Jaké to asi je, žít ve světě, kde se neustále něco děje? Nedá se říct, že by se toho okolo mě dělo málo, ale nejsem si úplně jistý tím, o kolik z těch věcí se můžu podělit. A tak se tomu vyhnu. Pravděpodobně ne příliš obratně, ale obratnost jsem dávno vyměnil za… co já vím, pivo? Na druhou stranu zajímavost života je přímo ovlivnitelná osobou, která jej žije, takže jsme zase zpátky u „Za všechno si můžu sám.“ Nikdy jsem se s tím nehádal, abyste věděli. Když mi ta nezajímavost asi vlastně vyhovuje, samozřejmě až na to, že se nemám o co dělit. A ještě chvilku asi vyhovovat bude. Není to tím, že bych byl shnilý – to samozřejmě jsem, ale tím to není. Prostě jenom potřebuju změny dávkovat pomalu. A protože se toho v práci mění kvanta, a ještě osmkrát tolik měnit bude, přesně proto jsem asi rád za aktuální absenci vzrušení, akce a adrenalinu.
Teda až na to vzrušení. Ale za to si vlastně taky můžu sám.
Tak jsem si pěkně pofňukal, ou jé. Věřte, že to nebylo účelem. Účelem bylo uvědomění si, že si za to můžu sám. Nebo znovu-uvědomění si. Mise splněna.
Před dvěma týdny o víkendu se něco změnilo, měl jsem plány, měl jsem motivaci, momentum. Ale o tu setrvačnost jsem někde po cestě přišel. Však ona zase přijde. Po týdnu experimentů s různou dobou usínání a stavu mysli můžu s jistotou říct: Moje dobrá nálada a energie závisí na době spánku minimálně až vůbec. (Ve smyslu „Jistěže bych byl podrážděný, kdybych nespal vůbec.“ plus výjimky potvrzující pravidlo.)