#2.004 – klikatá cesta do Brna

Začnu včerejškem a konzertem, abyste třeba neměli pocit, že jsem vás o něco ošidil. [Jé, ten Nuselák je ale vysoko.] Koncert byl naprosto boží, přestože jsme všichni něco zeslonili. Dokonce na nás pařilo nejvíc lidí, z toho dva z cizích států Německo a Norsko zvaných. Shodli jsme se na tom, že to byla pravděpodobně největší akce, jakou kdy Láz (okres Příbram, kdybyste to hledali na mapě) zažil. [Cesta na tajuplný ostrov my ass. Nejedu totiž Fuňem.] Afterparty byla taky hustá, prostě kdo tam nebyl, prohloupil.

Dneska jsme sedli na bus, dojeli do Příbrami, pak pokračovali do Prahy, kde jsme se se ženou odpojili, a ze Smíchova odjeli do Černošic, odzkoušet nový obal na klávesy, dospat se, a tak vůbec. Spalo se vážně krásně, dokonce i najíst jsem dostal (výborné řízky, které si Rea včera zapomněla doma – naštěstí, tedy.) A stihli jsme si i zahrát – trošku zkráceně, ale bylo to fajn.

Nikdy nechoďte nikam bez hotovosti, ideálně drobné. Když vyrazíte z domu o dvě minuty později,nemusíte mít čas vybrat, koupením bonbónů rozměnit na jízdenku v automatu a stihnout vlak. Pokud nejste Zelda, pak to stopro stihnete. Jako já dneska. A tak jsem vlezl do vlaku, nechal Černošice i ženu za sebou (obal sedí, pokud jste četli až sem a těšili se na rozuzlení této záhady) a přes Smíchov se dostal na Florenc, do sice žlutého, ale neveselého busu, ve kterém jako na potvoru promítají film, který už jsem viděl, a který není Cesta na tajuplný ostrov, jak bylo avizováno, nýbrž Cesta do středu země první díl dobrodružných filmů s Peetou v hlavní roli.

Zpátky ke koncertu – musel být hustodémonsky krutopřísný, podle toho, jak moc mě bolí za krkem. A slyšel jsem, že Ertha hrála tak hustě, že se na to ve dvou písničkách houslista vykašlal, a šel si na ně radši zapařit.