Dnes se stalo něco nevídaného. V průběhu dne jsem si dělal poznámky, co bych tady měl večer prsknout. Akorát ta poznámka nakonec byla jednom jedna. „nemohl dospat“ zněla. To proto, že jsem byl tak nervózní z toho, jak dlouho jsem nebyl v práci, že jsem se vzbudil za pět šest (půl hodiny před budíkem) a oči jsem měl jak tenisáky – prostě už nešly zavřít. Se tak občas stane, no.
Jinak se asi nic zvláštního nestalo, jak už to tak přes týden bývá. Snídal jsem, to je vlastně taky docela dost nezvyklé. Jsem se prostě naštval, a posnídal. A pak pracoval, smazal dobrou appku od Microsoftu (neuvěřitelné) protože pekelně žrala baterku. By mě zajímalo, k čemu potřebuje lockscreen přistupovat k poloze tak často, že ve dvanáct (čtyři hodiny na baterku) mám baterku poloprázdnou. Nebo poloplnou? Vzhledem k tomu, jak děsivě rychle zmizela spíš to první.
Taky jsem strávil celkem dost času v Dark Zone, ale to vám jednak asi nic neřekne, druhak vás to stejně nezajímá. (Jestli jo, tak se můžete procvičit v googlení. Hle, jak myslím na váš osobní rozvoj!) Ale neutekl jsem, moc jsem neumíral… trochu úspěch. Mělo to důvod, ale to je taky jedno.
A teď? Teď zabíjím čas do půlnoci, protože o půlnoci se paří! Faktor pařby je pět! Ne, není. Noční. Nebo spíš „noční“ – na dýl jak hoďku to nebude. Nikdy není. Ledaže by se něco jó posralo. A to teda zkusí.
Na tom projektu, co o něm furt mluvím, jsem dneska vůbec nedělal. Na mou obhajobu – sociální kontakt, kterým cesta do a z kanclu a pobyt v něm bezesporu je, je docela vyčerpávající věc, tak jsem si prostě dneska orážel. V kanclu jsem byl i proto, že dneska byla naposledy přítomna jedna kolegyně – odchází. Ale podle všeho na lepší. Takže jí to jednak přeju, a jednak jsem se musel rozloučit, přece. (Abyste si to nevykládali špatně – rozloučit bych se přišel i s kolegou.) Jediná osoba mimo náš tým, se kterou jsem udržoval kontakt. Tak třeba to tak i zůstane.
Woah, to byla ale osobní vsuvka! Jo! Si ale musím postěžovat, jaký jsem… vůsel. Jsem byl nakoupit – takové ty důležité věci: pečivo, párky, sádlo a tak. A že si koupím nějaký ten junkfood. Chtěl jsem slaninové krekry, nebo jak se to jmenuje. Alberťácké. Jsou relativně levné, není toho úplně málo, nejsou úplně špatné. (A kupodivu se nepřipravují na palmovém oleji, narozdíl od alberťáckých chipsů, třeba.) A já debil jsem vzal slaninové chipsy. Novinka, to jo. Musel jsem ji zkusit, minulý týden. Mám takové pravidlo – všechno, v čem je slanina, je boží. A ty chipsy mi dokázaly, že opravdu z každého pravidla existuje výjimka. Doporučuju předtím zkusit a nevěřit mi. Schválně pak napište váš názor, zajímal by mě. Jako fakt. Podle mého chutnají úplně jako paprikové, akorát… je na nich něco špatně. Naštěstí jsem se tak přežral večeře, že se jim dneska vyhnu. Takže zítra. Fuj.
Tak psát už jsem se relativně zase rozepsal (uff!), teď ještě začít pracovat na něčem kloudném. A ideálně se rozečíst. A dotáhnout aspoň část toho projektu. No, mám co dělat. Ale přijde mi, že zase něco dělám. Aspoň trochu. Kromě hraní Division.