Jupí, třistapětašedesátka dva na šestou! Pojďme slavit, radovat se, a vůbec veselit! Nejbližší takhle krásně kulaté číslo nás čeká za jednou tolik dní. Už slavíte? Ne? S váma je teda domluva. Dále ze světa: pomalu se blíží pátek, což znamená v mém případě hlavně to, že se zase shledám se svými sluchátky, která i jdou používat. Po celých dvou týdnech v odloučení, nejprve úplně bez filtru reality, a pak radši taky bez něj. Akorát tu cestu budu muset s těma chrastítkama nějak přežít, a pak…
No, abych dostál všem zažitým tradicím: Fuj, to bylo dneska ale vedro. A nic zvláštního se nestalo a neudělal jsem.
Teď tedy máte obojí na jednom místě a já se můžu pokusit vyplodit něco jiného, pro změnu. Ehm… něco… jiného…
Bohové, já chci svoje sluchátka! Zvenku se už druhý den ozývá křičící dítě – asi se mu ještě nechce spát. Chápu jeho utrpení, ale tyhle sluchátka vůbec nefungují jako špunty. Má bublina se hroutí. Mohl bych zavřít okno, ale to se mi nechce moc dělat zrovna teď, když se venkovní teplota změnila v takovou, kterou si do domu rád pustím.
Kafe! Na noc? Nebylo by to poprvé. V tom vedru? Vždyť už není! Tvůj boj. Nezbude ti mlíko na zítra, na pracovní dobu. Když to děcko už zase řve. To dítě za to nemůže. To já přece taky ne. A co s tím má společného to kafe? Třeba se pak budu moct soustředit na zvuky? Proč mě ukecáváš, když už jsem ti to odkýval? Že jsem si nevšim. No nic. Jdu vařit vodu.
— aneb i sám si v tomhle vystačím
Prokrastinace, ou jé. Žádné takové, nic nebude. Ale do svého detektivního deníčku si píši vyzjistit jedno datum, ať to tady pak můžu pořádně ventilovat. Šel bych zkusit napsat něco kloudného, když už jsem to tak dlouho nedělal, ale… nedokážu zaostřit na jednu myšlenku. Vedrem a kofeinem roztěkaný, zvuky zvenku snadno slyšitelné i přes sluchátka (prý špunty, pche) pro změnu rozzlobený. Radši jdu něco hrát a rozmlátit něco ve hře, než abych byl rozmlácený já, nebo něco v mém okolí. Howgh.