Dneska to jenom odbudu, ale zítra ten dnešní žblept doplním – z technických důvodů to nezvládnu realizovat teď. (Kape mi kafe z prodlužovačky.) Zároveň ale chci, abyste, mí věrní, věděli, že jsem na vás nezapomněl. Takže zítra, zítra to doplním. A ještě dám i zítřejší. Takže dvě v jeden den, radujte se.
Tady to teda máte, bando. Až nebudu spěchat, tak to i přepíšu. Anebo to udělám hned, jak se tak dívám na tu rozmazanost.
Tak jsem se rozhodl dnešní třistapětašedesátku napsat na stroji, když už ho tu mám. A taky proto, že jsem si do prodlužky nalil kafe, a ještě schne. Teď jenom doufám, že to pak zvládnu obstojným (asi jsem myslel důstojným) způsobem přenést do internetů. Jakože ne opsat… (Oops.)
Své fiasko se zapomenutým ručníkem už jsem dneska omlel asi stokrát, ale udělám to znovu. Jsem sklerotik jak poleno. Taky jsem byl fyzicky v práci, vostrý psycho. Ale bez ručníku to byl docela trapas. Cestou tam i zpátky se mi honily hlavou samá hluboká témata (tak jsem to sakra mohl aspoň sladit, ne?), ale neměl jsem po ruce žádné zařízení schopné záznamu. Smolík, no. Takže budu mlít o ho ničem, jako vždycky.
Mám čas do desíti, noční klid s tím asi rušit nebudu. I když já vlastně furt nevím jak moc jde co a kam slyšet.
Člověk má z toho stroje takový… trvalejší pocit. Je fakt třeba si promyslet, co napsat, aby to nebyla úplná zeldovina. Řekl bych třeba pohádku, ale když já žádnou dobrou asi nesesmolím. (Ty doby už jsou pryč.) Už se mi ale dlouho nestalo, že bych psal jen ukazováčky, jako. Asi je to o cviku a o zvyku. Je to ale skvělá věc a skvělý pocit, až na „přehozené“ y a z. A _lehce_ vynechávající a – ale to to dělá jenom občas.
Taky jsem si myslel, že Ginny má hustý zvuk – a pořád si to myslím –, ale tohle je lehce jiná liga. Dost jiná. Začínají mě bolet ukazováky, tak zkouším psát všema deseti – sice to jde pomalu a vyžaduje to notnou dávku soustředění, ale relativně obstojně to dávám.
Osm minut. Sedm.
LF a CR jsou dost hustá věc, i to cinkání před koncem řádku. A taky to moc krásně probíjí ten papír. Prostě ach. Jednou si k tomu sednu ve dne, a vypotím třeba něco smysluplnějšího.
Tímto děkuji paní Guince za splněné přání. Fakt hustá věc.
Jenom pro pořádek – kurzívou byly komentáře.