Nevím proč mě tak baví sledovat cizí dobrodružství, možná i víc, než tvořit vlastní, nebo je dokonce zažívat. Což mi připomíná, že jsem jedno vynechal! Pamatujete pojednání o psích koulích? Tomu totiž předcházelo dobrodružství. Pomáhal jsem stěhovat šuplíky na kolečkách přes půlku Brna, až pak jsem se opivil natolik, že jsem byl rozhořčen brzkou zavíračkou (ve středu, v Brně!) a věnoval pozornost psím koulím.
Nevěřili byste, jaká je zábava tlačit kolečkové šuplíky. I když jsem byl jenom do počtu, kdyby náhodou. A na schody od šaliny, na těch jsem pomáhal. Svět se v tu dobu rozdělil na tři typy lidí. Jedni, těch bylo asi nejvíc, nás ignorovali beze slova a změny výrazu. Druzí před ignorací nejprve zakroutili hlavou. A třetí typ, přesně jedna osoba (pokud jsem dobře viděl, nerad bych někomu křivdil) se nejdřív pousmála, než nás začala ignorovat. Nebyl to výsměch, byl to úsměv. A takový člověk se snažím být taky, a myslím, že bychom se o to měli snažit všichni. Ou jé.
A teď jsem zjistil, že trojka jezdí po celé své trase, no ne! Okamžitě to jdu otestovat.