Štítek: večer

Publikováno

#2.019 – pfft

Tak jsem si opět dokázal, že každý den fakt psát nedokážu. Nevím, čím to může být způsobeno – jestli zabraností do jiných aktivit, nechutí psát z toho důvodu, že se nedokážu přesvědčit, že mě to vážně baví, a píšu to pro sebe… těžko říct. Tímto zápiskem se to ale všechno mění. A ne, nepřecházím na 53ku. Původně jsem vám tu jako omluvu chtěl sesmolit nějakou pěknou povídku (ne jako ta poslední), ale to asi taky dokupy nedám. Zážitky uplynulých čtyř dní taky dokupy nedám – a že jich bylo dost. Pamatuju si jen střípky – a ty bych zrovna dokupy dát mohl.

V pondělí jsem měl celodenku, večer přijela drahá polovička… žůžo. Až na tu absenci mincí – ale nějak se dařilo, lidi platili drobně. Od Grandu jsme se prošli pěšky, to taky stálo za to. A pak jsme se podívali na půlku Star Wars: Ep. 4, protože víc jsem fakt nedal, jak jsem byl utahaný.

Úterý byl pro změnu aktivní den – letěli jsme do obchodu s papírama, pro Reinu šalinkartu – přesně tak, jsme schopní za váma dojet kamkoli v rámci 100 + 101. Pak jsme měli velké plány ohledně hledání kešek v okolí, ale vedro to zabilo, tak jsme aspoň skákli do Teska pro pití a pohlavní pokrývku. A že jí to sluší! [Byla tam klima. A hledali jsme jinou, nicméně tahle nám padla oběma do oka, nehledě na to, že hledaná, ač nalezená, nesplnila očekávání.] A pak! Pak jsme šli nakoupit a dali si dokonalý oběd. Prostě ňam-ňam. Odpoledne mám nějak mlžné, takže asi HIMYM. A večer, po výborné (minimálně chvalitebné) večeři jsme šli… virbl, prosím… běhat. Moc jsme toho neuběhli, zato jsme si to moc užili. A jsme tam, kde jsme byli – věci děláme pro dobrý pocit, a ne pro statistiky. Ani tento večer Star Wars nepodlehly – skončili jsme těsně před bitvou okolo Hvězdy smrti, protože tentokráte byla unavena žena.

Ve středu… mlha, takže HIMYM. Taky trocha Minecraftu, pak někdo plácl „Stáhnem Simíky,“ a tak se stalo. A zahráli jsme si dva songy od Queenů. A konečně dodívali Star Wars.

A dneska… já vám ani nevím. Práce, pidioběd, vyprovození ženy… Samé smutné věci.

Deníčkovitou povinnost jsem tedy tak nějak splnil, no. A zas začínám sklouzávat k tomu trapnému popisu dnů. Když ono už je fakt pozdě… Alespoň na hluboké, spontánní myšlenky určitě…

Publikováno

#2.018 – fujtajxl

Tak včera jsem nic nenapsal, no. Víte proč? Protože jsem vstával brzo. Nelidsky, nehezky, zavrženíhodně brzo. Kdybych vám řekl v kolik, už nikdy byste se v klidu nevyspali. Protože by vás to strašilo ve snech. Tak je to děsivé číslo.

Návrat z dovolené byl drsnější, než jsem čekal. Protože stále ještě neumím říkat ne, tak jsem včera kývl na dnešní směnu ještě před tím, než jsem zjistil, že zítra mám celodenku. A stejným způsobem jsem pak kývl na to, že půjdu na brzo. K tomu nejsou mince, zase, je nás málo, stále… prostě klasika. Po idyle na vodě absolutní obrat. Ale tak mají asi dovolené fungovat.

Málem jsem to zase dneska nenapsal, ale pak jsem si vzpomněl, že nemusím, že to píšu pro sebe. A tak jsem to napsal. A poznámka pro sebe: instalace Diablo 2, Warcraft 3 a Call of Duty 2 nic nevyřeší. Najednou je skoro jedenáct hodin.

Další mapu kampaně? Nebo radši ne…

Publikováno

#2.010 – předvečer dovolené

Zítra jedu na první dovolenou ve svém životě. Tak schválně jaké to bude. Kecám – bude to pekelně ostrý výlet.

Ale abych pokračoval v deníčkové tradici… dneska se nic zvláštního nestalo. Teda krom toho, že bratr boural, v podchodu jsem slyšel kytaristu a houslistku hrát Transcendence od Lindsey Stirling (a měl tak málo času, že jsem nemohl poslouchat dál, natož jim přihodit pár drobných), bolí mě zub… bla bla bla.

Přišel jsem na pár dalších věcí – a místo abych se tu vymlouval, že jsem je zapomněl, si radši nějaké vymyslím, a vy nepoznáte, že to nejsou ty, které jsem myslel. Ehm.
Třeba jsem přišel na to, že… nic mě nenapadá. Takže asi na to, že mě práce opravdu vyčerpává i po intelektuální stránce, přitom jsem si myslel, že tupá práce nechá můj mozek odpočatý k… třeba k vypisování se neznámým (i známým, zdravím) lidem na Internetu. A taky že A Dog’s Breakfast vypadá dost jako film hodný zkouknutí.

Tak se mi tu mějte, zítra se vám všem zase ozvu.

Publikováno

#2.008 – odvaha přeje odvážným

Zjistil jsem, že hodně příspěvků ve „staré“ 365 jsem začínal slovy „Dneska jsem“. Tak dneska udělám to, že vás provedu tím, co jsem dneska rozhodně nedělal. Všechno nezačlo tím, že bych zaspal. Ale mohlo by být fajn zaspat, a zjistit, co se stane. Nenasnídal jsem se dosyta, neujela mi šalina. V práci to dneska nebylo tak zlé, jako poslední dny. Ale opět jsem se nenajedl v kuse, ani na čas. Na druhou stranu mi dneska nedošly mince.

Je to trošku neohrabané, tento způsob. Prostě si všecky ty „ne-“ domyslete, ale jen na správných místech! Po práci jsem se tedy opásal mečem, druhý si hodil do závěsu na záda, osedlal koně, který se celou mou směnu pásl na betonu zezadu obchodu, a vyrazil něco sundat. Původně jsem myslel, že nějakého draka nebo podobnou bestii, ale největší bestie jsou stejně lidi, tak jsem šel vyprovokovat masakr. Samozřejmě jsem provokoval jen ty opravdu zlé, abych si vůbec mohl říkat princezna. Někdy v průběhu masakru jsem ztratil postupně jeden i druhý meč, dva prsty pravé ruky (takže na housle můžu hrát dál!) a pak i vědomí.

Probral jsem se uprostřed pouště, bez jídla, pití, oblečení a výbavy, síly. Naštěstí zrovna někdo otočil termostatem, takže i když jsem byl na poušti, bylo tam pro nahého člověka příjemných dvaadvacet. Abych se odtud vymotal, rozhodl jsem se důvěřovat sourozencům Osudu a Náhodě. Takže jsem zavřel oči, zatočil se koldokola, a kam mi po svalení se na zem změřovaly chodidla, tam jsem vyrazil. Bylo mi jedno, co cestou potkám, hlavní bylo jít, a nezbláznit se na místě.

Pak ale někdo vypnul světlo i zvuk, nastala černočerná tma. Vzpomněl jsem si na dva roky na Merlinově Univerzitě a po krátkém luskání doprázdna mi na dlani zaplál jasně modrý magický oheň. Stál jsem v místnosti pět krát pět krát pět metrů, celé z betonu, s žádnou cestou dovnitř ani ven. A tehdy jsem se na to vykašlal se slovy „Jdu radši napsat 365ku.“ a šel jsem.

Ponaučení? Co jste nedělali není důležité. Ani co jste dělali. Ale jaký máte na konci dne z toho všeho pocit. A já se mám unaveně, ale dobře, děkuji za optání.

Publikováno

#2.006 – skleróza je… jsem to zapomněl

Dneska se snad taky nic nestalo, nebo co. Ale projdu to pro jistotu od začátku, kdyby náhodou. Jsem jakože vstal a šel do roboty. Bo robotit je nutno. (Debata o otroctví konzumu je namístě, nicméně ne na čase ani na prostoru – třeba někdy u piva.) Tam byl den blbec, ale některé věci jsou přísně tajné. Nicméně co tajné není je, že pokud včera jsem jel na zbytcích velkých drobných, dneska jsem jel na výparech. A několikrát se mi stalo, že jsem měl prázdnou mističku na desítky i dvacky. Fakt to není nic příjemného. Taky bych čekal, že dva dny před koncem akcí už si lidi budou pamatovat, že játra a stehna a venkovské bochánky jsou v „1+1“ akci – a ono prdlačky. Nu což. Prostě jsem to slonil, nicméně lidi byli vesměs příjemní.

Pak jsem musel do knihovny, jinak bych se nedoplatil. A dokonce jsem si mohl toho rozečteného Zaklínače ještě nechat. A ani se na mě paní knihovnice nedívala opovržlivě, co že jsem to za hovado, které nedokáže vracet knihy včas. Když on ten čas nebyl, no. Dokonce jsem odolal, a krom znovupůjčené knihy si nic dalšího neodnesl. Přece jen tu mám ještě Božskou komedii a knížku o Saladinovi. (Tom pánovi z dob křížových výprav, ne tom vozítku od Kulhánka.)

Na bytě jsem něco snědl, podíval se na jeden díl jednoho seriálu, ve kterém je teď zvrat za zvratem, trochu víc pochopil Ghost Love Score, takže už to nebudu tak mršit, něco málo napsal (a vůbec se nebojím, že to tu zakřiknu) a hlavně pochopil, proč jsem přestal psát. Tak moc jsem se snažil o to být skvělý, úžasný a originální, že jsem zapomněl na fakt, že píšu proto, že mě to baví, a to, co by mě samotného bavilo číst. Slovy Raymonda Chandlera v dopise W. Gaultovi (1955):

„Nikdy nepište nic, co by se nelíbilo vám samotnému, a když se vám to líbí, nedbejte žádných rad, abyste to měnil. Oni to prostě nemohou vědět.“ 

Poslední dobou vůbec zapomínám na důležité věci. Třeba jak moc jsem chtěl ještě napsat. Jo, udělal jsem si trošku pořádek v hudbě, což není úplně malý počin. A nejen zapomínám, taky si uvědomuju. A pak zapomínám, co že jsem si to uvědomil. Ale buď se rozpomenu, nebo si to uvědomím znovu, ne?

Publikováno

#2.004 – klikatá cesta do Brna

Začnu včerejškem a konzertem, abyste třeba neměli pocit, že jsem vás o něco ošidil. [Jé, ten Nuselák je ale vysoko.] Koncert byl naprosto boží, přestože jsme všichni něco zeslonili. Dokonce na nás pařilo nejvíc lidí, z toho dva z cizích států Německo a Norsko zvaných. Shodli jsme se na tom, že to byla pravděpodobně největší akce, jakou kdy Láz (okres Příbram, kdybyste to hledali na mapě) zažil. [Cesta na tajuplný ostrov my ass. Nejedu totiž Fuňem.] Afterparty byla taky hustá, prostě kdo tam nebyl, prohloupil.

Dneska jsme sedli na bus, dojeli do Příbrami, pak pokračovali do Prahy, kde jsme se se ženou odpojili, a ze Smíchova odjeli do Černošic, odzkoušet nový obal na klávesy, dospat se, a tak vůbec. Spalo se vážně krásně, dokonce i najíst jsem dostal (výborné řízky, které si Rea včera zapomněla doma – naštěstí, tedy.) A stihli jsme si i zahrát – trošku zkráceně, ale bylo to fajn.

Nikdy nechoďte nikam bez hotovosti, ideálně drobné. Když vyrazíte z domu o dvě minuty později,nemusíte mít čas vybrat, koupením bonbónů rozměnit na jízdenku v automatu a stihnout vlak. Pokud nejste Zelda, pak to stopro stihnete. Jako já dneska. A tak jsem vlezl do vlaku, nechal Černošice i ženu za sebou (obal sedí, pokud jste četli až sem a těšili se na rozuzlení této záhady) a přes Smíchov se dostal na Florenc, do sice žlutého, ale neveselého busu, ve kterém jako na potvoru promítají film, který už jsem viděl, a který není Cesta na tajuplný ostrov, jak bylo avizováno, nýbrž Cesta do středu země první díl dobrodružných filmů s Peetou v hlavní roli.

Zpátky ke koncertu – musel být hustodémonsky krutopřísný, podle toho, jak moc mě bolí za krkem. A slyšel jsem, že Ertha hrála tak hustě, že se na to ve dvou písničkách houslista vykašlal, a šel si na ně radši zapařit.

Publikováno

#1.153 & #1.154

Zase dvojdenní, ach jo, Zeldo. Ze včerejška ale taky mám jednu poznámku:

Už vím, proč lidi pijou radši čerstvé mléko – je sice dražší, ale zato vydrží kratší dobu.

Už to moc nechápu, ale určitě je to úplně nejvíc vtipné. Takže… včera jsem jako měl úplně normální směnu, až na to, že se táhla jak smrad, bo jsem sebou mlátil ze strany na stranu, a půlku práce udělal ze spaní. Taky jsem dostal za úkol utřít prach pod flaškama na infu – stihl jsem jednu polici. Ou jé. Ale jinak fajn. Lidi fajn. Až na ten pozdní odchod vlastně všechno fajn.

Zas tak pozdní sice nebyl, ale na vytočení dost. Nicméně návrat domů to spravil – mě čekalo jídlo, totiž. Jako fakt super, opět – jak taky jinak. Nikdy by mě nenapadlo, že by čočka mohla fungovat takhle. A po dobrém jídle jsme šli dobře spát – a taky jsme měli vážně dobrý budíček. To si tak F&M začali z nějakého důvodu mlátit úplně vším, co v kuchyni bylo. A pak jsem byl vyzván k mytí nádobí. Tak jsem teda jako šel. Oni totiž dělali večeři pro moc moc lidí. A tu jsme si pak dali, bo jsme byli jedni z těch lidí. Naučili jsme se něco o asertivitě, najedli se bez- i lepkového jídla, pokecali, šli spát.

A vstali jsme až jsme chtěli, ani dřív, ani pozdějc. Kecám – probudil nás hovor, který přišel lehce s křížkem po funuse, jak to tak hovory dělaj. Tak jsme kecali, přesunuli se ke kompu a sledovali. Návrat 3, nový díl Hry o trůny (zas tak nový není, ale zato je fakt drsný), pár dílů HIMYM. A pak přijel na návštěvu Adamov a já konečně viděl Koralínu, řešili jsme husté věci, napili se vína (dokonce i maminka trochu měla).

Pak jsme Adamov odprovodili, prošli se kolkolem Kraví hory, snědli pár třešní, ukradli pár růží, a teď sedíme u kompů, žena nachází jedno sedlo za druhým a já si tady píšu.

Publikováno

#1.137 & #1.138

pondělí
V práci to bylo klasicky úplně naprd – hlavně proto, že mi drahá polovice odjížděla domů, a já místo celodenního loučení pípal. A to si mě tam ješte chtěli nechat do večera. Nasrat. A to jsem jim také řekl, a v ty čtyři se šel loučit. Viděli jsme Mládka, dali si dobré a zdravé jídlo, zmrzku, a rozloučili se.
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem málem zapomněl koupit šalinkartu – naštěstí jsem jel z Moraváku a do Hlavního si to uvědomil. V obchodě jsem si pak koupil čokoládku, a přežil.

úterý
Zase na ráno, ale alespoň jsem se nevyspal. V práci jsme zažili nemalý šok, když jsme zjistili, že tam máme být ve dvou. Naštěstí ve dvanáct přišla třetí, takže cajk.
Fakt je tak těžké pozdravit?
Odpoledne jsem udělal něco málo kloudného, více nekloudného, a den spláchl nealkoholickým pivem v hospodě. Ou jé.

Publikováno

#1.128

Heh. Dneska se vlastně asi nic zvláštního nestalo. Krom toho, že jsem v MZK málem umřel hlady, než mi ze skladu dovezli knihu. A že jsem donesl opět více beletrie, než odborné. Na druhou stranu – sbírka fantastických povídek z prostředí knihovny? To prostě musí být dobré.

Poznámka pro sebe: mleté maso vyndané z mrazáku nejdříve rozmrazit, až pak dát na pánev. Ale jídlo to bylo dobré – kuskus (nějaký ochucený a tak; prostě ze sáčku) a mleté maso, k tomu kafe… Dvakrát za odpoledne teplé jídlo, nadstandard.

Taky se mi zase motala hlava, bo jsem foukal do flétny. Už umím “Halíbelí” a pár taktů pár songů. Ty teda neumím, ale zahraju je, v asi tisícině tempa. Pokrok to ale je.

A budou u mě spát animáci, zítra vstávám na sedm… samé lepší věci. Ještě dvakrát se ale vyspím, a svět bude zase v pořádku.

Publikováno

#1.127

Tak jsem přežil i dnešek. Těšil jsem se na zítřejší výlet, sice, ale výlet přijede sem a na dýl, než den, takže se vesele těším na příjezd, i když o tři dny a dvě směny později.

Dnešní směna byla fakt naprd. Od sedmi do asi jedenácti nebyla chvilka klidu, k tomu těsně před jídlem zprda dostal jsem od manažerky, že málo volám další pokladní. Fakt velkého zprda na to, že když se zrovna objevila u kas, tak tam byl asi jeden člověk navíc. Začínám si myslet, že jí vadí něco jiného. Málem jsem ani svačinu nesežral. A zbytek se pro změnu hodně táhnul, bo skoro nebylo co dělat. Prostě naprd.

Pak jsem jel na návštěvu za mými  adoptivními rodiči, frakcí Erthy z Adamova. S těma jsem šel nakoupit, pomohl jsem upéct výbornou dortu, vodní dýmku jsme dali, drby jsme dělali, a vůbec kecali a odpočívali. A byl jsem u toho, když Eyrah dokončil diplomku, muhehe!

A doma jsem se fyzicky zničil, je mi fajn. Blemc.