Fakt nevím jak to dělám, ale jsem zase vyšťavený. Ta práce je občas asi náročná – fyzicky samozřejmě ne, ale dělat celý den jednu věc, třikrát, jenom trochu jinak… Nicméně si nestěžuju, to jen abyste věděli. Spíš se vymlouvám, proč to ani dneska nebude dávat hlavu ani patu.
Vůbec.
Oči mu napuchly pýchou slivovice mrštěné policí z okna vlaku jedoucího osm set metrů pod hladinou mořského vzduchu. Vlny vzdouvající sukně překrásných blondýn leštících kapesníkem lebky svých dávných milenců ledabyle prskaly jedním oknem vlaku dovnitř a druhým ven. Pórek zakopnul o zbytek těla jednoho z dávných milenců, čímž si vysloužil pochvalu překrásné blondýny, i její přízeň. Přízeň kulatou jako Rubikova kostka a obrovskou jako mravenec. Kterou mu z ruky vykopl jiný dávný milenec, naštván hledající svou hlavu.
Tak moc jsem se snažil, aby se to jenom tak vznášelo, a on se do toho stejně nějak vkradl pokus o smysl. Musím s tím něco dělat. Nemusím, chci.