A pak cesta do Cajzlu. Proč? Bo konzert!
Zatím nejlepší, nejúžasnější a vůbec konzert, co jsem s Erthou odehrál. Jsme se na tom vlastně tak nějak kolektivně shodli. Krom bicmena, tomu se v půlce ztratila kytara, tak moc vesel nebyl. Pak jsme, tedy ti, co neodjeli, pařili na Dementy, se kterýma končil houslista, což jsme se dozvěděli až na konci, a potom jsme lehce popíjeli pivo. Načež nastal přesun do hlavusložírny, za kteroužto šanci moc děkovam, neboť mi to protáhlo dovolenou o den. A výborná brusinková finská to všecko jen podtrhla. I když mi bylo lehounce smutno.
Probuzení přišlo ráno, neboť pro změnu E&E odjížděli, a Richard teda jako s nima. Zatímco já jsem sice zůstával, ale na Florenc bych sám určo netrefil, tak jsem prostě jel s nima, no. Jsem si ani steelky nestihl zašněrovat, že to jako dodělám na Florenci. (No ne, že jsem je teď rozvazoval nedošněrované, že.) Pak den plný tajných věcí, rýžových hranatých křupavých, Herkula s Lovcem, čaje, lesního ovoce, korunka ne na hlavě (klikatá a strastiplná cesta k ní, obrovská podpora představivosti a ten úžasný pocit), nahatá ženská procházející se po nábřeží. Dneska se toho jako fakt stalo hodně. A ještě víc se stane – plno plánů, čím více šílených, tím lehčeji uvěřitelných.
A zítra do práce. Pořád ještě zítra. Ou jé.
EDIT: Mi to úplně vypadlo. Památná věta: “Fakt jsou strašní, když už to v cpou i do názvu ulice – Vocelová.”
#1.115 & #1.116
Jsem včerejšek zas nějak zaspal. Ale měl jsem k tomu dobrý důvod. Nejprve jsem totiž byl v práci. Pak jsem přijel domů a dozvěděl se, že jedu s částí ertí frakce z Čech navštívit frakci v Adamově. Tak jsme jeli na epický výlet, poznali nové lokace, trochu poexpili, a pak se váleli na tom jejich huňatém koberci a tlachali. Pak jsme šli s frakcí z Čech na konzert, který byl výborný – a hlavně v sobě nesl překvapení v podobě Greedy Invalid. A proto jsem včera nic nenapsal – přišel jsem domů, padl na postel a odumřel.
Dnešek se nesl v duchu odpočinku – i když jsem měl celý den plnou hlavu chybějících úkolů, nic jsem neudělal. Jen jsem se podíval znovu na první díl Kateikyoushi Hitman Reborn!, nakoupil pár věcí, zahrál si na kytaru a zazpíval k tomu (třeba Rains of Castamere), trochu se prošel a pak se zase zasekl u seriálů. Teď mám energie až na půdu. A čím dál víc se těším na středeční konzert.
Se jako fakt pokusím, aby se dvojdíly neopakovaly, ale občas je to fakt těžké – můžu si sypat popel na hlavu jak chcu, ale stejně jsou dny, kdy se k tomu večer nedostanu, a ráno prostě není co psát, no. Tak sorry, jako.
#1.109
Dneska se v zásadě nic zvláštního nestalo. Krom toho, že to v práci rychle a v pohodě uteklo – to je, pravda, celkem zvláštní. Odcházel jsem s úsměvěm, vlastně jsem se nechal svézt. Chvilku jsem nic nedělal, a pak jsem v tom pokračoval. Pak jsem šel spát, protože mi nebylo úplně nejlíp, a když jsem se vzbudil, bylo mi úplně stejně. A pak jsem hrál – na housle a kytaru, protože na víc věcí zatím neumím. Teda nervy, ale to zrovna není nikdo poblíž.
Jsem vás chtěl poprosit. Až se budete chtít obout do pokladního, ujistěte se, že za tu věc opravdu může. Protože není nic nepříjemnějšího, než když na vás někdo půl minuty řve za něco, co nemůžete ovlivnit. Dneska to sice nebylo půl minuty, ale já z toho infa fakt nemůžu pro ty cigarety odejít, nehledě na to, že nemám klíč od místa, kde jsou uchovány.
Taky mi dneska hodně lidí přálo hezkou koledu, což sice neklapne, když stojím za kasou, ale je to hezké. A ještě líp – hodně lidí mě chválilo, platí u mě rádi. To vždycky zvedne náladu. A takových je, naštěstí, zatím víc.
#1.102
Tak jsem včera úspěšně složil nadpozemsky těžké přijímačky, které nikdo, komu to není souzeno, nesloží, a jsem tedy oficijální ertí člen. To jako že jsem v Ertě. Nedokážu si svůj život bez Erthy představit. Doufám, že i vy si na Erthu někdy zajdete, a uvidíte, jak krásně to šlape – protože dneska to šlapalo jak dobře namazaná a udržovaná mašina. A budete stát pod pódiem a volat: Ertho! Zahrajte Where The Wolves Are! A pak řeknete o Ertě všem svým známým, možná se s Erthou i opijete!
Dneska jsme totiž absolvovali, pod vedením hlavní lingvistky a generálky, dotazník o ohýbání kapelního jména. Ty věci nahoře vznikly jako správné odpovědi. Tak jsem si je potřeboval poznamenat. Ale i jiné věci které vznikly byly super. Dokonalý nápad.
Vážně nám to dneska moc hezky hrálo, včerejší večerní deprese zůstala zakopána v propadlišti dějin. Moc hezký víkend to byl. Já to asi nebudu rozvádět, počkejte si, jestli někdy nevyjde kronika.
Taky jsem měl tmavou tlačenku – to je pane věc. A bez piva. Protože musím míň pít. A ztratil jsem svou jarní depresi. Takže teď jsem zase veselá princezna. A zároveň její věrný rytíř Zerd.