Štítek: pátek

Publikováno

#2.020 –

Zase práce, valnou část dne. Před ní i po ní NCIS. (Jeden díl od každé odrůdy. [Víte o tom, že od září začíná další spin-off – NCIS: New Orleans?]) To hlavní ale je, že píšu. Sice o pár hodin později, ale nejsou to čtyři dny. A taky jsem se dokopal běhat, po jedenáctihodinové směně, v jedenáct večer. Jsem prostě čím dál drsnější.

A co vy, co drsného jste udělali dneska vy?

No dobře, zas tak drsné to není. Ale aspoň už vím, že se umím dokopat do čehokoli budu chtít, pokud budu opravdu chtít. Důležité je vtom hledat tu radost, a co nejvíce ignorovat povinnost. Fakt že jo. (Jako třeba já teď – píšu tady absolutní žvásty, zplozené něčím vzdáleně podobným volným asociacím, a stejně z toho mám radost. Protože píšu, jak jsem si slíbil [I vám, ale hlavně sobě.] a smysl to taky trochu dává. Lehce. Notak. Že jo?)

Mimochodem: když nějaká věta končí otazníkem, můžete to chápat jako pobídku k využití těch komentářů, díky kterým jsem všecko to psaní přenesl tam, kam patří – sem. Na mé stránky, na mé doméně, založené jednoho dne, kdy byly .cz (a .eu) domény v akci, a kdy jsme strávili večer v Traubce vymýšlením vtipných věcí. Nejvtipnější byl samozřejmě Fyfkův nápad s cordonbl.eu, ale ta už je zabraná. Sakra.

No dobrá, já už teda usínám. Ale máte nad čím přemýšlet.

Publikováno

#2.010 – předvečer dovolené

Zítra jedu na první dovolenou ve svém životě. Tak schválně jaké to bude. Kecám – bude to pekelně ostrý výlet.

Ale abych pokračoval v deníčkové tradici… dneska se nic zvláštního nestalo. Teda krom toho, že bratr boural, v podchodu jsem slyšel kytaristu a houslistku hrát Transcendence od Lindsey Stirling (a měl tak málo času, že jsem nemohl poslouchat dál, natož jim přihodit pár drobných), bolí mě zub… bla bla bla.

Přišel jsem na pár dalších věcí – a místo abych se tu vymlouval, že jsem je zapomněl, si radši nějaké vymyslím, a vy nepoznáte, že to nejsou ty, které jsem myslel. Ehm.
Třeba jsem přišel na to, že… nic mě nenapadá. Takže asi na to, že mě práce opravdu vyčerpává i po intelektuální stránce, přitom jsem si myslel, že tupá práce nechá můj mozek odpočatý k… třeba k vypisování se neznámým (i známým, zdravím) lidem na Internetu. A taky že A Dog’s Breakfast vypadá dost jako film hodný zkouknutí.

Tak se mi tu mějte, zítra se vám všem zase ozvu.

Publikováno

#2.003 – koncert

Dneska vás poprvé v této třistapětašedesátce odbudu. Pravděpodobně. Jedu totiž na konzert, takže večer už nebudu mít čas cokoli dopsat, nehledě na téměř jistou vybitost mého mobilu.

Si tak sedím ve Žlutém busu směrem do města, kde budu s největší pravděpodobností zanedlouho bydlet, klima mi fouká na plešku, housle mi stojí mezi nohama, a dumám nad tím, co za film si pustím.

Nic víc ze mě dneska nedostanete. Možná jen nástin vtipu – všichni ho určitě znáte. Je nějak takhle: „Ťuky ťuk.“

Publikováno

#1.147 & #1.148

čtvrtek
Poslední den šestidenního bloku práce utekl skoro jako voda. Dokonce i porada, poprvé trvající hodinu a půl, zabrala jen patnáct minut. Takže jsme vypadli akorát, abych stihl bus do Cajzlu. Dokonce trochu dřív, takže jsme se spolupracovnicí i stihli navštívit ex-spolupracovnici. Bus přijel pozdě, protože se zasekl v bažinách po cestě z Vídně. Takže jsem i do Prahy dojel pozdě, naštěstí mi tam žena nezmrzla.

Po příjezdu jsme se prošli, podívali do Luxoru a vyrazili do hospody za Márou. Chvíli jsme poseděli, nakrmili se a napojili, a já jsem šel odprovodit Reu na Smíchov. Bylo to smutné loučení, ale i veselé, protože jsme se měli vidět hned druhý den.

Pak jsem se vracel metrem, a při výlezu zjistil, že pijani změnili lokál. Tak jsem je hledal, našel, kecali jsme a pili. A pak jsme šli spát k velehodné Marči.

pátek
Ráno jsme trochu zaspali, tralala. Rozloučil jsem se s Márou a zase vyrazil do Černošic. Tentokrát jsem poznal oba rodiče. Způsob poznání paní matky byl však velmi vtipný. To si tak s Reou spíme, hezky a dlouho, najednou spadne z postele, čehož já se leknu a probudím se. Ona totiž klepala paní matka.

To je ale jen malá věc. Důležité je, že jsem zase viděl velký kus Černošic, spapal nanuka, dostal převelice výborné jídlo, zahráli jsme si pár songů, skoro jsme se naučili Creek Mary’s Blood. Viděl jsem skalku, poskládal kytici (s pomocí ženy), viděl dva domy ve stylu „najdi deset rozdílů“… Prostě opět dokonalé volno.

Celé to završila cesta s Márou SA busem – chvilku jsme pokecali v buse, chvilku pak v Brně. No, a teď už hurá spát.

Jo, 365 má novou lokaci, jak vidno. Fungují komentáře. A bylo to utrpení, tak koukejte komentovat.

Publikováno

#1.141b

… aneb Jak to všechno dopadlo

Cesta Cajzlem na Hlavní a pak do Černošic proběhla naprosto rutinně, přesto z ní mám hned dvě poznámky:

„Chybělo jsi mi, hlavní město. Obal od kondomu jsem zatím nikde jinde nepotkal.“ — samozřejmě s překlepy, bo psáno za chůze

„Absence bankomatu ČS na Hlavním nádraží – epic fail“ — to asi v reakci na „Bankomaty a pobočky na každém rohu“

Z Hlavního nikdo nejel a na Smíchově se vlak naplnil – přesně jako v Ostravě. (Akorát Smíchov nahradit za Svinov.) Jsem si pak po cestě všiml i sídla Bohemia Interactive, akorát už nevím, kde to bylo. Prostě po cestě.

Po příjezdu do města ženy mé jsem byl proveden podél řeky až ke Kazínu a zpátky, moc hezká procházka. Pak jsme koupili pití a vyrazili udělat nejlepšejší překvapení na světě, alespoň pro mě – piknik. Nikdy jsem piknik nezažil, a už vůbec ne bez práce (jenom jsem táhl koše) a jen tak, ve dvou. Úžasné místo, výborné jídlo. Se vám tady musím pochlubit, protože tohle překvápko si to fakt zaslouží.

Z úžasného místa jsme byli s mou úžasnou ženou vyhnáni blížící se bouřkou, která sice vyhrožovala, ale nakonec přišla asi půl hodiny (možná i dýl) poté, co jsme se uvelebili, dojídali zbytky jídla a dívali se u toho na Hru. Pak jsme si zahráli my – na kytaru. A zazpívali si. A šlo nám to opět božsky. A zabralo moc moc času, protože pak byl čas na cestu domů – mezitím ještě žena předvedla neskutečný talent výtvarný, taky. Za třičtvrtě hodiny z Černošic na Florenc – to není špatný čas. [Note to self: Smíchovské metro je blízko z nástupiště, ale na Florenci ztratím čas díky zakopanosti trasy B až někam do Austrálie.] Dokonce jsem trefil správný východ. Prostě pecka.

No, a pak cesta busem, klasika. Nějaké seriály, konverzace přes FBchat, ujetý rozjezd, cesta pěšky, přání k svátku. A teď spát a zítra na dva dny do práce. Tam můžu asi rovnou přespat, pak. Tak kdybych zas udělal až dvoudenní v neděli, tak sorry, no.

Publikováno

#1.141

… aneb Den, kdy jsem málem nevylezl z postele.
(fakt jen málem, naštěstí motivace byla dost dobrá)

Dneska asi napíšu víc částí, ale kdyby ne, tak tady máte aspoň jednu. Je teprve 0719, ale už se toho stalo víc, než mnohdy za celé dny. A tak poslouchejte příběh o princezně Zeldovi, která se vydal na výlet do města hlavního, Cajzlu zvaného.

Musím si nějak prodloužit noci – šest hodin je fakt málo. A ono to těch šest ani nikdy není. Zdálo se mi o nějakém divném MMORPG, ve kterém jsme se ženou pobíhali. Vážně zábava, ale neexistuje. Kříženec mezi TESO, Neverwinter, TERA a Guild Wars 2 to byl, a fakt hustý. No co.

Vstal jsem do světa, který jsem nepoznával – hlavně proto, že se jedu prezentovat ženiným rodičům (ne prvoplánově, ale stejně na to dojde), a tak chci vypadat co nejvíce k světu, že. A tak jsem dokonce řešil co na sebe. Vážně princezna, no Ale něco jsem vybral, stihl jsem i kafe a dokonce i bus. Hlavně teda díky faktu, že na Maliňák se dostanu i trojkou, na což jsem byl minulý výlet upozorněn Míšou, a dneska, když mi hořela koudel, jsem si na to vzpomněl. Díky, Míšo.

A tak sedím v buse, poprvé za všechny výlety využívám zásuvku, vesele nabíjím veškerou elektroniku vyjma shamandalie a pomalu dělám naplánované věci. Můžu si k tomu pustit nějakou hudbu, co? Imperial March! Mimochodem: šílenství tučného písma a kurzívy!

Kapitánův deník, dodatek: Zapomněl jsem vyplivnout žvýkačku. Teď chutná jako káva. Taky dobré.

Publikováno

#1.129 – #1.134

neděle
Jsem šel zase na ráno do práce, s tím rozdílem, že jsem se měl opravdu na co těšit. Ona mi totiž odpoledne měla přijet žena. A taky že jo! V celé své kráse, po dlouhé a strastiplné cestě. Nejenže mi málem nedojela, navíc první, co se jí v Brně stalo, byl déšť. Ale dorazila, a to bylo hlavní. A jako úplně první mě vyzvedla po práci u práce. Tak jsme pak šli nakoupit ke konkurenci, a pak jsem zapomněl na úplně celý svět, krom ranní směny další den.

pondělí
Ona teda nebyla moc ranní, vod vosmý do čtyřech. A během dne jsem se ke všemu dozvěděl, že prý jdu další a podalší den na odpoledne. Takže úterý (= slevy) a středa (= první den se slevama). Naštvalo mě asi milion věcí, možná dokonce bžilion, ale jedna to všechno převážila – to když pro mě opět do práce přišla žena. Jsem se lekl, a pak měl moc velkou radost. A pak zase celý svět zmizel.

úterý
To jsem se konečně i vyspal – dozeldova. Původně jsme plánovali zařizování věcí, ale nějak z toho sešlo, bohové vědí proč. A pak přišel ten smutný moment opětovného opuštění hnízda. Aspoň že ta směna byla relativně rychle za mnou. Doma jsem našel ženu, neležící – nespící, tak jsme usínali spolu.

středa
Tak jsme tak konečně zařizovali – a vyřídili, dokonce. Sice jsme vyšli o dvě hodiny později, než byl plán, ale lepší pozdě, než nikdy. A pak zase práce – pro změnu bylo tolik lidí, že jsem nevěděl, která bije, až do těch třičtvrtě na osm, kdy mi bylo uvolněním návalu dovoleno dovalit se najíst. Byl jsem tam od dvou, jen tak pro pořádek. Tak jsem použil stravenku, jako správný zaměstnanec. A domů pak jel jenom o půl hodiny dřív než v úterý, bo bylo prostě tolik lidí, že se přes směnu nic nestihlo.
Zato doma na mě čekala žena, jídlo, dali jsme bezlepkové pívo (které chutná výborně, stejně jako to pro normální smrtelníky – ale něco nedefinovatelného je v něm jinak), a šli zas spát. Bo jsem měl pro změnu na ráno, že.

čtvrtek
Poslední směna před třídenním volnem – taky podle toho vypadala. Svačina zase hodinu a půl před koncem, lidí jak řídkých výkalů. Ale měl jsem se na co těšit hned několikanásobně – jsem měl nakoupit a pak pomáhat vařit, bo se na návštěvu dostavila ertí větev z Adamova, a později dorazila i těhotná z Pardubic. Tak jsme jedli (výborné s hvězdou) kuře na smetaně, kterému předcházela polévka (nemenší kvality), pili (kafe), klábosili. Drbali, domlouvali, pomlouvali. A pak jsme, po vyhození hostí z Adamova, a uložení těhule, šli zase na kutě.

pátek
V pátek se, krom přesunu do mého rodného města, nic zvláštního nestalo. Teda krom komplikací při přesunu – platby holt chodí pomalejc, a my pak trpíme. Poučení pro příště – kontrolovat provedení rezervace. Ale na vlaku přece není nic špatného.

Publikováno

#1.128

Heh. Dneska se vlastně asi nic zvláštního nestalo. Krom toho, že jsem v MZK málem umřel hlady, než mi ze skladu dovezli knihu. A že jsem donesl opět více beletrie, než odborné. Na druhou stranu – sbírka fantastických povídek z prostředí knihovny? To prostě musí být dobré.

Poznámka pro sebe: mleté maso vyndané z mrazáku nejdříve rozmrazit, až pak dát na pánev. Ale jídlo to bylo dobré – kuskus (nějaký ochucený a tak; prostě ze sáčku) a mleté maso, k tomu kafe… Dvakrát za odpoledne teplé jídlo, nadstandard.

Taky se mi zase motala hlava, bo jsem foukal do flétny. Už umím “Halíbelí” a pár taktů pár songů. Ty teda neumím, ale zahraju je, v asi tisícině tempa. Pokrok to ale je.

A budou u mě spát animáci, zítra vstávám na sedm… samé lepší věci. Ještě dvakrát se ale vyspím, a svět bude zase v pořádku.

Publikováno

#1.120 & #1.121

Tak jsem se k tomu úspěšně nedostal ani včera. Nejdřív dokonalé pokoncertní ráno s červíkem Eyrahem, pak focení, jehož první výsledek najít lze na last.fm stránce Erthy. Cesta Příbram -> Cajzl a pak Cajzl -> Pardubice, na večeři výborná čína a žádný film ani seriál, který byl v plánu. Dlouhý a úžasný den, dokonalá dovolená.

V noci Mort, jako omluvu za to, že mne nepoznal, přinesl ne jednoho, ale hned dva ulovené ptáky. Vážně žůžo.

Dnešek se nesl v podobném duchu jako včerejšek, ale aspoň jsme shlédli Hru, zjistili, že oba umíme hrát (kromě mě a Vlků, s těma si z nějakého důvodu najednou moc nerozumím). A vůbec. Dnešek teprve začíná, ale odnesl jsem si z něj ponaučení: Když nemůžete najít kocoura, patrně spí na prádle – čistém, či špinavém.

Publikováno

#1.114

Dneska byl den bez školy. Oběd s Gudrun, po cestě na nás odnikud vyskočil skoro celý Springfield; pak (už bez Gudrun) procházka nečekanou brněnskou zelení, nákup v Kauflandu, mohutná oběd/večeře a konečně nový díl Hry.

A moje kytara dostala jméno. Ygritte. Po té, která tvrdila, že nic neví, ale po jednom správně mířeném polibku se složila.