Znovu nastal ten čas v roce, kdy nějaký úchyl při procházce Sendyckým údolím objeví zlato. A taky že jo – v pátek dvaadvacátého jsme se to vydali prověřit. Protože to byla pravda pravdoucí, a ostatní zlatokopové [a jiné existence] o tom už tak nějak věděly, šli jsme jim naproti – pěkně onou těžkou cestou přes Rubber Pass. [Nebo jak se to ten kopec jmenuje.] Naše pětihodinové čekání přineslo akorát kulové – vlakem kopat zlato v jednadvacátém století prostě nikdo nejezdí. Takže když jsme se vrátili zpátky do Sendyk City, byla tam už bezmála kompletní sestava. Zarostlí i hladce oholení, tlustí i tencí, vysocí i nízcí a dokonce dvě zlatokopky! Všichni jsme se rádi viděli, přece jen jsme většinou kopali i loni. Akorát jedno auto dojelo pozdějc též noci a druhé po ránu, ale i tak nás bylo dost.
Po probuzení jsme trochu poklidili na stole, najedli se (snídaně je pro zlatokopa nejdůležitější jídlo, zároveň s obědem – večeře se nemusí dožít) a šli vydělat alespoň trochu peněz na zakoupení Rýžovacího práva. Peníze jsme ale nemohli vydělat jinak, než poskakováním podle píšťaly všemi milovaného bankéře Baka. Letošní kratochvíle sestávaly z běhu a střelby v plynové masce na plechovky, sjíždění kopce a tažení jezdce spřežením jednoho až dvou potahů, stavění sněhuláků a samozřejmě výroby dřeva. Když měli všichni tak akorát peněz, aby je z nich mohl bankéř opět sedřít, dali jsme oběd. Vyskytly se i perly jako játra – přece jen už je to opět pro diggera výhodnější, než konzervy. Po obědě jsme sekonečně dostali k dobývání zlata ze zmrzlého a zasněženého potoka.
Pro poměrů neznalé: Nejdřív se desperát rozběhl s životama diggerů co nejdál od nich, ti se jej po nějaké chvilce vydali lovit a odměnou za chycení jim byl výše zmíněný život. Když k bance došel celý claim, bankéř zapsal sestavu na Rýžovací právo, společně s časem další obnovy (přetažení času obnovy bylo samozřejmě penalizováno), a ti mohli konečně opustit bezpečí Sendyk City a začít se hrabat holýma rukama v tom ledovém potoce. O život jim kromě teploty usiloval i výše zmíněný desperát. Když našli zlato, zašli si jej vyměnit za Guma Dollars a prodloužit Právo. Když je po cestě (nebo kdekoli jinde mimo bezpečí Sendyk City) chytil desperát, měli povinnost mu odevzdat život a v případě jeho zájmu i veškeré zlato, které nesli v ten moment u sebe. Protože jsem byl desperátem opět já, a já jsem pekelná měkota, zlato jsem jim nebral.
Po skončení rýžování – protože se největší a nejdražší kus, tak zvaný Valoun, našel již během rýžování – se přistoupilo přímo k lovu desperáta. Jako bych na ně nebyl hodný. Aby to neměli tak lehké, šerif Rotchild a digger Jura zdrhali se mnou. Každý z nás dostal dva životy, za které bankéř zaplatil ne-úplně-zanedbatelnou sumu celého sta Guma Dollars. Večeře se nakonec dožili všichni, i když někteří bez pár životů.
Nakonec přišlo to, kvůli čeho jsme všichni celý den dřeli – bar (žádný alkohol – pokaždé panuje přísná prohibice), hazard (mezi kozy a (letos) Hold ‚Em Poker), dražba, tombola (plná hodnotných cen). Ke všemu hrála živá hudba – a nejenom kytary – někteří diggeři zvládají i takové obskurnosti jako housle nebo banjo. Jenom nevím, proč nikdo nikdy netancuje. No, a ráno jsme se rozjeli do všech světových stran, tajně i otevřeně doufajíc, že příští rok zase nějaký blázen objeví poblíž Sendyk City zlato.
Osobně jsem si víkend opět užil – vyhrál jsem, za neopomenutelné finanční pomoci diggerů Míši (ta Míša), Jury a Tarzana, děkuju vám, draženou soupravu nůž-tabatěrka-plaskura, nůž odevzdal Tarzanovi a Juro, jestli to čteš, klidně se stav pro tu plaskuru. Rembranta (tedy hlavní cenu tomboly, obraz – letos Das Mädchen in Blau) jsem sice nevyhrál, nicméně mi digger Kozel rád zaplatil dvacet dolarů (měl jsem si říct o víc) za to, že ho obrazu zbavím. A po nemateriální stránce jsem viděl fajn lidi, pobavil se, uvolnil, fyzicky zničil a zjistil že neumím běhat. Příští rok vás vychytám, vy mrštní diggeři!
P.S.: Fotky budou tehdy, až se mi dostanou do ruky.