Nechtěl, nechtěl, ale musel. O sobě mluvím, a o svém opuštění bytu, který už bych touhle dobou asi klidně mohl nazývat jeskyní. Když ono je venku furt to vedro, no. Ale šel jsem si pro náhradní sluchátka, konečně. Hlava děravá jsem. A přibral jsem kancelářské papíry, tak si zítra asi budu zase hrát se strojem. Pravděpodobně. Smutnější je to, že se nemůžu zbavit chuti na pizzu, a to jsem dneska snědl jednu celou.
A pak jsem si říkal, že bych mohl oprášit nějakou dlouho nehranou hru. Tak jsem si zahrál na Divoký západ. Moc mi to pistolničení nešlo, teda. Ale jenom ze začátku, pak to bylo lepší. I příběh ta hra celkem má, a dokonce relativně vtipně podaný. Call of Juarez: Gunslinger se jmenuje, a je to taková střílečkovitá střílečka, trochu do arkády a rozhodně ne vážně.
Hluboké myšlenky se mi, žel bohům, poslední dobou úplně vyhýbají. Nebo je do večera úspěšně zapomenu, a to včetně jejich existence. Ale ony zas přijdou, cítím to.