Tak dneska to bude těžké, pomyslel si, a začal si hryzat záděr. Okousával by tužku, ale klepal do klávesnice. Okousával by si třeba nehty, ale víc už to nešlo. Jeden prst si úspěšně rozhryzal do krve, tak se radši vrátil k psaní. Hrálo mu k tomu něco od Andrew Lloyd Webera, ale v tom se vůbec nevyznal. Každopádně lepší, než ten celodenní Šlágr. Začínalo mu z toho hrabat takovým způsobem, že se mu začínalo zdát, že to ani není všecko špatné. Vedro mu přišlo skoro nesnesitelné, tak upil piva, zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho, a radši se soustředil na něco jiného.
Tulipán. Byl to zpropadený tulipán! Kolik toho musel Tony oběhat, prolézt, obvolat. A pak si tady, když už má v ruce kytici jiných květin, pak si tady jen tak uprostřed ničeho a trávy roste zpropadený žlutý tulipán. No vás by to nevytočilo? Že jo.
Vedro. Ucho svědí. Podrbal se a pokračoval.
Stál před důležitým rozhodnutím. Ale nakonec to udělal fikaně. Tulipán utrhl, ale kytici si nechal. Věděl, že po tulipánech se může Emily utlouct, tak ji trochu napne. Nemohl se jí dočkat, tak přidal do kroku. Cesta naštěstí ubíhala rychle.
Zamyslel se jak moc chce být vlastně na Tonyho hodný. Ta jeho Emily nepočkala. Ale jo, tahle počká, rozhodl se nakonec.
Chvíli se ho zmocnila zlá předtucha, ale Emily na zvonek zareagovala. Přišla. Zamával jí před obličejem kyticí, ale ona jakoby nevnímala. Pak vydala zvláštní zachrčení a natáhla ruce před sebe – oči červené, výraz šílený, zuby od krve.
Sečteno a podtrženo – kytice není dobrá obrana v případě zombie apokalypsy. Cože? Ne, ani tulipán vám moc nepomůže.
aneb jak z porodnice udělat hřbitov