Nevím, jestli jsem ji vzbudil zavřením dveří, nebo svým neustálým cinkáním klíčema. No jo, rolnička je rolnička. Každopádně se, za roztomilého protírání oči, ihned zajímala: “Dneska jdeš nějak pozdě. Chceš čaj? S nechutně hodně cukrem?”
Zeleňák s cukrem? chtělo se mi namítnout, místo toho jsem ji objal a pošeptal “Prosím.” Sundání bot mi trvalo mnohem déle než obvykle, jak jsem se motal. Když jsem sundával poslední mikinu, měla čaj hotový. Převlíknout se do domácího mi nezabralo ani desetinu času, jaký jsem očekával.
Posadil jsem se vedle ní na gauč a okamžitě si začal hřát obě ruce na hrnku. “Tak povídej, jaké to dneska bylo, co tě tak zdrželo?” A tak jsem jí to všechno vyklopil, od divných lidí, přes opilce chodící celý den, po nechutné fronty celé odpoledne, díky kterých jsme neměli čas doplňovat. Celou dobu poslouchala a hladila mě u toho po zádech. Pak jsem přešel k pokaženým dveřím vyhozeným z kolejničky, čímž jsem zodpověděl druhou polovinu její otázky.
Asi mi to zabralo dost dlouho – když jsem domluvil, měl jsem hrnek skoro prázdný. Tak jsem ho dopil a provinile pronesl: “Mrzí mě, že jsem tě vzbudil.” Na to se jen usmála a plácla něco o mnohem horších věcech. A usmívat se nepřestala, a bylo to nakažlivé.
„Jdem spát?“ A tak jsme šli. Schoulila se a já k ní, a všechno zlé zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.
No nebylo by to hezké?