aneb jak z porodnice udělat hřbitov
Tak jsem zase doma. Včerejší představa už tu není, nic zajímavého se dneska nestalo. Ach jo, o čem tak psát?
Během pokladnění jsem zase měl milion chytrostí, ale zmizely, protože jsem si je nezapsal. Prostě… dobrou noc?
Zítra poběžím maraton Brno -> Ostrava -> Brno, tak schválně jak to zvládnu, ou jé. Držte mi palce?
Nevím, jestli jsem ji vzbudil zavřením dveří, nebo svým neustálým cinkáním klíčema. No jo, rolnička je rolnička. Každopádně se, za roztomilého protírání oči, ihned zajímala: “Dneska jdeš nějak pozdě. Chceš čaj? S nechutně hodně cukrem?”
Zeleňák s cukrem? chtělo se mi namítnout, místo toho jsem ji objal a pošeptal “Prosím.” Sundání bot mi trvalo mnohem déle než obvykle, jak jsem se motal. Když jsem sundával poslední mikinu, měla čaj hotový. Převlíknout se do domácího mi nezabralo ani desetinu času, jaký jsem očekával.
Posadil jsem se vedle ní na gauč a okamžitě si začal hřát obě ruce na hrnku. “Tak povídej, jaké to dneska bylo, co tě tak zdrželo?” A tak jsem jí to všechno vyklopil, od divných lidí, přes opilce chodící celý den, po nechutné fronty celé odpoledne, díky kterých jsme neměli čas doplňovat. Celou dobu poslouchala a hladila mě u toho po zádech. Pak jsem přešel k pokaženým dveřím vyhozeným z kolejničky, čímž jsem zodpověděl druhou polovinu její otázky.
Asi mi to zabralo dost dlouho – když jsem domluvil, měl jsem hrnek skoro prázdný. Tak jsem ho dopil a provinile pronesl: “Mrzí mě, že jsem tě vzbudil.” Na to se jen usmála a plácla něco o mnohem horších věcech. A usmívat se nepřestala, a bylo to nakažlivé.
„Jdem spát?“ A tak jsme šli. Schoulila se a já k ní, a všechno zlé zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.
No nebylo by to hezké?
Tolik věcí se dneska stalo, nevím ze kterého konce začít. Tak se budu řídit radou úžasného Edwarda Kenwaye: “Start from the start, mate.”
Klouzačka v Brně je byla legendární, hlavně cestou z Topasu – to se sice stalo i včera, ale ve stavu, ve kterém jsem byl, jsem o tom nějak nebyl schopný o tom pojednat.
Ráno (v deset) přijeli rodičové, a klouzali se s námi. Dovybavili nám byt o nezbytnost zvanou Lux a mikrovlnka, přivezli obraz, knihovničky, prostě bájo. A skládat to IKEA puzzle byla taky srandel. Pak jsme jeli na oběd, který jsem nesnědl, protože nervy.
V práci byl den blbec, sralo se všechno. Prostě SNAFU.
Hm, tak toho zas tak moc nebylo. Anebo jsem ucamranější než camrál. Dobrou noc, bando.
Tak, konečně na bytě. Kafíčko, lázeňské oplatky a nový Arrow. Až tohle dopíšu, teda.
Dneska jsem se konečně vyspal. Jako dorůžova, bez budíku a těch capin okolo. Dokonce jsem udělal rozcvičky a věci. Prostě krása. Vůbeccelý den byl krása.
V práci nejlepší sestava, která se ale za týden způlky a za další měsíc úplně rozpadne. Snad místo těch dvou přijde někdo podobný. Ani mi nevadilo, že jsem tam byl (jako každou odpolední) dýl. Měl jsem dokonce husté moudro pro zákazníky, ale někde po cestě jsem ho vytrousil, zákazníci zajisté prominou.
Pomalu začínám věřit, že se vše v dobré obrátí, i když zítřek bude záhul – divná sestava, kdo je vedoucí směny jsem ani nezjišťoval, v rámci zachování dne pěkným.
Včera, po tom, co jsem napsal tenhle žvást, jsem chvíli hrál na Ginny. Zkoušel jsem Battlefield 3 a CS:GO – obojí se hraje krásně, je něco úžasného mít ten feedback mechanického klikání. Není to rušící ani vtírající, zkrátka příjemné. A celkem se mi i dařilo, těžko říct, jak za to může Ginny.
Spát. Teď.