To byl teda týden, to vám povím. Vlastně ne, zrovna jsem pověděl. Večery to většinou spravily, ale dny… Ale co, nebudu fňukat nad rozlitým pivem, a radši půjdu spát. Až ještě něco sesmolím, samo sebou.
Celou nepříliš povedenou cestu autobusem jsem dumal nad negativitou myšlení. Svého, protože jsem dneska nedostal ani kafe, i cizího – třeba ten týpek vedle mě ji přímo vyzařoval. A zavřel průduch klimatizace, i když se to nemá. To se řekne. Ještě, že si nedovolil sáhnout na ten můj. To bych se na něj v tom stavu asi usmál. Všechno jsem si to lehce masochisticky podpořil čtvrtýma Transformers. Jakože… on to není úplně špatný film, jen by mohl být trošku kratší a obsahovat trochu míň zpomalených záběrů. Ony se ty zpomalené transformace celkem rychle ohrajou – a to jsem dlouho žádný jiný díl (ani tenhle) neviděl. Alespoň ten tlusťoch, co měl moc těch zbraní, ten to zachránil. I když teda občas v pokuse o drsné hlášky mlel pěkné hovna. Větší, než já teď! Ale pořád celkem eye-candy. Lehký nadprůměr, ale na chvilku je můžu vysadit.
Co jinak… Nová hudba žádná, hry, hračky, elektronika, equip… Nic, nic nového, žádná změna. Teda v práci jo, ale jinak žádná. Tak já s tím něco udělám. Nevyšlo to tenhle týden, vyjde to ten další. Plán zůstává, jen se musím rozhýbat. A na to se musím dobře vyspat. Takže mne omluvte, ledaže byste mi chtěli pomoct.