Po trochu zmatené vysvětlení problému divného mandarinky Nevima na ovocné planetě si Franta nasadil sluneční brýle. Ono vysvětlení by se dalo shrnout do pár vět, tak to pro vás udělám.
Stroj času pomohl Nevimovi najít vhodné kandidáty. Otázka „Proč jsi ten stroj času nepoužil, abys Rudochovi (onen zloděj) zabránil ukrást váš jednociferný (kterážto cifra byla rovna jedné) počet stromků?“ položena nebyla, nicméně odpověď je snad jasná, ne? Paradoxy a tak. Tak Nevimovi ten jeden stromků naši přátelé slíbili najít. Na planetě se žlutým sněhem, modrou trávou, zeleným nebem.
Zpátky do příběhu, tedy.
„Tak tohle bude hustý,“ řekl Franta a nasadil si sluneční brýle. Udělal to naprosto schválně – slunce sice mělo tmavě fialovou barvu, zato sníh zářil jako… inu jako slunce v PaLVu.
Ve sněhu byly na místě, kde stáli, vytlačeni tři důlky od stojanu. Jejich modrá barva byla v moři žluté jako kaňka v záchodě. Tři takové kaňky. Franta sklopil přes sluneční sklo jejich zvětšovacího brášku – díky těmto skvělým 2v1 brýlím u sebe nemusel nosit lupu.
„Nikde žádné stopy,“ pronesl. „Po zemi tedy nepřišel.“ Mandarinek Nevim uznale pokýval hlavou. „Takže – a říkám to se smutkem v srdci – není co stopovat. Říkáš, že to udělal grep Rudoch?“ zvedl Franta pohled a přes zvětšovací sklo hleděl na Nevima. „Jak to víš?“
Nevim zašátral v kapse kožené bundy a podal Frantovi kus papíru se slovy: „Omlouvám se – jsem na cestě tak dlouho, že mi některé detaily vypadly.“
Franta s pochopením mávl rukou, a prohlédl si papír. Co jiného to mohlo být, než dopis? Stálo v něm:
Stromky v celkovém počtu jednoho kusu jsem ukradl já, šílený vědec Rudoch, největší vědec nejen mezi grapefruity, ale mezi citrusy obecně. Pokud chcete vědět proč jsem to udělal, a co s ním hodlám dělat, přijďte do mé laboratoře na adrese *blablaadresabla* a dozvíte se to. A nevolejte policii, dík.
<3 Rudoch
Franta se podrbal na bradě, pak vrátil dopis zpátky Nevimovi – Lukáš se šťoural v nose, tak ho stejně neměl jak převzít. „Vysvětlíš mi to?“
Nevim si jej přečetl a řekl: „No… psal nevolat policii, tak jsem si řekl, že by možná bylo dobré zavolat alespoň někoho. No ne?“ Tvářil se, chudák, opravdu zmateně – asi už vážně zapomněl co, jak, proč ho k tomu všemu vedlo.
„Dobrá, zajdeme za Rudochem a zeptáme se přímo jeho – to bude asi nejrozumnější,“ vysvobodil jej Franta.
Lukáš vytáhl ruku z nosu. Nevim zamkl dálkovým ovladačem létající talířek. Franta odklopil zvětšovací sklo brýlí.
Byli připraveni.
Během cesty se nic zvláštního nestalo. Až u konce. Stalo se to, že ji spatřili. Laboratoř. Byla to koule tmavější než noc, z osmi stran podepřená, abys e náhodou neodkutálela. Z jedné strany měla černou osmičku v bílém kruhu. Ale vchod nikde nebyl vidět. Naši hrdinové a Nevim obešli kouli osmkrát dokola a stále…
Po osmém obejité se objevili někde, co pro jednoduchost nazvu přijímací halou, a přirovnám ji k recepci, akorát v nemocnici, a tam si nejsem jistý, jak se jmenuje.
Za recepcí, nebo co to vlastně bylo, seděla malá grepka, a šťourala se nůžkama pod nehty. Až po Františkově nesmělém zakašlání si naší skupinky všimla, načež okamžitě nasadila recepční výraz.
„Dobré…“ pohled na hodinky, „odpoledne. Máte domluvenou schůzku?“ zeptala se přímo, z čehož vyplynulo, že není jít za kým jiným, než Rudochem.
Řeči se naštěstí ujal Franta: „Dobré…“ vytáhl kapesní hodinky, „těžko říct co, protože moje hodinky jsou jen dvanáctihodinové, a ještě k tomu z jiné planety. Pozvánku máme, řekl bych?“ řekl, a natáhl ruku k Nevimovi, který mu do ní dal dopis, a Franta jej podal grepici.
Ta jej chvíli studovala, pak na ně podezíravě pohlédla: „Je tady včerejší datum, ale dopis vypadá…“ chvíli hledala správné slovo, protože pod nehty jich moc nenajdete (kdyby si aspoň četla), nakonec vylovila dvě: „… fakt staře.“
„Víte, krom toho, že jsme z jiné planety, jsme i z jiného času.“ Jakožto sekretářka šíleného vědce byste to asi měla chápat, pomyslel si ještě František, ale nahlas to neřekl. Lukáš? Ten opět lovil něco v nose.
Sekretářka naklonila hlavu nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, a poté pěstí praštila do obrovského červeného tlačítka, které měla na svém všeúčelovém stole.
Naši hrdinové a Nevim na chvilku ztuhli, ale zase roztáli, když se z reproduktoru v rohu místnosti ozval hlas: „Drahuško, rozsviť jim šedou cestu a pošli je za mnou.“ Sekretářka zmáčkla jiné, znatelně menší tlačítko, a na vínově rudé podlaze se rozzářila šedá linka.
„Pan Rudoch vás očekává,“ oznámila jim, jako kdyby si myslela, že hlášení slyšela jen ona. „Běžte prosím chodbami, kterými vás povede šedá čára. Budete-li si chtít odskočit, následujte jednu z přerušovaných čar odpojujících se z hlavní trasy. Mějte pěkný den,“ popřála jim téměř robotickým hlasem a vrátila se ke skvělé zábavě a dobrodružství dolování špíny zpod nehtů nůžkama.
Vyšetřovatelé tedy vyrazili po zadané cestě, která vedla nejdřív širokou chodbou, která by se dala nazvat hlavní, pak zatočila doprava, a těsně za zatáčkou končila u dveří s nápisem v grepovském dialektu, kterému nerozuměl ani Nevim. Zaklepali, pak jeden po druhém vstoupili do místnosti.
Za bytelným stolem bylo otočné křeslo, opěradlem směřující k nim. Nechtělo se otočit, až Lukáše napadlo vyndat ruku z nosu a zavřít za nimi dveře. Když zaklapnuly, křeslo se pomalu a s ďábelským smíchem otočilo, a odhalilo tak našim hrdinům grep v bílém plášti, zdroj onoho smíchu.
To už je třetí místo, na kterém jsem své vyprávění chtěl utnout. Ale neudělám to. Ani nevím, proč vás s tím zatěžuju, milí čtenáři. Můžete si třeba, jen tak ze sportu, zkusit najít ty předchozí dvě místa.
Grep se smál tak ďábelsky tak dlouho, až plynule přešel v dávivý kašel. Frantova ruka cukala směrem k rukojeti zbraně, kterou neměl. Nevim byl zmatený. Lukáš se snažil zastavit krev řinoucí se z rozdrážděného nosu. Všichni tedy měli co dělat.
Když se Rudoch pořádně vykašlal a napil se vody ze sklenice, začal: „Dovolte mi, abych vám všechno vysvětlil dřív, než kdokoli dojde úhony.“ Nebo přijde ke slovu, pomyslel si Franta, ale ani se nehnul. „Ano, jehličnan jsem sebral – na mou obhajobu jsem měl v plánu vrátit jej na místo akorát včas, aby stihl nazdobení. Nečekal jsem, že Nevima popadne amok a začne létat prostorem i časem a hledat hrdiny nebo co. No co koukáš, kdo ti ten tvůj talíř asi postavil, co? Posílá mi logy kvůli údržby.
Protože koupený strom je pokaždé bez šišek, a tedy bez semen, chtěl jsem přijít na to, jak jej replikovat jinak, ideálně aby za rok stihl dorůst do použitelné velikosti, a my mohli utratit skoro celý roční HDP za něco jiného.
Málem jsem na to přišel, ale… víte, nakonec je dobře, že vás Nevim sehnal, i když slova „zlý grep“ zrovna použít nemusel. Potřebuji jednu součástku do replikátoru, který stavím. Má ji můj kamarád Jack, kterého jsem potkal na konferenci šílených vědců, a který žije na planetě domácích zvířat. A vy, protože jsou skoro vánoce a máte stroj času, a tím pádem vlastně nikam nespěcháte, mi pro tu součástku skočíte. Jméno byste nevyslovili, najdete ho u tiskárny v talíři. Domluveno? Super. Ciao!“
Rudoch zmáčkl velký červený čudel, pod hrdiny se otevřela podlaha a oni se objevili před talířem ve výšce asi jednoho brambormetru. Takže všichni dopadli přímo na zadek, naštěstí do sněhu. V šoku vstoupili do talíře, usadili se, a zatímco Nevim programoval kurz, František brblal: „Tak to byl fakt divný a ukecaný týpek. Ale zlý asi nebyl. Tak jo, souhlasím. UDĚLÁME TO PRO TEBE, ABYS VĚDĚL!“ Jeho nepříčetný křik se jedním ze senzorů dostal až k Rudochovi. Pak hlášení ze všech palubních čidel přestalo jako když utne – to jak se talíř vrhl do časového proudu. Víru. Nebo tak něčeho.