Tak jo, druhý den bylo vždycky nejhorší si vzpomenout, že vlastně něco píšu. A teď jsem si vzpomněl bez jakýchkoli upomínek, přestože jsem to fakt dlouho nedělal – dobře já. Sebechvála prý smrdí, ale nemám jistotu, že pochválení provede někdo jiný, takže…
Začnu asi deníčkovitě – dneska jsem zas tvrdnul doma, nějak se mi prostě nepovedlo do té práce odejít. Ale udělal jsem toho dost, si myslim. Dokonzumoval jsem zásoby přivezené z Pardubic – takové pět dní staré rohlíky mají své kouzlo.
A v tenhle moment se zasekávám, a přemýšlím nad tím, o co všechno se chci dělit, a co je lepší, rozumnější, jistější nechat si pro sebe. Když už jsem přerušil vyprávění, dárek zasvěceným: Stále ujíždím na tom, že školu je potřeba udělat.
Ok, deníčkování teda asi stačilo. Co dál. Nějaké hluboké téma třeba. Mariánský příkop. Jedenáct kilometrů je podle mě dostatečně hluboko. Jako fakt. Jedenáct kilometrů znamená, že vezmete Mount Everest, postavíte mu na špičku Lysou horu, a stejně ještě zbude dost místa. Asi tak kilák nebo co. Možná tam někde žijou platýsi, a možná prý to jsou sumýši. Cože je obojí z wiki, teda. A sumýš nezní vtipně, zato „sea cucumber“ zní vtipně dost. To jen na odlehčení hlubokého tématu. Heh, tak ještě větší odlehčení následuje.
Jop. Nejlepší schovka pod vodou. Už je to tak. A hluboké téma vlastně taky. Odlehčovat tím pádem už nemusím, a to jsem měl připravený strašně dlouhý kec o… kecám, nic jsem neměl, jsem rád, že je odlehčeno.
Co teď, plány do budoucna? Jsou. Konkrétně? Konkrétní. Jop, dneska ze mě nic nedostanete. Chtěl jsem aplikovat kurzívu, ale nepoužíval jsem žádné polotvrzení nebo nejasnismy, takže nemám co kurzívovat. A udělám pokus – nenasdílím to na FB, schválně kdo kromě mě tím pádem nezapomene.