Ten pocit, když si dáte kafe, abyste o půlnoci zvládli hodinu pracovat, a o půl jedné ještě jede naplno… A to jsem ho měl mnohem dřív, počítal jsem! Asi špatně. Tak toho aspoň můžu využít, ne? Už se těším, až mě večer chytne panický záchvat, že ještě nemám třistapětašedesátku, a pak mi to dojde.
Nikdy si nejsem jistý, nakolik můžu důvěřovat práci jiných lidí. Lidem věřím, hlavně těm, které znám líp. Ale co když po mě má někdo něco projít, ale odflákne to a něco přehlídne, ale tu věc pak dělám já, takže jakákoli chyba v konečném důsledku asi stejně padne na mě? A takhle přemýšlím skoro neustále. Vím, že bych s tím měl něco dělat, jenže co tak asi? Chce to vědomě se pokaždé vnitřně vyliskat. Jenomže to žere celkem dost prostředků, a ty věci se dost nabalujou. Seď rovně, artikuluj, usmívej se, nedloubej se v nose, nekousej si nehty, nedrbej se na bradce (padají ti z ní tuny lupů a vousy, v nejhorším dokonce do kafe)… No, není toho málo. (A ještě jsem zrovna pšíkl, takže je to ke všemu navíc pravda.) Mohl bych si třeba olepit monitor ‚post-it’ama, jenomže to je taky půl bídy, když bych to potřeboval i v kanclu – a tam se právě zlozvyky snažím nedat najevo, žejo. No, je to boj být Zelda.
Před spaním jsem se díval na pohádku – osmý díl páté řady New Girl. Ten díl byl úplně o mě – byl o rozhodnutích, respektive nerozhodnosti. Rád si o sobě myslím, že už jsem se téhle vlastnosti zbavil, ale úplně jsem se v tom viděl. Minimálně sebe tak před rokem a kousek. Teď už je to fakt lepší. Asi. Snad. Co myslíte vy?
Nejsem zvědavý jenom na svůj výraz poté, až zjistím, že už jsem napsal třistapětašedesátku, ale i po tom, co si to po sobě přečtu za plného vědomí. Ne, že teď bych byl nějaký zabržděný, ale… jo, kafe už možná konečně přestává fungovat. Bez mlíka, mimochodem, protože jsem dneska opět úspěšně nevystrčil patu – a ani jinou část těla – z bytu. A protože dneska noční, tak zítra (dneska, whatever – furt říkám, že den začíná až po vyspání; pokud ovšem nejde o keltský svátek – těm začíná den soumrakem) taky do kanclu s největší pravděpodobností nepůjdu. Ou jé.
Hele, já to balím. Podruhé dneska přeju dobrou noc nebo co, a zítra večer… vlastně dneska… datum souhlasí. Prostě se večer potkáme u mého dvakrát překvapeného výrazu.