Dneska je zase jednou den, kdy se mi poztrácela všechna slova. Měl jsem jich moc, ale asi jsem je vykvákal, nebo co. Zato jsem ale zase vzal do ruky kytaru – a málem jsem neodešel. Nicméně všechno dobře dopadlo, stihl jsem, co jsem stihnout chtěl, uklidil, co jsem chtěl uklidit, počkal kde jsem chtěl. A teď snad konečně film? Uvidíme.
Venku je nějak depresivno, ale mi je přesto do smíchu. Přišel jsem asi na to, z čeho mám celou dobu ty depky – a není to hlad. Nedostatek kofeinu. Zatím piju jenom jedno za den, tak to snad ani není tak hrozné. Jak se to vezme, že.
Co to zas melu? Měl bych si vymyslet nějaké fiktivní zvířátko a poslat ho na výlet. Tak třeba…
Byla jednou jedna želva Anežka. Nebyla ničím výjimečná, vlastně úplně s klidem zapadla kdekoli se zjevila. A měla vyhlídnutého chlapa. Moc hezkého želváka, s krásným úsměvem, kvantem společných věcí. A ten s ní trávil čas často a rád, nebo tak alespoň vypadal. A Anežka byla chudák tak zmatená, nedokázala poznat, jestli o ni má zájem, nebo ne, tak zmatená, že se dala na dráhu ninjů. Ve škole pro želví bojovníky dostala nejlepšího lektora, jakého dostat mohla – Leonardo se jmenoval. Naučil ji mnoho věcí, třeba jak dlouze o něčem mluvit, ztratit nit, nevědět co dál, ale přesto mluvit a mluvit dál. A hlavně jí naučil trpělivosti a jít si za svým. Anežka slušně poděkovala, byla trpělivá, ani na chvilku nepřestala na želváka myslet, a nakonec uspěla. A jestli neumřeli (jakože želvám to celkem trvá), tak jsou spolu někde šťastní a veselí ještě teď.
True story.
Ono se mezitím setmělo! Zas tak dlouho jsem nepsal, ale, jako. Tak zase zítra, znova. Teď vypněte to prosím, atakdále.
To zní, jako by jsi psal tenkrát o nás dvou…