Štítek: pondělí

Publikováno

#2.013 – příběh pokračuje

Bla bla, voda, bla, pádlo, háček, kormidlo. Bla.

To tak Ludva jednou potkal holohlavého výrostka, který měl očividně naspěch. A protože měl L. vepsané dobrodinství do tváře, mladík ho s úsměvem oslovil a požádal, zda by mu Ludva nachvíli nepodržel kabelku, že si jen pro něco skočí za roh, a hned že je zpět. A tak Ludvík, dobrák od kosti, samozřejmě zloději kabelku podržel. A protože policista musí ze zásady důvěřovat pouze důkazům a svědkům, a protože Ludvík byl jediný svědek okolo, a důkazy mluvily křikem proti němu, byl zatčen. Když se tak Ludvík díval z okna policejního auta, za rohem viděl smějícího se a mávajícího výrostka.
Tím ale jeho trable zdaleka nekončily. Po nedlouhé jízdě beze slova prasklo autu kolo. Uniformovaný pán vystoupil, aby jej vyměnil, což se mu povedlo. Při nástupu do auta ale praštil hlavou o horní futro dvěří tak silně, až se nejen uvedl do bezvědomí, ale ještě otevřel Ludvovi dveře. Ten, dobrák od kosti, vystoupil, oběhl auto a jal se nemotornému příslušníkovi pomáhat. Přesně takhle to řekl jednotce URNA, která jela okolo k zásahu, a z té mu samozřejmě nikdo nevěřil – opět důkazy.

Ale dobře, i o svém dnu vám něco řeknu. Druhý den je kritický, skoro vždycky. Nervy napjaté k prasknutí, svaly neodpočinuté díky přetaženému večeru. Ale my jsme to zvládli a jeli jsme dál, s úsměvem a dobrou náladou nám tak vlastní.

Publikováno

#2.006 – skleróza je… jsem to zapomněl

Dneska se snad taky nic nestalo, nebo co. Ale projdu to pro jistotu od začátku, kdyby náhodou. Jsem jakože vstal a šel do roboty. Bo robotit je nutno. (Debata o otroctví konzumu je namístě, nicméně ne na čase ani na prostoru – třeba někdy u piva.) Tam byl den blbec, ale některé věci jsou přísně tajné. Nicméně co tajné není je, že pokud včera jsem jel na zbytcích velkých drobných, dneska jsem jel na výparech. A několikrát se mi stalo, že jsem měl prázdnou mističku na desítky i dvacky. Fakt to není nic příjemného. Taky bych čekal, že dva dny před koncem akcí už si lidi budou pamatovat, že játra a stehna a venkovské bochánky jsou v „1+1“ akci – a ono prdlačky. Nu což. Prostě jsem to slonil, nicméně lidi byli vesměs příjemní.

Pak jsem musel do knihovny, jinak bych se nedoplatil. A dokonce jsem si mohl toho rozečteného Zaklínače ještě nechat. A ani se na mě paní knihovnice nedívala opovržlivě, co že jsem to za hovado, které nedokáže vracet knihy včas. Když on ten čas nebyl, no. Dokonce jsem odolal, a krom znovupůjčené knihy si nic dalšího neodnesl. Přece jen tu mám ještě Božskou komedii a knížku o Saladinovi. (Tom pánovi z dob křížových výprav, ne tom vozítku od Kulhánka.)

Na bytě jsem něco snědl, podíval se na jeden díl jednoho seriálu, ve kterém je teď zvrat za zvratem, trochu víc pochopil Ghost Love Score, takže už to nebudu tak mršit, něco málo napsal (a vůbec se nebojím, že to tu zakřiknu) a hlavně pochopil, proč jsem přestal psát. Tak moc jsem se snažil o to být skvělý, úžasný a originální, že jsem zapomněl na fakt, že píšu proto, že mě to baví, a to, co by mě samotného bavilo číst. Slovy Raymonda Chandlera v dopise W. Gaultovi (1955):

„Nikdy nepište nic, co by se nelíbilo vám samotnému, a když se vám to líbí, nedbejte žádných rad, abyste to měnil. Oni to prostě nemohou vědět.“ 

Poslední dobou vůbec zapomínám na důležité věci. Třeba jak moc jsem chtěl ještě napsat. Jo, udělal jsem si trošku pořádek v hudbě, což není úplně malý počin. A nejen zapomínám, taky si uvědomuju. A pak zapomínám, co že jsem si to uvědomil. Ale buď se rozpomenu, nebo si to uvědomím znovu, ne?

Publikováno

#1.144

Jsem uklidil a vysál! Jako fakt. A taky se na něco podíval, nasnídal se. Samé divné věci.

Fajn tyjátr to byl v práci. Bo mělo přijet nějaké fakt velké zvíře. Tak jsme seděli na čtyřech kasách, a zvíře nikde, ani lidi nikde. Pak šel domů jeden, pak druhý z nás, a pak přišli lidi. Ale stihli jsme to, a dokonce dorazili v relativně normálním čase. Vlastně dneska dřív, jak obvykle.

Ale lidi byli dneska nějaký divný. Lahve příčně, skoro nikdo nezdravil, samé storno “Tak za tu cenu to nechcu,” prostě den blb. A zítra na devět a do konce – v úterý, takže slevy. No to bude prdel.

Publikováno

#1.124

Dneska to schválně napíšu dřív, abych nezapomněl, třeba.

Nejprve malá prosba: Pokud platíte velkýma, neukazujte obsah peněženky. Když platíte osmdesát korun litrem, a peněženku máte plnou stovek, nejraděj bych vám utrhl koule, víte? A dělá to víc lidí, než si myslíte a než jsem si myslel já.

Jsem byl zas v práci, po dovolené. Bylo to vtipné, taky jsem sebral odvahu pokračovat v konverzaci:

„Dobrý den.“
„Třikrát.“ // počet piv, samozřejmě
„Třikrát dobrý? Děkuju mnohokrát!“

Jsem to ale drzoun, jen co je pravda. Ale ulevilo se mi, hlavně když byl ten pán asi šestý, který mě takhle během hodiny pozdravil. Taky jsem ráno nedostal drobné, a málem jsem to i přežil. Ale Martin byl hodný a donesl.

Odpoledne jsem vrátil knihy do knihovny, a musel jsem se moc moc držet, abych odešel jen s dalším dílem Zaklínače, a ne půlkou sci-fi/fantasy regálu. Hlavně ty tlusté knihy mě lákaly.

A přestože dnešek ještě nekončí – ani zdaleka, pravděpodobně -, já už končím. Se mějte hezky. A příště mi řekněte co znamená “May the 4th Be With You” dřív, než bude sakra pátého. Ne každý má čas sledovat Big Bang včas, víte?

Publikováno

#1.117

Dneska mi v hlavě utkvěly dvě věci. Kdo chce něco udělat, nesmí zapínat počítačové hry. Ideálně vůbec počítač, na kterém se dá něco hrát. (A teď už ani neplatí “Pořiďte si Linux.”)

A za druhé… fakt mě vytočil člověk. V osm končili všichni ostatní, osm nula dva fronty jako prase. Hned se jeden začne ptát, jestli teda jako někoho zavolám. Tak říkám, že není koho. Dvě minuty poté přijde kolegyně, kterou zapomněli vyjet (prostě aby mohla jít, musí mít všechno sečteno a podtrženo), a když viděla ty fronty, tak si na chvíli sedla, a pomohla mi je stáhnout. A týpek místo aby byl rád, že teda jako nemusí čekat celou tu frontu u mě, tak si ještě stěžuje, jaktože jsem mu jako říkal, že tu nikdo není. Měl jsem sto chutí mu říct “Protože už tady dávno nemá být, je to jen její dobrá vůle, že si sedla, a pomohla mi. Buďte rád, pane,” ale nakonec jsem se na to vykvákl – nehádej se s debilem, snížíš se na jeho úroveň.

Hned je mi líp.

Taky se blíží konzert, jenomže ráno tu všichni spí, tak trénuju skoro nulově. Ale já to zvládnu, protože jsem osudový ertí houslista. A taky proto, že hodina za den ještě není tak málo. A zítra to snad bude lepší, jako.

No nic, spát, ať můžu vstát brzo, nezapínat aoife a dělat třeba něco do školy, nebo tak.

Publikováno

#1.110

To byl den, vážení a vážené. Fakt se povedl. Vstal jsem pozdějc, protože jsme otvírali až v osm. Pak jsme občas pracovali pilně, občas méně, a šli jsme domů. Birell z plechu není tak špatný.

Doma jídlo, Californication, housle. A tlachání, nekonečné a dokonalé rozebírání života brouka a podobných nedostatečně světem řešených věcí.

Dneska po mně jeden pár chtěl slivovici. Tak říkám, že těm já moc nerozumím, tak ať řeknou, jakou chcou, že víc jim neporadím. Tak prý teda co piju já, ta říkám, že nejradši mám whiskey. A oni jakou teda bych si vybral. Tak říkám, že mít ty prachy, koupím Tullamorku (dozítra v akci, btw). Tak řekli “Tak jo.” a odnesli si ji. Vůbec byli ti lidi dneska nějak podezřele příjemní, chodili v rozumných intervalech a… a vůbec.

Publikováno

#1.103

Po těch odpoledních směnách to prostě nejde. Tak aspoň moudro zpoza kasy, i když dneska spíš ze skladu: pokud nesete krabici, která je olepená páskou, držte ji zespoda. Fernet na kalhotách a v botách není příjemná věc.

Publikováno

#1.089

Že mi začínají mi docházet nápady je vidno už pěknou řádku dní. Že mi ale docházejí tak moc, že o tom musím pojednat, minimálně se o tom zmínit – to je teprve něco. Dnešní práce byla vpohodě, spolupracovnice s pokaženou rukou už ji nemá pokaženou, takže přišla, takže byla aji bžunda. TESO furt nemám, ale furt mi to přijde zajímavé. No… ono se ty pracovní dny nic moc neděje, jen co je pravda. Zase jsem měl postřeh zpoza kasy, ale vypařil se jak hrnec při teplotě sublimace materiálu, ze kterého je vyroben. Ale pro všechny bohy vás prosím – nevracejte lahve po jedné. Alespoň po pěti – kdo to má furt počítat.

Publikováno

#1.082 & #1.083

Jsem to včera nějak zabil. Nevím, co za to mohlo – možná celkové vyčerpání, možná změna dnešní směny z odpoledne na ráno, kdo ví. Ono se ale stejně nic zajímavého nestalo. Nic zajímavého se v pracovní dny neděje. Nezajímavé. Ale já si něco najdu. Někdy. Ne zítra – zítra jdu pro změnu na desítku. Ale jindy. Určitě.