Tyjo. Včera těsně po půlnoci, dneska těsně před půlnocí – vy musíte mít ale absťák. A já mám devět minut času. Tak schválně, co s tím udělám. Nejdřív odkážu twitter, už jsem to dlouho nedělal.
Pondělí. Ve čtvrtek. #pravdivýpříběh Ale kafe to třeba spraví. Infarktem, ideálně.
— Zelda (@DarthZ3lda) October 6, 2016
Je to pravda, celá pravda a nic než pravda, k tomu ať mi dopomáhaj všichni bohové. Dneska jsem v práci udělal jednu pořádnou věc, protože zabrala skoro celou směnu. Obepsal jsem víc lidí, než za celý ten předchozí třičtvrtěrok, navíc budu dělat věc, které se i ostřílení veteráni dokážou se štěstím vyhýbat. Dneska s pomocí, zítra a pozítří znovu, ale už sám. Mezi druhou a čtvrtou. Bžunda. Zase jsem ale mohl nejít spát, tak jsem pařil Diablo, jako snad ještě nikdy předtím. Ou jé.
A pak jsem řešil rybí situaci. Pamatujete pohádku? Tak dneska to nabralo nový spád, asi budu smolit pokračování. Do půlnoci to ale nestihnu, tak možná při čekání na tu druhou hodinu. Uvidíme. (Řekl slepý, a šel do kina. Na němý film.) Tak, a teď už to znají celé internety. Co už.
Testuju rýži, tisíckrát jinak. Dneska s masoxem, kari a chilli. Nebylo to tak zlé, pálilo to tak akorát, zasytilo to tak akorát, a bylo toho tak akorát. Navíc cibule strašně hezky voní, když se smaží. (Tahle věta je mi nějak povědomá, nepsal už jsem to sem? Ale spíš ne, spíš jenom déja vu.) Zítra to bude asi jiný druh rýže, jmenuje se čočka. A možná, fakt možná konečně rozbalím tu basmati, co mám schovanou. A úplně ideálně si dojdu na nákup (stále bez mlíka), nakoupím věci, a udělám si přes víkend burritos. Velká aspirace, asi na to nedojde. Ale třeba jo.
Bim bam. Za minutu půlnoc. To není špatné, na osm minut psaní, no ne?